SATAN V ILLFURTU
PŘÍPAD ĎÁB E L S K É POSEDLOSTÍ
DVOU HOCHŮ V NEDÁVNÉ DOBÉ
Napsal P. Suiter, farář ve Wickerschwihru
Přeložila Marie Cirinová
1931
U LADISLAVA KUNCÍŘE V PRAZE
IMPRIMATUR. PragaeTdie a, Mail 1930. 05317. Dr, Amonius Podlaha, qpiicop. Paphicnsii, vie. grnoralis
PANNE MÁRII Nepoškvrnené Matce Boži a slavné vítězce nad hříchem a Satanem
věnuje tuto práci k vděčné úctě Nepoškvrnené Matce Boži
spisovatel.
PŘEDMLUVA K PRVÉMU VYDÁNÍ
Případ ďábelské posedlosti v naši Děpold a Josef Burnerovi
Církev katolická učí výslovní, Že jsou ďablové čili zlí duchoví. Jsou to osobní bytosti, těla nemající duchové, kteří byli kdysi od Boha stvořeni jakožto dobH andělé ve stavu posvěcující milosti a určení k velké slávi v nebesích. Ale Bůh, který nikoho uevénčí, nezápasíE-ti dříve náležití (II. Tim. II. 5.), podrobil také anděly zkoušce, aby si věč- nou blaženost jako odměnu zasloužili; ale v té zkoušce mnozí z andělů neobstáli. Chtěli býti Bohu rovní a tak svou pýchou pozbyli Ducha svátého a posvěcujíc! mi! osti. Hřích jejich byl vyloženou vzpourou proti Bohu, úplným přerušením vztahu mezi tvorem a Tvůrcem. Hřích spáchán silou ducha a vůle anděla, s úmyslem neodvolatelně setrvat! ve vzpouře, která nebyla ani nevědomostí ani slabostí omluvitelná; byl to hřích naprosté zloby. Proto byli také ihned od Boha zavrženi, bez možnosti pokání. Celý jejich duchovní život převrácen zatemněním rozumu a zatvrzením vůle. K tomu přistoupila ztráta věčné blaženosti a zatracení k věčným mukám pekelným. „Bůh prohřešivších se andělů neušetřil, nýbrž strhnuv je do pekla, vydal Jemu- čení vazbám temnosti,“ píše svátý apoštol Petr (H. Petr. 4
Zlí duchové jsou našimi nepřáteli. Závidí nám, žc máme, jak uůí sv. Tomáš Akvinský, jednou zaujímat! iejich místa
v nebi. Ale protože proti Bohu nic nesvedou, usilují slrh- nouti nás do pokušeni a do hříchu a odlouČití nás časně i věčně od Boha.
Učinili počátek s našimi prarodiči, svedše je k neposlušností vůči Bobu. Tímto prvním hřichem upadli naši prarodiče i s celým svým potomstvem, vyjímaje jedině nejbl. Pannu Marii, v moc a porobu ďáblovu, až teprve Spasitel světa, Ježíš Kristus, Syn Boří, sestouptv na zemi, svým vtělením a smrtí na kříži dílo Satanovo zničil, moc jeho zlomil a padiě lidstvo zjeho otroctví vysvobodil. Nyní jest člověku dána možnost, s milostí Boží odolali poku- Ir ním ďábelským a dojiti věčné blaženosti.
Víra v ďábly je tak stará a rozšířena jako lidstvo samo.
I pohané věřili v existenci zlých duchů, jakkoli i tuto pravdu znetvořili, vzdávajíce zlým duchům ponejvíce z bázně božskou poctu, V Písmě svátém Starého Zákona je často zmínka o zlých duších a líčen tam jejich zhoubný vliv na lidi a jejich zloba. Kdo by nevzpoměl na příběh trpělivého Joba a na hrozná neštěstí, která mu Satan i dopuštěni Božího přivodil? Za časů Kristových byla u židovského národa víra ve jsoucnost a zhoubné působeni ďáblů všeobecná. Ježíš Kristus a jeho apoštolově potvrzovali tuto víru slovem i skutkem. Učili, jak je třeba pokušením zlých duchů odpírali, a vyháněli ďábly z posedlých Udí. Katolická Církev, jakožto sloup a základ pravdy, jedná rovněž tak. Žádif od svých věřících víru vc jsoucnost těchto padlých andělů. K ochraně poskytuje jim zvláštní zbraně: znamení
sv. kříže, svěcenou vodu a j,; stanovila zaklínání proti posedlosti a uděluje svým knéžím zvláštní moc, niřiti moc zlých duchů a z těl posedlých lidí je vymítati.
