Ctihodná matka Makária
1926-1993 - Rusko
​

Táto veľká orodovníčka ruského národa, ktorá žila v 20. storočí, nám svojím životom v najbiednejších pomeroch ukazuje, ako mohla ísť cestou svätosti; ona - analfabetka, ťažko postihnutá a vystavená najväčším protivenstvám a súženiu.
Matka Makária, bezmocná, úbohá, skrútená na posteli, nielenže trpezlivo niesla svoj vlastný kríž, ale - keďže všetko niesla z lásky k Bohu - stala sa utešiteľkou tisícov ľudí, ktorí prichádzali za ňou, hľadajúc radu alebo pomoc.

Dňa 13. júna 1926 priniesol manželský pár Artemevovcov svoje novonarodené dieťa k svätému krstu. Boli to jednoduchí ľudia z ruskej dediny Karpovo, ležiacej na západ od Moskvy. Dcérka dostala meno Feodosia, Bohom daná. Neskôr, ako rusko-or- todoxná mníška sa mala volať Makária.

Keď kňaz a mních Bazil zdvihol dieťa z krstnej vody, vyslovil o ňom prorocké slová


 Moc sv. krstu
„Dobré dievčatko! Žiť bude, ale chodiť nebude." V dome velkej rodiny Artemevovcov sa tiesnilo 20 osôb. Feodosia ležala v drevenej kolíske, ktorá bola štyrmi povrazmi pripevnená k stropu. Vyvíjala sa normálne, ale onedlho si ľudia v dome všimli, že nad jej kolískou sa napoludnie vždy nevysvetliteľným spôsobom objavila sviečka, ktorá sa sama od seba zažala a potom horela do tretej hodiny popoludní.


To akoby už vtedy naznačovalo jej vyvolenie. „Pozrite," čudovali sa ženy, „sviečka opäť horí! Toto dieťa nieje obyčajným dievčatkom, je niečím výnimočné!"
A matke hovorili: „Z tvojho dieťaťa niečo bude! My máme tiež deti, no pri nich sa sviečky samy nezapaľujú... " Dievčatko bolo živé a chodiť začalo skoro. Jedného dňa prišla do domu žena, ktorá si chcela kúpiť niečo z výrobkov, utkaných Feodosiinou matkou. V tom čase bola v okolí rozšírená mágia a aj táto žena musela mať s ňou niečo do činenia. Keď totiž malú Feodosiu pohladila po chrbte a povedala: „Taká malá a už chodí," dievčatku sa zrazu podlomili kolená a spadlo. Od toho času sa to opakovalo často.
Feodosia nedokázala vystrieť nohy v kolenách, a keď sa na nohy postavila, mala bolesti. Časom úplne stratila schopnosť udržať sa vystretá a chodiť. Mohla sa pohybovať po zemi iba štvornožky Matka Makária neskôr spomínala: „Od svojho tretieho roku života som nedokázala prejsť ani krok a pre rodinu som sa stala len záťažou." žiaden lekár jej nevedel pomôcť, a tak trojročná Feodosia trávila čas cez deň, ale aj v noci väčšinou pod posteľou.
Bez ľudskej lásky, bez základnej starostlivosti, neumytá a neučesaná, bosá a sotva oblečená. Toto malé a zanedbané dievčatko, často hladné, hľadalo omrvinky z chleba pod stolom: „Neľutovali ma, nemali so mnou súcit a nedávali mi jedlo v nádeji, že takto čoskoro zomriem. Bola som taká slabá, že som sotva vládala čo i len plaziť sa.
Ani neviem, ako som prežila. ,Keby si ťa len Pán Boh vzal, často som počúvala od svojich najbližších. Urážali ma všetci; aj deti. Od raného detstva som nemala nijaké potešenie. Sestry boli vyobliekané a ja som žila v špine; chudá, strapatá, ufúľaná, ani v potoku by sa to nedalo zmyť. A všetkých som sa bála." Neraz takto spomínala máťuška na svoje neradostné detstvo.


Niekedy po večeroch otec čítaval nahlas Bibliu pre celú rodinu
Vtedy si brával Feodosiu k sebe a posadil si ju na kolená. Na toto spomínala máťuška vždy s úsmevom. Aj keď jei detské srdce ešte nerozumelo všetkým slovám, pochopila, že Boh ľuďom vždy pomáha.


Slová o dobrom Pánu Bohu sa jej hlboko vryli do čistého detského srdca. A tento vnútorný, duchovný svet a dôverný vzťah k anjelom a svätým, o čom nikto nič netušil, sa čoskoro stal jej jedinou radosťou.

Začala rozprávať o veciach, ktoré poznal iba Boh a ja

Genadij Durasov, jej blízky duchovny syn, rozpráva: „Keď som ju prvýkrát navštívil v roku 1985 a vstúpil do jej malej izby, cítil som sa ako v chráme. Pred menšími a väčšími ikonami horeli malé lampičky. Uprostred všetkých tych ikon ležala v kúte na posteli malá, skrčená, tichá máťuška Makária a bez slov sa modlila, Priam rukolapne som cítil pokoj, ktorý z nej vychádzal. A tu pri nej som prežíval milosť, akú som pociťoval v najkrajších chvíľach svojho života pri oltári v chráme po prijímam Najsvätejšej Sviatosti.
Kľakol som si na kolená a dlho som tak mlčky pri nej zotrval, aby som ju nerušil pri rozjímavej modlitbe. Po chvíli sa spýtala, kto prišiel. Povedal som jej svoje meno a spomenul som i svoje zdravotné problémy. Ona zrazu úplne nečakane začala rozprávať o veciach, ktoré poznal iba Boh a ja.
Zvláštne pri tomto prvom stretnutí bolo i to, že dovtedy celkom neznáma máťuška sa v okamihu stala pre mňa takou blízkou osobou, ako by sme sa boli videli už mnohokrát. Okrem iného mi povedala: ,Ja ťa nikdy neodmietnem, ty si vstúpil do môjho srdca.
Prichádzaj ku mne ako syn k svojej matke."'

Raz ráno sa osemročná Feodosia neprebrala zo spánku
Raz ráno sa osemročná Feodosia neprebrala zo spánku. Telo mala studené a bez života. Otec ju odniesol do nemocnice a lekári po vyšetrení vyhlásili: „Keďsa dieťa po štrnástich dňoch z tohto letargického spánku nepreberie, tak je naozaj mŕtve." Počas týchto dní, keď Feodosiu nechali ležať v miestnosti určenej pre mŕtvych, anjel strážny ukázal jej duši nebo.
Matka Makária si takmer o 60 rokov neskôr dokázala spomenúť až do najpodrobnejších detailov na to, ako počas týchto štrnástich dní zakúsila teplo, prekypujúcu radosť a svetlo raja a ako stretla množstvo anjelov a svätých, všetkých žiarivo mladých a oblečených do bohato sfarbených slávnostných rúch.