Bůh dopouští totiž z důvodů nám nevyzpytatelných, Že zlý duch násiJným a mučivým zasahováním do lidské činnosti člověka poškozuje a sužuje, nebo mu na jeho časných statcích škodu působí (obaessio), jako u trpělivého Joba, sv. Antonína poustevníka, svaté Terezie, sv. faráře z Arsu, Marie z Morlu, Krescencíc z Kautbeuemu a j. Ano někdy se i stává, že mu Bůh dovolí vejiti do lidského těla, s nim se spojití a svou tyranskou vládu uplatňovat! nad jeho smysly, orgány a údy. Tímto příšerným spojením a tyranskou mocí je mu umožněno pouzivati smyslů člověka pro své účely,činnost duševní pomasti, tak že dokáže vy volatí v něm nej neobyčejnější a podivuhodné zjevy (possessio).
Známky pravé posedlosti jsou: l. Znalost cizích, nikdy neučených řečí.
C. Vědecké znalostí s nápadnou zběhlosti se vyjadřovat! u lidí vědecky nevzdělaných.
- Vědomost vzdálených a tajných události. Vnikání do cizích myšlenek.
- Osvědčování síly, daleko přesahující lidské a přirozené síly.
- Ochromení některých orgánů (slepota, hluchota, němota).
vyskytovala, o tom svedčí jak Písmo svaté, tak i déjiny cirkevní. Jak mnoho posedlých uzdravil Spasitel. „Vymítí mnoho duchů zlých a nedopouštěl j im mJuviti" (Marek f., 34}. „Vycházeli pak od mnohých, křičíce a volajíce: „Ty jsi Syn Boží“ (Luk. IV. 41). - Znám jest také příběh dvou posedlých v G eras c (Luk. VIII. 31) a posedlého chlapce na úpatí hory Tábor (Mat. XVII, 14. Mar. IX. 16). I svým apoštolům udělil božský Mistr moc, ďábly vymíiati (Mat. X. t}. Církev souhlasně se svätými Otci a učiteli církevními osvědčila zřejmě svoji moc nad posedlými exorcis- mem - zaklínáním, což jest slavné vyzvání ďábla jménem Ježíše a Maric, aby posedlého člověka opustil aneb všeho poškozování a znepokoj ováni lidi se zdržel. Zřídila zvláštní stav kleriků se zvláštním svěcením - ordo exorcistatus aby vykonávali tyto obřady na oněch nebohých lidech.
Posedlost se od smrti Kristovy v křesťanských zemích jen zřídka vyskytuje, ale mezi pohany jest ještě dnes dosti častým zjevem, jak nim o tom vypravují misionáři. Byť t zřídka, stává se přece nčkdy, žc Luh dovolí pekelnému nepříteli, aby opanoval tělo některého člověka a prováděl v nim své neplechy- Jest ještě dost Udí na živu, kteří byli očitými svědky smutného případu dvou dětí v Ulfurtu a kteří ještě dnes mohou dosvidčiti pravdivost různých událostí, neboť takové hrůzné věci nevymizi nikdy z paměti.
Na základě autentických dokladů, sepsaných úplně věrohodnými, očitými svědky, kteří při vyšetřování případu byli též přibráni jako znalci, vyložíme zde tragický,
ale neobyčejně zajímavý příběh obou illfurtských chlapců. Doklady pocházejí dílem z illfurtského farního archivu - dílem ze zpráv na miste sepsaných panem starostou Tre- schem z Hlfurtu, říšským poslancem panem Ignácem Spie- sem ze Schkttstadtu, jakož i panem profesorem Lachema nnem, kteří případ co nej důkladněji a nej svědomitě i i studovali, - dílem ze záznamu pana rektora Haussera, a. listopadu it)2t zemřelého, tehdejšího almužníka v Saint- Charlesu.apana André-ho zRappoltweileru, jehož dozoru byl starší chlapec v posledních týdnech před svým vysvobozením svěřen. Čerpáno též z řady článků, uveřejněných v r. 1870 v časopise ,,Revue catholique d'Alsace“, a z brožurky, vydané o tomto případu panem farářem Brey-cm z Hlfurtu. Samozřejmě jedná se v tomto pojednání jen o čisté dějinné události, které nečiní nároku na dogmatickou nýbrž jenom na prostě lidskou věrohodnost,
Věru, pro naši materialistickou dobu se sotva nalezne vhodnější éetby, která by více utvrdila víru v existenci a příšerné působení pekelných duchů a vštípila spasitelnou hrůzu před hříchem a Satanem,nad toto jednoduché,pravdivé vyprávěni u strašlivých scénách dábelské posedlosti v nevinných dětech.
Spisovatel
PŘEDMLUVA KE ČTVRTÉMU VYDÁNÍ
ně tragická historie obou ubohých děd v lfurtu došla v uplynulých dvou letech netušeného rozšíření, dokonce i v nej vzdálenějších zemích světa. Téměř všechny dieccsní časopisy ve Francii sc o této knížečce chvalně
vyslovily. Četní biskupové a vysoce postaveni duchovní laikové, ale zvláště věhlasný apoštol Srdce Ježíšova, Pater
Matéo, toto dílo ústně i písemně vřele doporučovali. Mimo Čtyři francouzská vydám vyšlo toto dílo také
|iž vo vydání maličkém, španělském, portugalském, ma- dunkrm, indickém a brazilském. TakcŠvýcary a Německo mají svá vlastni vydáni. 'I r doby připravuj í sc ještě další vydáni piv Spojeně Státy, Polsko, Chorvatsko, Slovinsko,
Holandsko a Annám.
Tento neobyčejný úspěch svědčí o veliké užitečnosti a lidovosti díla. Jako kdysi za času Pána Ježíše byl Satan všemohoucností Spasitele přinucen při mnohých příležitostech vydali svědectví pravdě, tak má posloužit! i tyranství, j cž na svých dvou nevinných obětech prováděl, k tomu, aby proniklo duše spasitelnou bázní před hříchem a pevnou důvěrou v Boha a jeho neposkvrněnou Matku.
Wickcrschwihr, dne i. listopadu ig26.
Spisovatel.
SATAN V L L F U R T U
Případ ďábelské posedlosti v naši
Děpold a Josef Burnerovi
Vosadě Illfurtu, asi 2 hodiny cesty od Met (Alsasko), je ž čítala tehdy kolem i2oo obyvatel, bydlela chudá, ale spořádaná rodina Bumerova. Otec, Josef Burner, prodával po vsích zápalky a troud; matka, Marie Anna, rozená Foltzne- rova, pečovala o výchovu pěti dosud nedospělých dítek. Nejstarší syn, Děpold, narodil se 21. srpna 1855 a druhý syn, Josef, 29. dubna 1857. V osmí letech začali choditi do obecné školy. Byly to tiché, prostředně nadané, trochu slabé děti* Na podzim roku 1864 stižen Děpold a jeho mladší bratr tajemnou nemocí. První lékař k nim povolaný, Dr. Lévy z Altkirchu, jakož i další o radu tázaní lékaři nedovedli nemoc rozpoznati. Veškeré předepsané léky zůstaly bez účinku. Děpold tak zhubl, že se již podobal ploužícímu se stínu.
Od 25. září 1865 začaly se u chlapců jeviti zcela abnormální příznaky. Ležíce na zádech,
točili se v kruhu s príšernou rychlostí, jako roztočený vlk. Poté jali se s mohutnou silou a vytrvalostí zápol i ti s postelemi a ostatním nábytkem, což nazývali „mlácením“, nepociťujíce pri tom ni nej menší únavy, byf to bylo Í sebe déle trvalo. Pak se dostavily křeče a škubání, ale hned zase taková skleslost, že leželi po celé hodiny bez hnutí jako mrtví.