Videla nádhernú prírodu

Okrem toho videla nádhernú prírodu, kvety, stromy, zvieratá a vtáky, také, čo poznala, i iné, neznáme.
Ukázali mi obrovský, priezračný zlatý kostol. Prečo v tomto kostole nie sú ikony ? spytala som sa, na čo mi svätí odpovedali: A načo ikony ? My sme tu predsa všetci živo prítomní! Najkrajšia spomedzi všetkých bola Panna Mária

Najkrajšia spomedzi všetkých bola Panna Mária


My sme tu predsa všetci živo prítomní! Najkrajšia spomedzi všetkých bola Panna Mária.
 Porovnaj TU
Plačúc som ju úpenlivo prosila:, Prosím, vylieč moje nohy alebo mi dovoľ zostať tu.' No Kráľovná neba mi odpovedala:, Ty tu teraz ešte nemôžeš zostať, potrebujú ťa na zemi.
Ale ja ťa nikdy neopustím, sľúbila mi." Potom dostala od Panny Márie dar charizmu uzdravovania.
Feodosiino telo získalo znova normálnu teplotu, a keď sa v nemocnici na štrnásty deň prebrala a s námahou sa vyplazila z miestnosti pre nebožtíkov, tí, čo ju zbadali, zmeraveli od zdesenia.
 Historické víťazstvá Panny Márie
 Obrátenie väzňa cez Pannu Máriu
 Zjavenia Panny Márie
 Turzovka - zjavenie sa musí zjaviť najprv v tvojom srdci ! Matúš Lašut
 Zjavenie Panny Márie v LIPE


Prvé uzdravenia


Keď dospelí neboli doma, Feodosia dávala pozor na malé deti, pomáhala v domácnosti a pri pradení a pletení. „Bola som chudá a obrat­ná. Často som si priviazala na chrbát samovar a odplazila som sa k rieke vyčistiť ho. Mame som pomáhala s praním a od ôsmich rokov som dojila kravu."
Až do veku jedenásť a pol roka sa tomuto dievčaťu s hustými hnedými vlasmi a modrými očami zjavovali v snoch nebešťania, ktorí ju učili požehnávať vodu a olej na uzdravovanie ľudí i slová modlitieb pri týchto úkonoch.
Až potom dostala Feodosia od Panny Márie pokyn prijímať ľudí a uzdravovať ich telesné a duchov­né neduhy. Panna Mária sa zjavovala aj týmto trpiacim a nabádala ich, aby išli za Feodosiou do domu Artemevovcov a prosili ju o uzdravenie.
Prvý zázrak sa stal, ked za ňou prišla jedna žena zo susednej dediny Novikovo so svojím slepým kohútom. „Kde máš tú bábušku, ktorá lieči?" spýtala sa otca Artemeva. „Tu nie je žiadna bábuška, je tu len jedno dievča," znela stručná odpoveď. Makária pokropila kohúta svätenou vodou. Ihneď sa mu navrátil zrak a správa o tom sa rozšírila ako požiar. Onedlho prichádzali sedliaci zblízka i zďaleka, aby si takisto vypro­sili uzdravenie chorého dobytka. Na otázku, či by nemohla takisto uzdraviť aj chorých ľudí, dala Feodosia prosiacim ľuďom svätenú vodu, modlila sa za nich a radila im, ako sami majú prosiť Pána Ježiša a Božiu Matku. A tak mnohí prichádzajúci boli uzdravení.
Počas komunistickej vlády boli už v 30. rokoch takmer všetky ortodoxné kostoly zrušené alebo boli vyhodené do vzduchu; biskupov, kňazov, mníchov a mnohých veriacich odvliekli do trestaneckých táborov. Počas druhej svetovej vojny v auguste roku 1941 Nemci obsadili aj Karpovo. Mnohí rodinní prí­slušníci Artemevovcov museli odísť na front, iní sa ukryli a schovali do bezpečia. Len postihnutú Feodosiu nechali samotnú, napospas smrti, bez akejkolVek pomoci a potravy. Okrem toho ešte zúfalí obyvatelia obce, spoliehajúci sa na Božiu pomoc, priviedli k Feodosii všetky malé deti, ktoré nemohli vziať so sebou, ked sa dospelí zachraňovali útekom do hôr. Detí bolo 36. A čo spravilo toto 15-ročné dievča? „Zažala som sedem lampičiek a dvanásť sviečok, vzala som si jedno batoľa na ruky a na kolenách som sa začala modliť k Bohu."
Jedného dňa prišiel do domu istý nemecký dôstojník, lebo sa dopočul, že v tomto dome býva niekto, čo má dar proroctva. Prostredníc­tvom tlmočníka sa spýtal: „Povedz, dievča, kde je moja žena, čo robí a ako sa má?' - „Veľmi sa trápi. "„A ako sa jej dá pomôcť?" opýtal sa jej ešte dôstojník. „Ona všetko pretrpí a zvládne, a keď sa vrátite, bude jej ľahšie," odpovedala Feodo­sia. „Ešte som nevidel nikoho, kto by sa k Bohu modlil tak ako ty," povedal dôstojník a vystavil jej ochranný list. Ten Feodosia nalepila na okno a práve to jej zabezpečilo, že ju a jej chránencov už viac nikto neobťažoval a nevyhrážal sa im. Keď nemeckí vojaci odtiahli a ľudia sa vrátili Ho dediny, našli niektoré domy obsadené inými rodinami. Feodosiini rodičia sa však nevrátili. Otec vo vojne zahynul a matka ostala u príbuz­ných v inom meste. Aj do ich domu prišli cudzí ľudia a Feodosii bez súcitu povedali: „Môžeš sa odplaziť na obecný úrad do susednej dediny a tam popros o prístrešok."


V Zagalovke sa nenašiel nikto, kto by sa ujal zmrzačeného dievčaťa v roztrhaných šatách a s krvácajúcimi kolenami. Tak sa plačúc často ukrývala v šope, v chlieve alebo si ľahla do sena.


V zime si vyhrabala dieru do snehu, a spala tam
V zime si niekedy vyhrabala dieru do snehu, zaliezla do nej a spala tam. Pila špinavú vodu, ako jedlo mala často len za hrsť snehu a lyko z brezy, v lete jedla trávu a poľné kvety a niekedy jej niekto dal kúsok chleba. „ Popri tom všetkom som sa neustále úpenlivo modlila k Bohu a stále som sa pripravovala na smrť.
" Denne spievala pesničky a modlila sa modlitby, ktoré sa spievajú a modlia pri zomierajúcich. Tento čas, keď žila ako bezdomovec, trval rok a jedenásť mesiacov a Feodosia ho prežila len zázrakom.
Pán jej chcel dať účasť na svojom vykupiteľskom utrpení, ktoré aj pre Bohočloveka znamenalo byť niekedy tiež bez domova:
 sv. Lidvina - porovnaj
Líšky majú svoje diery a vtáky svoje hniezda, no syn človeka nemá kde hlavu skloniť. Všetku silu a útechu dostala Feodosia len od Boha. A potom v roku 1943 jej Panna Mária dala na vedomie: „Už si strávila dosť času na ulici. Teraz dostaneš prístrešie. Dnes niekoho stretneš." A naozaj - ešte v ten istý deň prijala Feodosiu do svojho domu v Ťomkine 72-ročná Natália, mníška, ktorej sa zázračne podarilo prežiť roky prenasledovania a vrátiť sa domov z väzenia.
V jej dome bolo potom - až do Natáliinej smrti - o Feodosiu dobre postarané. V atmosfére tohto domu, kde bolo cítiť silu modlitby, našlo dievča svoje konečné povolanie. V danom čase mohla Feodosia iba tajne zložiť sľuby ako Bohu zasvätená osoba a neskôr ako ortodoxná mníška prijala rehoľné meno Makária.