Nezřídka přepadl chlapce takový vlčí hlad, že ho nebylo lze ničím ukojiti. Život jim značně otekl a měli pocit, jako by se jim v žaludku pohybovala nějaká koule, a někdy opět jako když tam cosi živého sem a tam skáče. Nohy se jim často zakroutily jako ohebné pruty a nikomu se nepodařilo je rozplešti.
Ale zvláště staršího chlapce, Děpolda, pro- následovala jakási příšerná bytost, mající kachní zobák, na rukou drápy a tělo porosí lé nečistým peřím. Jakmile ji chlapec spatřil vznášeti se nad svou postelí, zděšené vykřikl, neboť příšera mu hrozila zardoušením a proto v sebeobraně se na ni vrhal a rval z ní peří. To se stávalo 2o-3o krát denně, třeba í před ioo svědky, mezi nimiž byli muži ze všech tříd, kteří nebyli lehkověrní. Toto odpomé páchnoucí perí nezanechalo, byvši spáleno, žádného popela,
často, když děti seděly na svých židlích, byly
neviditelnou mocí i s nimi vyzdviženy do výše; ale hned zase mrštěny děti do jednoho kouta, kdežto židle letěly do kouta opáčného. Jindy opět za bolestného píchání a bodání v celém těle vytahovaly ze svých šatů množství peří a mořské trávy, takže toho byla plná podlaha. Tento úkaz se stále opakoval i pri sebe častější výměně prádla a oděvu. Peří, pokrývající tak nevysvětlitelným způsobem jejich těla, nebylo možno pro velký zápach uchovati a muselo býti spáleno.
Hroznými křečmi a všelijakým týráním byli chlapci upoutáni na lůžko a celé tělo jim silně oteklo. Přiblížil-li se k nim někdo, maje náhodou u sebe nějaký svěcený předmět, jako křížek, medailku neb růženec, zachvátil je zuřivý hněv a zběsilost. Přestali se již modlili. VysloviUli někdo pred n i mi svátá j měna: Ježíš:María.Duch Svatý a j., tu se chvěli a třásli. Strašidla, toliko jim viditelná, naplňovala je hrůzou a zděšením.
Ale i rodiče jejich byli zmítání hrůzou a děsem, když jim bylo bezmocně přihlíželi k tak strašnému divadlu. Veliký byl úžas sousedů a návštěvníků, jejichž počet stále rostl, neboť zpráva o tomto případu se rychle rozšířila a každý chtěl ubohé děti viděti. Co se to s nimi stalo?
V Illfurtu žila stará žena, Spatné pověsti, která byla pro svůj hanebný život ze své domovské obce vyhnana. Ta prý darovala chlapcům jablko, jez také snědli. To prý bylo příčinou jejich nápadného onemocnění. Tak aspoň to několikráte vyprávěli duchové, v dětech řádivší. Budiž tomu jakkoliv, brzo se ukázalo, jakého druhu tito duchové byli, neboť strom se pozná po ovoci.
Často ležely děti po celé hodiny tiše a nevšímavě. Ale náhle nastala v celé jejich bytosti změna. Znervózněly a ustavičně rozčileně posunkovaly a křičely. Avšak hlas jejich nebyl dětský, nýbrž jevil se jako silný, hrubý a chraptivý hlas dospělého muže. Bylo nápadno, že děti při tomto křiku ponejvíce ani úst neotevřely, takže bylo zrejmo, že při tom vlastně ani samy nebyly zúčastněny, nýbrž že z nich spíše mluvily jiné neviditelné bytosti. Vydržely celé hodiny křičeti:,,Nudeln,Knopfeln,Wasser- schnitten!“[1] Bylo to přímo k zouťání a rodiče si již nevěděli rady. Konečně napadlo otci říci dětem: „Děti, křičte ještě více ke cti a slávě Boží!41 Při prvém a druhém vyzvání křik už ochabl a při třetím umlkl úplně. Pan Tresch
zjednal ihned ticho, zvolav na dětí: „Ve jménu NejsvětějŠí Trojice - křičte ještě vícľ‘
Každá
i nejslabší připomínka NejsvětějŠí Trojice naháněla posedlému velký strach. Jednou požádal Děpold sestru o sklenici vody. Podala mu ji se slovy: „Pij, Děpolde, všeho dobrého do třetice.‘‘ To stačilo, aby se chlapec odvrátil, a nikdo ho již nepřinutil, vody se napiti.
Ale zvlášť nápadná byla úzkost chlapců před svěcenými předměty, jejich veliký odpor ke kostelu, modlitbě a službě Boží, jakož i klení i necudné výrazy, jichž často užívali, což jim bylo dříve úplně neznámo. Mluvili a odpovídali v různých cizích řečech. Ovládali plynně francouzštinu, latinu a angličtinu a rozuměli i iiejrůznějsím francouzským a Španělským nářečím. Nebylo tudíž divu, že byl kdekdo žá- dostiv tyto politováníhodné děti spatřili a že se o tento případ zajímala vrchnost světská i duchovní a proto bylo nařízeno zevrubné prozkoumání toho úkazu.
Ale především byl to ctihodný místní íárář, P. Karel Brey, bohabojný a Šlechetný pastýř duší, jejž osud rodiny Bumerovy a zvláště obou ubohých dětí velmi dojímal. Vystihl brzo, že zjevy tyto jsou původu čistě démonického a že jde ovšem o řídký případ posedlosti. Oznámil
proto véc duchovní vrchnosti a ta dala tříčlennou komisi kněží případ vyšetřili a později nařídila též provedení exorcismu. Vydatnou oporou v této věci byl panu faráři tamní hodný a pevně věřící starosta, panTresch, rovněž i nejlepší rodiny v Illfurtu, Vyskytovali se o- všem, k radosti ďáblů, také pochybovači, ale těch nebylo mnoho. Zlí duchové byli plni zášti a zuřivosti proti oněm osobám, které jejich povahu prohlédly, nejvíce však vůči panu faráři a místnímu starostovi, jakož i vůči starostovi ze Schlettstadtu, panu Ignáci Spiesovi, jeho tamnímu příteli, řediteli Maninotovi a profesoru Lachemannovi ze Sv. Pika z kongregace mariánských bratří. Tito poslední tři pánové dojížděli tam z daleka, jedině za tím účelem, aby tento případ přesně zkoumali.
2 - Ďáblově[2]
každém z ch lap c ú řád i J i n ej mén ě d va pekd n í duchové. Svá jménazatajovali, dokud jen mohli. Řekli je teprv, když je P. Souquat jménem Ježíšovým k tomu vyzval. Starší Děpold byl posedlý zlými duchy Oribasem a Ypěsem. Poslední se
vydával za pekelného hrabete a velitele 7 1 legií. Jeden ze zlých duchů, ovládajících mladšího Josela, slul Solalethieí, ale od druhého ďábla nebylo lze jméno vyzvěděli. Tento Solalethiei byl vsak zchytralejší a ukrutnější, nežli ďáblové staršího bratra.
Ypés ranil chlapce hluchotou, tak úplnou, že hoch nereagoval ani na ránu z pistole, vypálenou v bezprostřední blízkosti ucha. Až ve chvíli svého osvobození nabyl Depold opét sluchu.
Jednou se pan Martino t otázal posedlého latinsky: „Unde venis? Odkud přicházíš?“
Posedlý udělal pohrdlivý posunek a řekl: „Tu es diabolus! Ty jsi ďábel!“
„Ty také,“ odpověděl pan Martinot.
Ještě dvakrát nazval jej posedlý satanem a ďáblem a rovněž i přítomného pana Spiese.
,, Já nejsem ďábel/' protestoval pan Martinot, „ale ty jsi jedním z nich a snad dokonce nějakým šéfem jejich.“
To zalichotilo jeho pýše: „Ovšem,“ zvolal, „jsem Šéfem nad 71 legiemi.“
„Pouze nad 70 legiemi jsi šéfem?“ odtušil oslovený,
„Nad 71 legiemi,“ opakoval ďábel.
„Nuž dobře, tedy nad 71 legiemi, ale mohl
ai
by ses, ubohý šéfe, za svou nevědomost styděti, neznaje ani svého ani mého jména.“
„A prcce, přece, znám svoje i tvoje jméno tak dobře jako ty, ale nepovím ti ho. Kdybys byl židem1', dodal, „odpověděl bych ti ve všech řečech.“
Řekl pravdu, neboť když chtěl, mluvil skutečně různými jazyky, zvláště anglicky a francouzský. Týž den bavil se Dépold půlhodiny bezvadnou francouzštinou a rovněž tak i Josef, který dovedl sotva čisti. Ano, když byli jednou samotni, pouze pod dozorem jedné sousedky, hovořili spolu celý den francouzský.