Tomkino
V roku 2002 sa nazbieralo 5000 podpisov z 8 miest Ruska; všetky boli odoslané do príslušnej diecézy Smolensk s prosbou o Makáriino svätorečenie.Duchovné deti matky Makárie zriadili podľa jej proroctiev pekný drevený kostolík, posvätený 18. júna 2002, a o rok neskôr, 18. júna 2003 aj malé múzeum, ktoré uchováva osobné veci máťušky Makárie. V malom domčeku sa nachádza ešte stále jej posteľ a drevená lavička, na ktorej sedávala Kráľovná neba, keď k nej opätovne prichádzala.


Hoci predtým vyhľadávali Feodosiu ľudia rôznymi prosbami len z času na čas, po jej sľuboch to bol už nekonečný prúd návštevníkov. Autom, autobusmi alebo vlakom prichádzali Rusi, Ukrajinci, Tatári a Cigáni. Pomoc u nej hľadalo rovnako ortodoxné duchovenstvo, starci a kňazi, ako aj jednoduchí veriaci, židia, ateisti a dokonca aj posadnutí. Prichádzali aj osoby zapletené do veštenia, bosoráctva a ča­rodejníctva, ktoré bolo vtedy veľmi rozšírené (ale vlastne ešte aj dnes tu má svoje zázemie). Hlavne tí prinášali chorej netuše­né utrpenie. Mladí i starí, všetci očakávali telesnú alebo duchovnú pomoc od tejto slabej ženy, ktorá ako kôpka nešťastia ležala skrčená na svojej posteli. Práve odtiaľ však napĺňala svoje povolanie až do svojej smrti, takmer 50 rokov.


Aj keď je malá dedinka Ťomkino vzdialená od Moskvy na tri hodiny cesty, predsa putuje na cintorín k jej hrobu aj zo zahraničia stále väčšie množstvo ľudí hľadajúcich pomoc. Jej hrob má od roku 1999 novú podobu (V Rusku je zvykom, že hrob významnej osoby sa po čase prerobí akoby na malú kaplnku s prístreškom - pozn. red.) Podobne ako za jej života sa dejú aj dnes mnohé zázraky, predovšetkým prostredníctvom posväteného oleja. Olej si ľudia prinášajú so sebou vo fľaškách, v dôvere ho kladú na hrob mátušky Makárie a potom sa ním pomažú. Podobne je to s vodou z Makáriinho prameňa, vyvierajúceho neďaleko jej domu. O tejto vode Panna Mária povedala: „Voda z tohto prame­ňa má liečivú moc. Žehnám ho každý týždeň." A Makária hovorievala: „Keď tu nebudem, prichádzajte a berte si vodu z tohto prameňa a ona vám bude pomáhať."


Všetko som obišla a nenašla som nikoho lepšieho, ako si ty

Raz sa Makária spýtala Panny Márie, ktorá sa jej často zjavovala: „Matka, prečo si si vybrala takúto mrzáčku, ako som ja?" Na to jej Panna Mária odpovedala: „Všetko som obišla a nenašla som nikoho lepšieho, ako si ty
 sv. Lidvina
Patríš medzi vyvolených." - „Ach, akou už len ja môžem byť vyvolenou!? Veď celý svoj život trávim len na posteli!" - „Áno, ty si moja dokonalá." - „Nerozumiem, čo znamená slovo dokonalá, "povedala Makária a úctivo sa Kráľovnej neba poklonila, „ale utrpenie prijmem rada; trpieť - to viem." Jej duchovný syn povedal: „Svojím utrpením objala celé Rusko." Makária sa mu raz zdôverila: „Boh stvoril takúto nepotrebnú osobu, akou som ja, na to, aby trpela."


O zachovávaní Božích prikázaní a mníšskych pravidiel hovorila:
Po prvé: ja nič nenarušujem a snažím sa nebešťanov neurážať.
Po druhé: ja sa podriaďujem všetkým." Pri spomienkach na to, čo všetko v živote prežila, hovorí: „Ja som nikoho okrem Pána nepoznala. On je taký žiarivý, žiarivý, žiarivejší než slnko. Nesmieme ho urážať.
Nič okrem neho a mojej postele som nevidela. Ešte tu budem ležať dlho, pozerať sa na neho a trpieť za všetkých. Tak sa dá stráviť aj sto rokov." Počas svojho života bola Makária často chorá. Už ako 20-ročná stratila všetky zuby. A keď ako tridsaťjedenročná ležala päť mesiacov v nemocnici so zápalom obličiek, tak lekári a sestričky, ako aj pacienti vo svojom duchovnom hlade a prázdnotě ju radi navštevovali. Jeden za druhým ju prosili, aby ich naučila modliť sa a všetci si potajomky odpisovali jej modlitebnú knižku, čo bolo v tomto období komunistického prenasledovania prísne zakázané, a preto aj nebezpečné.
Keď k posteli mátušky Makárie pristupovali chorí alebo trpiaci, vďaka daru čítať v srdciach druhých vedela táto askétka o svojich návštevníkoch viac, ako vedeli o sebe oni sami. No napriek tomu ich Makária trpezlivo počúvala a utešovala ich. S ľuďmi, ktorí u nej hľadali radu a pomoc, sa však predovšetkým modlila a zároveň ich povzbudzovala, aby dôverovali Pánu Ježišovi a jeho Matke. A tak boli mnohé modlitby vypočuté a udiali sa i mnohé uzdravenia. „Všetkých privediem k Pánovi, ktorý mi určite povie: ,Ach, Makária, priviedla si mi skutočne všetkých možných ľudí, ktorých si len stretla. Jedni ťa zdierali, druhí ťa urážali, ďalší ťa okrádali. 'Ja však budem len prosiť: ,Pane, zmiluj sa nad nimi všetkými!'" Často úplne jednoducho povedala: „Máťuška sa bude modliť. Áno, ja sa budem modliť a ty sa budeš mať lepšie." ... „ Na mne však nieje ani kúska miesta, čo by ma nebolelo." ... „Prosím Pannu Máriu, aby odňala bolesť vám a aby ju dala mne. Je mi vás tak veľmi ľúto ... Vy všetci ste moje deti !


Jedného dňa prišla za ňou žena so zlým úmyslom

Jedného dňa prišla za ňou žena so zlým úmyslom, a keď pobozkala Makáriinu ruku, tá jej okamžite opuchla.
Niektoré z jej duchovných detí protestovali: „Máťuška, veď ty predsa vieš, s akým úmyslom za tebou ľudia prichádzajú. Ak nie s dobrým, takého človeka netreba vpustiť. "No dobrotivá trpiteľka odpovedala: „Nesmieme im brániť. Treba sa nad všetkými zľutovať."


 Ako si najať zabijáka ? porovnaj
 Zlý úmysel sv. Faustíína - porovnaj
 Pri zlej myšlienke je prítomnosť zlých duchov - porovnaj

Aj počas tichých nočných hodín sa Makária neustále modlila a tvár jej žiarila. „Neviem, čo to znamená v noci spať. No nieje to ani milosť, ani moja sila či statočnosť. Nespím, pretože nemám kedy; na spánok mi jednoducho nezostáva čas, "povedala.

Mnohým trpiacim ľuďom sa ukázala vo sne, priniesla im útechu a odpoveď na ich neriešiteľné problémy. V noci požehnávala aj olej a vodu. Na ďalší deň si návštevníci mohli od nej prevziať už posvätenú vodu a posvätený olej a práve prostredníctvom nich sa udiali potom nespočetné zázraky. A keď na Makárii bolo cez deň vidno veľkú únavu a keď jej začali dohová­rať, aby si oddýchla, ona len ticho odpovedala: „A trpieť kto bude? Ja budem trpieť, to je moja úloha. Mne je dobre. Len zanovitý človek sa nemá dobre, mne je dobre všade."