Biskupský úřad ustanovil za opatrovnice u- bohých dětí dvě ctihodné sestry, Severu a Me- thulu, z kláštera v Niederbronnu. Na nádraží očekával ctihodné sestry starosta s několika měšťany a uvedli je k dětem.
Ačkoliv hoši těch sester nikdy neviděli, oslovovali je ihned jejich řeholními jmény a dokonce jim i tykali. Sestře Severe, rodilé Bavorce, řekli počet jejích sourozenců, jaké je v klášteře její zaměstnání a vyjevili jí též několik rodinných tajemství. Sestry nevycházely z úžasu.
Pojednou jí řekl Josef: „Udělala bys mi radost, kdybys mi darovala modrou lahvičku, co máš ve svém kufru.“
Ten kufr byl ještě na nádraží. Starosta pro něj poslal. Zatím se dotazoval sestry, co je s onou modrou lahvičkou. Sestra dosvědčila, že má skutečně v kufru modrou lahvičku s étherem k své potřebě. Všichni prítomní žasli, jenom ne pan učitel Miclo, který nevěřil ani v Boha, ani v ďábla.
Brzo poté dostaly sestry návštěvu svých spolusester, tou dobou působících v Altkirchu. Hovořily spolu tiše o posedlých a o všech zvláštních zjevech, které se zde vyskytovaly, Oěpold, který byl úplně hluchý a tudíž hovoru nemohl vůbec sledovati. ležel na lůžku. Ale jedna z příchozích sester nebyla o posedlosti ještě úplně přesvědčena a označovala případ jako nervovou chorobu. Tu vstoupil pan farář, právě když se sestry z Altkírchu chtěly loučiti, Depold vyprávěl nyní panu faráři celou rozmluvu a dodal; „Chlubná dámička z Altkirchu tomu nevěří.“
Pekelní duchové měli zase svoje nadřízené, svoje mistry, před nimiž se třásli, Občas dostávali také návštěvu, která jim však nebyla tuze vítanou. Při jednom záchvatu zvolal jeden z chlapců: „Aha, teď přichází mistr!“ - „Jaký mistři1“ tázali se ho. - „Eh, náš mistr!“ - „Je mocnější než ty?“ - „Ano,“ - „Jak vypadá?“ -
„Má dve nohy, telo porostlé peřím, dlouhý krk, kachní zobák, napřažené ruce s kočičími drápy,“ - „Tak uchop ho, až přijde!** - V tom jíž křičel chlapec: „Zde jest, zde jest!“
S mistrem dostavili se jako průvodci ještě jiní dva pekelní duchové, „je nás mnoho,“ hlásil hned posedlý. Někdy sc mistr objevil také v podobe divokého člověka, psa nebo také hada.1
- - Satan a svěcené předměty1
jisti třemi prsty pravé ruky, neboť ďábel jednou řekl: „Co pejsek (tak chlapce jmenoval) sní levou rukou nebo jen dvěma prsty pravé ruky, to je pro mne.“
Sousedka paní Brobecková nakápla tajně svěcené vody do léku, určeného pro děti. Ale hoši lék odmítli se slovy: „Raději využíváme všechny vodičky z lékárny, nežli bychom něco přijali od rodiny Bro bečko vy.“ Jindy zase nabídnuty jim knězem požehnané fíky: „Pryč s tvými potkaními hlavami, pop dělal nad nimi klikyháky,“ zvolal chlapec.
Pan Spies podržel jednou staršímu chlapci ostatky blahosl. Gerarda Maj ell y před obličejem se slovy: „Hleď, toť také jeden, který nejednoho z tvé čeledi zahnal 1“ Chlapec učinil ihned po- sunek, nafoukl tváře, zaťal zuby a sevřel křečovitě rty. V tom mu přitiskl pan Spies svaté o- staiky na rty. Malý se bránil ze všech sil, kroutil sebou a počínal si jako zoufalec. Konečně vykřikl: „Kliď se odtud, Taliáne!” Skutečně byl Gerard Majella mladý, italský liguoriánský bratr laik, zemřelý v pověsti svatosti. Přirozeným způsobem nemohl posedlý nabýti o tom vědomosti.