Jurij Gagarin

Makáriiným návštevníkom patril aj svetoznámy kozmonaut Jurij Gagarin, ktorý ako prvý človek v kozme obletel zem. Jeho vzrušujúci let do vesmíru 12. apríla 1961 v kozmickej lodi Vostok 1 trval podľa oficiálnych údajov iba 106 minút a urobil z Gagarina hrdinu Sovietskeho zväzu. Obec Gžatsk, do ktorej sa jeho rodina po vojne presťahovala, v roku 1968 premenovali na Gagarin. Odtiaľ často prichádzali miestni obyvatelia - Gagarinčania za Makáriou do Ťomkina vzdialeného 80 kilometrov.
Aj kozmonautova matka Anna, obyčajná a skromná dojička, bola veľakrát medzi nimi. Svojmu synovi sa sťažovala, že táto svätá askétka nemôže zo svojho malého dôchodku vyžiť „Gagarin viackrát prišiel ku mne na návštevu," rozprávala Makária. „Naposledy tu bol začiatkom marca 1968. Dlho sme sa roz­právali.
Povedal mi: Zariadim veci tak, aby vám zvýšili dôchodok, pretože nie je spravodlivé, aby ste dostávali tak málo.' Bol to jednoduchý človek, veľmi dobrý a prostý ako dieťa.


Vtedy som mu povedala - Jurij, už viac nelietaj !

Jurij, už viac nelietaj! Ty už nesmieš viac lietať!' On ma však nepočúvol a zastihla ho smrť, zahynul."
Gagarin prišiel o život pri leteckom nešťastí 27. marca 1968 vo veku 34 rokov. „On však aj tak nie je vinný !... a bol taký mladučký ! Za jeho dušu sa vždy modlievala.

Dobrovoľní pomocníci v dome
o Natáliinej smrti prevzali starostlivosť o Makáriu, o jej domácnosť a o jej návštevníkov ženy z okolia ako dobrovoľníčky. Pre Makáriu boli však mnohé len trápením, pretože mali arogantné a hrubé správanie. Aj keď sa im dobre platilo, boli tieto ženy ne­spokojné a kradli z peňazí a potravín, ktoré Makárii priniesli ľudia hľadajúci uzdravenie. Na bezbrannú sväticu kričali a nadávali jej, zámerne jej nedali piť a jesť, nereagovali ani na volania o pomoc tej, ktorá na konci svojho života takmer celkom oslepla.
Niektoré z týchto takzvaných dobrovoľníčok dokonca vykonávali  čiernu mágiu
Stávalo sa napríklad, že zrazu bezdôvodne zhasli všetky olejové lampy - bol to prejav duchovného boja proti Makárii zjed­notenej s Bohom a Bohom inšpirovanej. Títo „pomocníci" netrpezlivo čakali na jej smrť, aby si mohli privlastniť jej dom. „ Diabol ich núti, aby sa na mňa zlostili a aby na mňa kričali," konštatovala bez hnevu. „Ja pri­tom len pokojne sedím na posteli alebo si hlavu prikryjem perinou. Ležím a nepoviem ani slovko. Musím mlčať."


Mátuška, prečo tak veľmi plačeš ?

Raz sa jej istý duchovný syn spýtal: „Mátuška, prečo tak veľmi plačeš?" Ona mu celkom jednoducho odpovedala: „Plačem za vás všetkých. Celý svoj život som strávila v modlitbe a v slzách. Nič iné nepoznám." Raz sa obrátila na jednu svoju pomocníčku s otázkou: „Kde je ten krčiažtek?" - „Aký krčiažtek?" dostala naspäť podráždenú otázku. „Takýpekný, zlatý, o ktorom mi hlas povedal, že do neho sa zbierajú všetky moje slzy."
Na sklonku života chorej Malárie spávali tieto nevraživé ženy dokonca v jej izbe a nevpúšťali k nej takmer žiadnych pútnikov; aj jej duchovným deťom v tom bránili a len zriedkakedy dovolili, aby sa s ňou mohli porozprávať alebo jej pomôcť. Bezbranná áko dieťa bola Makária vydaná napospas ich náladám: „Som slabá a ony ma sužujú. Len sa modlím a na nikoho sa nehnevám, nech je všetkým dobre.
Matka Božia, odpusť každému, kto ma trápi. "Bola stále viac izolovaná vo svojom vlastnom dome, a tak sa splnila jedna z jej dávnych predpovedí: „Budem veľmi osamelá, opustená všetkými."
To čo bolo v živote Makárie zvlášť mimoriadne, bol jej dôverný vzťah k Panne Márii. Boli obdobia, keď sa jej Panna Mária obklopená vôňou kvetov zjavovala každý deň. Sadla si na malú drevenú lavičku pred jej posteľou a chorú láskavo utešovala. Zjavovali sa jej aj svätí a radili jej, ako má niesť svoj životný kríž. Aj sv. Serafim zo Sarova sajej zjavil roku 1982; tiež si sadol na lavičku a otcovsky ju napomínal: „Musíš viac spať, treba spať šesť hodín, inak budeš slabá!"
Pri každej „návšteve" dala Panna Mária svojej trpiacej novú dôveru a silu, takže potom Makária vždy žiarila a bola veselá. Od Panny Márie mala j ej dcéra Makária aj presné slová útechy a rady pre všetkých, ktorí u nej hľadali pomoc. „Ona riadila všetky moje slová a skutky." Panna Mária jej ukázala aj to, čo sa deje vo svete. Na otázku, či rozumie reči Panny Márie, Makária jednoducho ako dieťa odpovedala: „Prečo by som nemala rozumieť, veď Panna Mária je Ruska, ona hovorí ako my. Treba k nej smelo pristupovať. Ona nemusí odpovedať hneď a pritom hovorí veľmi ticho. Treba sa naučiť počúvať ju. A ona prosí aj nás: Žite tichšie!"
V posledných rokoch, keď ešte prijímala mnohých chorých, sotva sama zvládala ten velký nával ľudí. „Chýba mi sila, aby som dokázala uniesť bremeno všetkých tých chorých, pijanov a protivníkov, sťažovala som sa viackrát Panne Márii.


Ešte trošku vydrž ! nenašla som nikoho, kto by bol ochotný prevziať tvoje miesto

Tu ma vždy len nežne pohladila po hlave a povedala: Ešte trošku vydrž! Veľmi si sa utrápila, ale ešte si svoju úlohu celkom nesplnila, a preto si ťa ešte nevezmem k sebe. Inak by som si ťa bola už dávno vzala, ale nenašla som nikoho, kto by bol ochotný prevziať tvoje miesto.
A keďže to nieje hocikto, ale sama Kráľovná neba, ktorá to hovorí, treba vydržať. Ona mi dáva silu a trpezlivosť !

Matka Makária žila svoj kláštorný život vo svojom chudobnom dome. Podľa rusko-ortodoxnej tradície mníchov nosila ako výraz najvyššieho stupňa prísnej askézy čierny odev, takzvanú schímu, husto zdobenú krížmi vyšitými bielou niťou, rôznymi nápismi a symbolmi kresťanstva.
Niekedy plakala aj Panna Mária, takže samotná Makária, plná súcitu, ju musela utešovať. „Aká som bola smutná a ako veľmi ma to bolelo, keď som musela vidieť všetky tie veľké slzy v očiach Panny Márie! Ona ich preliala v poslednom čase, keď za mnou prišla v noci. Ja by som ich bola hneď všetky pozbierala !

Božie stĺpy

Vďaka vnútornému svetlu vedela mátuška Makária o svätých dušiach v tom čase žijúcich v Rusku: „Existujú mnohé,stĺpy', je ich veľmi veľa. Tieto duše prosia Boha. Pred cudzími očami sú skryté, bývajú v horách, v malých chatrčiach - v takých malých, že je tam len stolík a na stene visí ikonka.
Tieto duše sú stĺpmi, ktoré siahajú od zeme do neba. Nech len stoja tieto Božie stĺpy, ony sa za nás modlia," povedala. Makáriu by nikdy nebolo napadlo považovať sa za takýto Boží stĺp, a predsa bola jedným z nich. V roku svojej smrti mali viaceré, jej veľmi blízke osoby, sny, v ktorých videli máťušku Makáriu celkom mladú, 14-ročnú; stála na nohách a bola slávnostne oblečená ako kráľovská dcéra.
Keďjej o tom hovorili, zamyslene odvetila: „Dúfam, že raz budem v nebi; a keby to bolo aj na najkrajnejšom konci! Mátuška nepotrebuje veľa miesta. Po svojej smrti budem môcť veľa pomáhať. Panne Márii poviem: ,Títo všetci sú mojimi deťmi, prijmi ich !

Keď67-ročná Makária 18. júna 1993 zomierala, jej posledné slová boli: Modlite sa a postite sa - v tom je spása!"

Zdroj © Časopis Víťazstvo srdca: Rodina Panny Mária 985 11 Stará Halič 2 (Rožńavská diecéza)

Pochopil som, že Panna Mária neodháňa zlích duchov, ale oni utekajú sami !

Utíkají, protože nemohou snést čistotu a krásu její přítomnosti. Ona je ponižuje, neodhání je. Ona prostě miluje, ale oni to nemohou snést.
A tehdy nastává proměna duchů ve mně! Duch satana, který ničí, zmizel se svojí depresí, se svým strachem. On prostě zmizel a na to místo sestoupil Duch Panny Marie. Slyšel jsem v srdci hlas: Neboj se, já jsem tvoje Matka! Já jsem pro tebe záruka, že ty nebudeš zavržený!' Všechno se proměnilo!
Ten zážitek přítomnosti Přečisté Panny Marie se stal pro moje povolání, pro moje kněžství a můj řeholní život, pro moji službu, zázrakem lásky, která mne zachraňuje! Cítím Mariinu přítomnost při každém exorcizmu, který provádím. Jen jeden malý příklad, protože jich mám mnoho.
 pokračovanie

Blahoslavená Matka Tereza
Ako sa spovedať
O zlej spovedi
 Ako útoči satan na človeka ?
 Ako Pekné dievča skončila v pekle
 Ako Pekné dievča pre hriech smilstva - skončila v pekle - sv. Ján Vianney

..........................................................................................................................................................................................................................................

Ospravedlňujete sa hriechom a podľa hriechu žijete
Ó, ako dlho už trpím za vás! Pri pohľade na vás mi srdce zviera bolesťou: Kam kráčate ? Vari sa už neviete zastaviť ?
Panna Mária v La Salette

 rozlišovanie duchov
 exorcizmus
 mágia a okultizmus v hudbe a filme



Vyslobodení -Neal Lozano
Svátý František z Paoly vyháňa démonov
Z Božieho dopustenia 40 dní posadnutá malá Blahoslavená Mirjam z Ibelinu


Božie milosrdenstvoBožie milosrdenstvoBožie milosrdenstvostiahni v doc.Božie milosrdenstvoBol som beznádejní prípad - neuveriteľné svedectvo obrátenia

• Chráň sa neúprimného priateľa!
• Klamstvo
• Lakomstvo
• Bol som beznádejní prípad - neuveriteľné svedectvo obrátenia
• home
• Svätý Antonius Baldinucci
• rozlišovanie duchov
• ohováranie
• Svätý Benedikt z Nursie

https://zazraky-panny-marie5.webnode.sk/
https://bozie-milosrdenstvo-svata-faustina9.webnode.sk/prazdna-stranka/

---

 

 
Matka Makária (1926–1993)

Tato velká prosebnice ruského národa, která žila ve dvacátém století, nám svým životem prožitým v nejubožejších podmínkách ukazuje, jak mohla kráčet cestou svatosti: jako negramotná, těžce postižená a vystavená největším protivenstvím a trápení. Matka Makária, bezmocná, ubohá, zkroucená na lůžku, nejenže nesla trpělivě svůj kříž, ale protože ho nesla z lásky k Bohu, stala se těšitelkou pro mnoho lidí, kteří za ní přicházeli, aby u ní našli radu nebo pomoc.
Světlo č 25-2012
Svíce, která se rozsvěcovala sama od sebe
Dne 13. června 1926 přinesl manželský pár Artěmevových své novorozené dítě ke svatému křtu. Byli to prostí lidé z vesnice Karpovo západně od Moskvy. Dceruška dostala jméno Feodosie – Bohem darovaná. Později jako ruská mniška přijala jméno Makária. Když kněz a mnich Bazil zvedl dítě z křestní vody, vyslovil prorocká slova: Hodné děvčátko! Bude žít, ale nebude chodit. V domě početné rodiny Artěmevových se tísnilo dvacet osob. Feodosie ležela v dřevěné kolébce zavěšené na stropu čtyřmi provazy. Vyvíjela se normálně, ale lidé si všimli, že v poledne se nad kolébkou nevysvětlitelným způsobem objevuje hořící svíčka, která se sama od sebe rozžala a hořela do tří hodin odpoledne. Jako by to naznačovalo její vyvolení. Podívejte se, říkaly ženy, svíčka opět hoří. To dítě není obyčejným děvčátkem, je něčím výjimečným. A matce říkali: Z tvého dítěte něco bude! My také máme děti, ale svíčky se u nich nezapalují... Děvčátko bylo velmi živé a začalo brzy chodit. Jednoho dne vstoupila do domu žena, která si chtěla koupit něco z výrobků Feodosiiny matky. Když malou Feodosii pohladila po zádech, řekla: Taková malá, a už chodí! V tu chvíli se děvčátku podlomila kolena a spadlo. Od té doby se to často opakovalo. Feodosie nedokázala narovnat nožky v kolenou, a když se na ně postavila, cítila bolesti. Časem zcela ztratila schopnost postavit se rovně a chodit. Mohla se pohybovat jen po čtyřech. Matka Makária 
později vzpomínala: Od svého třetího roku jsem nedokázala ujít ani krok a byla jsem rodině
jen na obtíž.
Neradostný život pod postelí
Žádný lékař jí nedokázal pomoci, a tak Feodosie trávila čas ve dne i v noci většinou pod postelí. Bez lidské lásky, bez základní péče, nemytá, nečesaná, bosá, sotva oblečená. Toto malé, zanedbávané děvčátko, často hladové, sbíralo drobty pod stolem: Nelitovali mě, neměli se mnou soucit a nedávali mi jídlo v naději, že brzy zemřu. Byla jsem tak slabá, že jsem se sotva dokázala plazit. Ani nevím, jak jsem přežila. „Kdyby si tě Pán Bůh vzal,“ slyšela jsem často od svých nejbližších. Od raného dětství jsem neměla žádnou radost. Sestry byly vystrojené, a já jsem žila ve špíně, chudá, střapatá, umouněná, ani v potoku by se to nedalo umýt. Nejednou takto vzpomínala na své neradostné dětství. Občas po večerech četl otec Bibli pro celou rodinu. Tehdy si vzal Feodosii k sobě a posadil si ji na kolena. Na to vzpomínala máťuška vždy s úsměvem. I když její srdce ještě všem slovům nerozumělo, pochopila, že Bůh lidem pomáhá. Slova o dobrém Pánu Bohu se jí vryla hluboko do čistého dětského srdce. A tento vnitřní duchovní svět a důvěrný vztah k andělům a svatým se stal její jedinou radostí, i když to nikdo ani netušil.
V nebi
Jednou ráno se osmiletá Feodosie neprobudila ze spánku. Otec ji odnesl do nemocnice a lékaři prohlásili: Jestliže se dítě do čtrnácti dnů z této letargie neprobere, tak je jistě mrtvé. Po tuto dobu nechali Feodosii ležet v místnosti určené pro mrtvé a anděl strážný ukázal její duši nebe. Matka Makária si dokázala po šedesáti letech vzpomenout do nejmenších podrobností na to, co za těchto čtrnáct dní zažila tepla, překypující radosti a světla ráje, potkala se s mnoha anděly a svatými, všichni byli zářivě mladí a oděni do bohatě vyzdobených slavnostních rouch. Kromě toho viděla nádhernou přírodu, květy, stromy, zvířata a ptáky, takové, co znala, i jiné, neznámé. Ukázali mi obrovský průzračný zlatý kostel. „Proč zde nejsou ikony?“ ptala jsem se. „A k čemu ikony? My jsme přece všichni živě přítomní!“ Nejkrásnější mezi všemi byla Panna Maria. S pláčem jsem ji prosila: „Uzdrav moje nohy, nebo mi dovol, abych zde zůstala.“ Ale Královna nebes mi odpověděla: „Ty zde ještě nemůžeš zůstat. Potřebují tě na zemi. Ale já tě nikdy neopustím,“ slíbila mi. Pak dostala od Panny Marie dar: charisma uzdravování. Feodosiino tělo nabylo opět normální teploty, a když se po dvou týdnech v nemocnici probrala, s námahou se vyplazila z márnice a ti, kteří ji uviděli, strnuli zděšením.
První uzdravení
Když dospělí nebyli doma, Feodosie dávala pozor na malé děti, pomáhala v domácnosti při  předení a pletení. Byla jsem chudá a obratná. Často jsem si přivázala na záda samovar a odplazila jsem se k řece, abych ho vyčistila. Matce jsem pomáhala s praním a od osmi let jsem dojila krávu. Až do věku jedenácti a půl roku se tomuto děvčeti s hustými hnědými vlasy a modrýma očima zjevovali ve snu nebešťané, kteří ji učili žehnat vodu a olej na uzdravování lidí a slova modliteb při těchto úkonech. Pak dostala od Panny Marie pokyn přijímat lidi a uzdravovat je od tělesných i duševních neduhů. Panna Maria se zjevovala i těmto trpícím a nabádala je, aby šli za Feodosií do domu Artěmevových a prosili o uzdravení. První zázrak se stal, když za ní přišla jedna žena ze sousední vesnice se slepým kohoutem. Kde máš tu bábušku, která léčí? zeptala se otce Artěmeva. Zde žádná bábuška není. Je zde jen jedno děvče. Makária pokropila kohouta svěcenou vodou. Ihned se mu vrátil zrak a zpráva o tom se rychle rozšířila jako požár. Brzy přicházeli lidé zblízka i zdáli a prosili o uzdravení nemocného dobytka. Na otázku, zda by nemohla uzdravit i nemocné lidi, dala Feodosie prosícím svěcenou vodu a radila jim, jak mají sami prosit Pána Ježíše a Matku Boží. A tak mnozí získali uzdravení.
S třiceti šesti malými dětmi
Během komunistické vlády byly již ve 30. letech takřka všechny pravoslavné kostely zavřeny nebo vyhozeny do povětří. Biskupy, kněze a mnichy i mnoho věřících odvlekli do trestaneckých táborů. Během druhé světové války v srpnu 1941 obsadili Němci vesnici Karpovo. Mnozí rodinní příslušníci rodiny Artěmevových museli odejít na frontu, jiní se ukryli někam do bezpečí. Jen postiženou Feodosii nechali samotnou napospas smrti, bez pomoci a bez potravy. Kromě toho zoufalí obyvatelé spoléhali na Boží pomoc a přivedli  Feodosii všechny malé děti, které nemohli vzít s sebou, když se zachraňovali útěkem do hor. Dětí bylo 36. A co udělala 15letá dívka? Zapálila jsem sedm lampiček a dvanáct svíček, jedno batole jsem si vzala na klín a začala jsem se modlit k Bohu. Jednoho dne přišel do domu německý důstojník, který se doslechl, že v domě bydlí někdo, kdo má dar proroctví. Prostřednictvím tlumočníka se zeptal: Řekni mi, děvče, kde je moje žena, co dělá a jak se má. – Velmi se trápí, odpověděla. A je možné jí pomoci? ptal se důstojník. Ona všechno přetrpí a zvládne, a až se vrátíte, bude vám lépe. Důstojník řekl: Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se tak modlil k Bohu jako ty. Pak jí vystavil ochranný list. Feodosie ho nalepila do okna, nikdo ji už neobtěžoval a nevyhrožoval jí. Když němečtí vojáci odtáhli, lidé se vrátili a našli své domy obsazené jinými lidmi. Feodosiini rodiče se nevrátili. Otec zahynul a matka zůstala u příbuzných v jiném městě. I do jejího domu přišli cizí lidé a Feodosii řekli: Můžeš se odplazit na obecní úřad do sousední vsi a tam popros o přístřešek.
Přesně 700 dní bez přístřeší
V Zagalkově se nenašel nikdo, kdo by se ujal zmrzačeného děvčete v roztrhaných šatech a s krvácejícími koleny. S pláčem se ukrývala v šopě, ve chlévě nebo se zahrabala do sena. V zimě si vyhrabala jámu ve sněhu, zalezla do ní a tam spala. Pila špinavou vodu a často jen hrst sněhu a jedla lýko z břízy, v létě trávu a polní květy a jen tu a tam jí někdo dal kousek chleba. Při tom všem jsem se neustále modlila k Bohu a stále jsem se připravovala na smrt. Denně zpívala písně a modlila se modlitby, jaké se zpívají a modlí u umírajících. Ta doba, kdy žila jako úplný bezdomovec, trvala rok a jedenáct měsíců a Feodosie přežila jen zázrakem. Pán jí chtěl dát účast na vykupitelském utrpení, které i pro Bohočlověka znamenalo někdy život bez domova. Lišky mají doupata, ptáci hnízda, a Syn člověka nemá, kam by hlavu položil. Všechnu sílu a útěchu dostávala jen od Boha. Pak jí v roce 1943 dala Panna Maria na vědomí: Už jsi strávila na ulici dost času. Teď dostaneš přístřeší. Dnes někoho potkáš. A skutečně. Ten den přijala Feodosii do svého domu v Tomkinu 72letá mniška Natálie, která zázračně přežila roky pronásledování a mohla se vrátit domů z vězení. V jejím domě pak bylo o Feodosii dobře postaráno až do Natáliiny smrti. V atmosféře tohoto domu, kde bylo cítit sílu modlitby, našlo děvče své konečné povolání. V daném čase mohla Feodosie tajně složit řeholní sliby jako Bohu zasvěcená osoba a jako pravoslavná mniška přijala řeholní jméno Makária. 
Prosím Pannu Marii, aby vzala bolest vám a dala ji mně...
Genadij Durasov, blízký duchovní syn matky Makárie, vypráví: „Když jsem ji poprvé navštívil v roce 1985 a vstoupil do její malé světničky, cítil jsem se jako v chrámě. Před většími a menšími ikonami hořely malé lampičky. Mezi všemi těmi ikonami ležela v koutě na lůžku malá, skrčená, tichá máťuška Makária a beze slov se modlila. Přímo hmatatelně jsem cítil pokoj, jaký z ní vycházel. A tu jsem při ní prožíval milost, jakou jsem pociťoval v chrámě v nejkrásnějších chvílích svého života po přijímání Nejsvětější svátosti. Klekl jsem si na kolena a setrval jsem tak dlouho u ní, abych ji nerušil v rozjímavé modlitbě. Po chvíli se zeptala, kdo přišel. Řekl jsem jí své jméno a připomněl své zdravotní problémy. Ona ihned nečekaně začala mluvit o věcech, které znal jen Bůh a já. Zvláštní při tom setkání bylo i to, že do té doby zcela neznámá máťuška se pro mne v okamžiku stala nejbližší osobou, jako bychom se již mnohokrát viděli. Kromě jiného mi řekla: »Já tě nikdy neodmítnu, ty jsi vstoupil do mého srdce. Přicházej ke mně jako syn ke své matce.«“ (Dokončení příště) Překlad -lš-
VYSLYŠENÁ MODLITBA?
Asi 2300 baptistickým obyvatelům města Mount Vernon v Texasu v USA se nelíbilo, že místní hospodský chce rozšířit svůj podnik. Protestovali proti tomu u úřadů a na ten úmysl se také modlili. Týden před znovuotevřením krčmy se strhla bouře a blesk budovu zapálil. Hospodský podal na věřící žalobu a žádá odškodné. Soudce si s případem neví rady: Nevěřící hospodský věří v moc modlitby a křesťanská obec tvrdí, že v ni nevěří.
JEZUITSKÁ REVUE NA PRANÝŘI
Jezuitský časopis „Hlasy doby“, který vychází v Mnichově, uveřejnil článek profesora dogmatiky Georga Krause, který se snažil uvádět dogmatické důvody pro oprávněnost kněžského svěcení žen. Kon gregace pro nauku víry uložila prostřednictvím generála jezuitů redakci, aby zveřejnila odpověď biskupa Gerharda Ludwiga Müllera, který uvádí mylná tvrzení časopisu na správnou
 
Světlo č 26-2012
Všichni jsou moje děti
Jestliže dříve vyhledávali lidé Feodosii s prosbami jen občas, po řeholních slibech to byl nekonečný proud návštěvníků. Auty, v autobusech nebo vlakem přijížděli Rusové, Ukrajinci, Tataři a Cikáni, hledali u ní radu i pravoslavní kněží, duchovenstvo, starci i židé a ateisté, dokonce i posedlí. Přicházely osoby zapletené do věštění, čarodějnictví, které bylo velmi rozšířené a dodnes zde má své zázemí. Hlavně přinášeli Makárii netušená utrpení. Mladí i staří, všichni očekávali tělesnou nebo duchovní pomoc od slabé ženy, která se jako hromádka neštěstí krčila ve své posteli. Odtud vykonávala své povolání téměř padesát let. Jednou se Makária zeptala Panny Marie, která se jí často zjevovala: Matko, proč sis vybrala právě mne, takového mrzáka? Maria odpověděla: Všechno jsem obešla a nenašla jsem nikoho lepšího než tebe. Patříš mezi vyvolené. – Ale jakou já mohu být vyvolenou? Vždyť celý život trávím jen na posteli. – Ano, ty jsi moje dokonalá. – Nerozumím, co je to dokonalá, – odpověděla Panně Marii a uctivě se Královně nebes poklonila: Utrpení ráda přijmu. Co je trpět, to vím. Jeden její duchovní syn řekl: Svým utrpením objímala celé Rusko. Makária se jednou svěřila: Bůh stvořil takovou nepatrnou osobu, jako jsem já, aby trpěla. O zachovávání Božích přikázání a řeholních pravidel prohlásila: Za prvé: Já nic nenarušuji a snažím se nebešťany neurážet. Za druhé: Podřizuji se všem. Při vzpomínkách na všechno, co zažila, říká: Já jsem nepoznala nikoho kromě Pána. On je zářivý, zářivější než slunce. Nesmíme ho urážet. Nic kromě něho a své postele jsem neviděla. Budu tu ležet ještě dlouho, dívat se na něho a trpět za všechny. Tak se dá žít i do sta let. Během svého života byla často nemocná. Už jako dvacetiletá ztratila všechny zuby. A když jako jedenatřicetiletá ležela pět měsíců v nemocnici se zánětem ledvin, lékaři a sestry ji ve svém duchovním hladu rádi navštěvovali. Jeden za druhým ji prosili, aby je naučila modlitbě, a všichni si tajně opisovali její modlitební knížku, což bylo tehdy zakázáno a bylo to i nebezpečné. Když k jejímu lůžku přicházeli nemocní a trpící, díky daru číst v srdcích věděla o nich asketička víc než oni sami. Přesto jim trpělivě naslouchala, utěšovala je. S lidmi, kteří u ní hledali radu a pomoc, se především modlila a zároveň je povzbuzovala, aby důvěřovali Pánu Ježíši a jeho Matce. A mnoho modliteb bylo vyslyšeno a udála se četná uzdravení. Všechny přivedu k Pánu, který mi určitě řekne: „Makário, přivedla jsi mi skutečně všechny možné lidi, které jsi jen potkala. Jedni tě vydírali, druzí tě uráželi, třetí tě okrádali.“ Já však budu jen prosit: „Pane, smiluj se nade všemi.“ – Často řekla docela prostě: Máťuška se bude modlit. Ano, já se budu modlit a ty se budeš mít lépe. … Na mně však není ani kousek místa, které by nebolelo. Prosím Pannu Marii, aby odňala bolest vám a dala ji mně. Je mi vás velmi líto. Vy všichni jste moje děti. Jednoho dne za ní přišla žena se zlým úmyslem. Když políbila Makáriinu ruku, ihned otekla. Některé její duchovní děti protestovaly: Máťuško, ty přece víš, s jakým úmyslem kdo přichází. Když ne s dobrým, takového člověka nevpouštěj. Ale dobrotivá trpitelka odpověděla: Nesmíme jim bránit. Je třeba se smilovat nade všemi. A během tichých nočních hodin se Makária ustavičně modlila a její tvář zářila. Nevím, co je to v noci spát. Ale není to ani milost, ani síla nebo statečnost. Nespím, protože nemám kdy; na spánek mi prostě nezbývá čas, řekla. Mnoha trpícím lidem se ukázala ve snu, přinesla jim útěchu a odpověď na neřešitelné problémy. V noci také žehnala olej a vodu. Další den si návštěvníci posvěcenou vodu a olej odnášeli a právě prostřednictvím nich se děly nesčetné zázraky. I když byla na Makárii přes den patrná velká únava a domlouvali jí, aby si oddechla, ona tiše odpovídala: A kdo bude trpět? Trpět budu já, to je moje úloha. Mně je dobře. Jen tvrdohlavý člověk se nemá dobře, mně je dobře všude.
Jurij Gagarin
K Makáriiným návštěvníkům patřil i světoznámý kosmonaut Jurij Gagarin, který jako první člověk obletěl zemi. Jeho vzrušující let do vesmíru 12. dubna 1961 trval jen 161 minut a udělal z něho hrdinu Sovětského svazu. Obec Gžatsk přejmenovali na Gagarin. Odtud přicházeli místní obyvatelé za Makárií do Tomkina vzdáleného asi 80 km. Mezi nimi byla několikrát i kosmonautova matka Anna, prostá a skromná dojička. Stěžovala si svému synovi, že svatá chudá asketička nemůže vyžít ze svého malého důchodu. Gagarin přišel za mnou vícekrát, naposled tu byl začátkem března 1968. Dlouho jsme spolu rozmrozmlouvali. Řekl mi: „Zařídím věci tak, aby vám zvýšili důchod, není spravedlivé, abyste dostávala tak málo.“ Byl to člověk prostý jako dítě. Tehdy jsem mu říkala: Juriji, už nikdy nelétej. Ty už nesmíš létat. On však neposlechl a zastihla ho smrt. Zemřel 27. března 1968 ve věku 34 let. On však tím není vinen... byl tak mladičký. Za jeho duši se vždy modlívala.
Dobrovolní pomocníci v domě
Po smrti sestry Natálie převzaly péči o její domácnost a návštěvníky ženy z okolí a dobrovolnice. Pro Makárii však byly mnohé jen trápením, protože měly arogantní a hrubé chování. I když byly dobře placeny, byly to ženy nespokojené a často kradly peníze i potraviny, které přinesli návštěvníci hledající uzdravení. Na bezbrannou světici často křičely, nedávaly jí záměrně jíst a pít, nereagovaly na její volání o pomoc, když na konci svého života téměř oslepla. Některé z těchto dobrovolnic dokonce provozovaly černou magii. Stávalo se např., že bezdůvodně zhasly všechny olejové lampy – byl to projev duchovního boje proti Makárii zcela sjednocené s Bohem a Bohem inspirované. Čekaly netrpělivě na její smrt, aby si mohly přivlastnit její dům. Ďábel je nutil, aby byly na mě zlé a aby na mě křičely, konstatovala bez hněvu. Já přitom klidně sedím na posteli nebo si přikryji hlavu peřinou. Ležím a neřeknu ani slovo. Musím mlčet. Jednou se jí jeden její duchovní syn zeptal, proč tolik pláče. Ona odpověděla prostě: Pláču za vás všechny. Celý život jsem strávila v modlitbě a v slzách. Nic jiného neznám. Jednou se obrátila na jednu svou pomocnici: Kde je ten džbáneček? – Jaký džbáneček? dostala podrážděnou odpověď. Takový pěkný zlatý, o kterém mi hlas řekl, že do něho sbírají všechny moje slzy. Na konci života nemocné Makárie spávaly nevraživé ženy dokonce v jejím pokoji a nevpouštěly žádné poutníky, i jejím duchovním dětem bránily v přístupu, v rozhovoru a v pomoci. Bezbranná Makária byla vydána na pospas jejich náladám. Jsem slabá a ony mě sužují. Jen se modlím a na nikoho se nehněvám, ať je všem dobře. Matko Boží, odpusť všem, kteří mě trápí. Byla ve svém domě stále více izolovaná a tak se splnila jedna její dávná předpověď: Budu velmi osamělá a všemi opuštěná.
Královna nebes
To, co bylo v životě Makárie zvláště mimořádné, byl její důvěrný vztah k Panně Marii. Byla období, kdy se jí Panna Maria obklopená vůní květů zjevovala každý den. Sedla si na malou dřevěnou lavičku u její postele a laskavě nemocnou utěšovala. Zjevovali se jí také světci a radili jí, jak má nést svůj těžký životní kříž. I svatý Serafim ze Sarova se jí zjevil v roce 1982. Sedl si rovněž na lavičku a otcovsky ji napomínal: Musíš více spát, je třeba spát šest hodin, jinak budeš slabá. Při každé „návštěvě“ dala Panna Maria své trpitelce novou důvěru a sílu, takže Makária pak zářila a byla veselá. Od Panny Maria měla Makária také slova útěchy a rady pro všechny, kteří u ní hledali pomoc. Ona řídila všechna moje slova a skutky. Pana Maria jí ukazovala také to, co se děje ve světě. Na otázku, zda rozumí řeči Panny Marie, odpověděla: Proč bych jí neměla rozumět, vždyť Panna Maria je Ruska a mluví jako my. Ona nemusí odpovídat hned a přitom mluví velmi tiše. Je třeba se naučit jí naslouchat. Ona i nás prosí: „Žijte tišeji!“ V posledních letech, když ještě přijímala mnoho nemocných, sama sotva zvládala velký nával lidí. Chybí mi síla, abych dokázala unést velké břemeno všech těch nemocných, pijanů a protivů, – stěžovala jsem si vícekrát Panně Marii. Pohladila mě vždy něžně po hlavě a řekla: „Ještě trochu vydrž! Velmi ses natrápila, ale ještě jsi zcela nesplnila svou úlohu, proto tě ještě k sobě nevezmu. Jinak bych si tě už dávno vzala, ale nenašla jsem nikoho, kdo by byl ochoten převzít tvoje místo.“ – A když to není kdokoliv, ale sama Královna nebes, je třeba vydržet. Ona mi dodává sílu a trpělivost! Někdy plakala i Panna Maria, takže samotná Makária ji musela utěšovat. Jak jsem byla smutná a jak mě to bolelo, když jsem musela vidět všechny ty velké slzy v očích Panny Marie. Ona je prolévala v poslední době, když za mnou přišla v noci. Já bych je byla všechny posbírala.
Božské sloupy
Díky vnitřnímu světlu věděla máťuška Makária o svatých duších, které v té době žily v Rusku: Existují sloupy, je jich mnoho. Tyto duše prosí Boha. Jsou skryté před cizími zraky, bývají v horách a v malých chatrčích – tak malých, že je tam jen stolík a na stěně visí ikonka. Ty duše jsou sloupy, které sahají od země až do nebe. Jen ať stojí tyto sloupy, ony se za nás modlí, řekla. Makárii by nikdy nenapadlo považovat se za takový Boží sloup, a přece byla jedním z nich. V roce své smrti mělo vícero Makárii blízkých osob sny, ve kterých viděly máťušku jako mladou, čtrnáctiletou. Stála na svých nohou a byla slavnostně oděna jako královská dcera. Když jí o tom říkaly, zamyšleně odpověděla: Doufám, že jednou budu v nebi, i kdyby to bylo na nejkrajnějším konci! Máťuška nepotřebuje mnoho místa. Po své smrti budu moci více pomáhat. Řeknu Panně Marii: „Ti všichni jsou moje děti. Přijmi je!“ Když umírala ve věku 67 let 18. července 1993, její poslední slova byla: Modlete se a postěte se – v tom je spása! Víťazstvo srdca 85/2012 Překlad -lš-