Ale nejvíce strachu naháněla Satanovi svěcená medailka sv. Benedikta. Proto si ji skoro
všichni iilfurtští osadníci opatřili a nosili ji stále u sebe. Když pan Tresch chlapcům předčítal z modliteb, začali kričeti: „Není potřebí, abys sem chodil vykládat! nám o „Paíasovi na dře víčku" a o „velké dámě1'. Tak nazývali totiž našeho milého Spasitele a jeho svátou Matku.
Před Matkou Boží měli hrozný respekt. Když jednou pan Tresch staršímu, hluchému chlapci vložil do ucha medailku Matky Boží ustavičné pomoci a zároveň Satana vyzval, aby z ucha vyšel, tu křičel: „Nemohu, je tam síra, pryskyřice a smůla." Když mu sestra přinesla pokrm neb nápoj, do nichž úplně tajně přimíšena byť i jen kapka svěcené vody, tu nejen že se pokrmu u nápoje ani nedotkl, nýbrž obyčejně talířem nebo sklenicí mrštil o zeď, aniž sc však rozbily. Jednou přišel chlapce navštívit jistý mladík z Illfurtu. Právě nastala krise. Tu se jeden z hochů dal do smíchu a zvolal: „Aha, ty jsi našel peníze; tolik ve světnici, tolik v posteli a tolik na špýcharu," při čemž jmenoval různé obnosy. Přítomný starosta pan Tresch se tázal mladíka, co by to mělo znamenati. I sdělil mu, že byl panem farářem požádán, aby mu přinesl malý odkaz po své nedávno zesnulé příbuzné, určený pro tamější kostel. Aby peníze skryla před zraky hrabivých dědiců, uložila je před časem
na těch různých místech, o nichž mimo tohoto miadíka nikdo nevěděl. Když mládenec odcházel, volaly děti za ním: „Ano, ano, dobré jídlo, dobré pití a Špatný život přivedou tě do nebe,“ Všecek zaražen odešel domů. Tato výstraha posedlého měla jistě blahodárný vliv na další život mladého muže.
Dříve nežli pan Tresch děti opustil, pokropil jejich postel svěcenou vodou se slovy: t,Sit nomen Domini benedictumľ* (Budiž jméno Páně pochváleno!) - „Non sit, non sit " („nebuď, nebuď1) skřípěl ďábel.
Jistý kněz položil za návštěvy jednomu z posedlých svěcenou medailku na ucho. Hned za- řalo se ucho ch věti, takže medailka spadla. Totéž se opakovalo, když mu ji položil na hlavu. Po- dařilo-li se posedlému svěcenou věc schovati, dal se do nehorázného smíchu, říkaje přítomným : „Hledejte si svůj neřád; smrdí.“
Vůči kněžím jevil se ďábel vždy pln zášti. Mel pro ně jen nízké nadávky, které nepochybně odposlouchal od moderních liberálních panáčků nebo od rudých soudruhů. „Čemokutníkt smradoch, řlanďák1*, to byla ještě nej nevinnější jména. Ale pana superiora Stumpfa vyznamenával obzvláštní nenávistí. „Ted půjdu Stúmp- ila, toho smrada, potýrat,“ Za chvíli volá sjá-
šotem: „Ach. teď jsem mu provedl kousek, jen kdyby byl při tom také zhebl.“
Na učiněný dotaz dosvědčil pan superior, že byl skutečně v tutéž dobu neviditelnou mocí vyzdvihnut do výše, že veškeré na zdi zavěšené tabulky spadly na zem, nábytek se pohyboval a zpřevracel a mimo to nastal v pokoji strašný hluk a lomoz, který ustal teprve, když pokoj vy kro pil svěcenou vodou a Satana jménem Božím vyzval, aby ho nerušil. Satan pak sám vyznal: „Stíimpfl, ten bídník, mi uzavřel vchod, zamazav pokoj neřádem. “
Židům, protestantům a hlavně svobodným zednářům byl velmi nakloněn, ti mu byli ne- ubyčejně sympatičtí. „To jsou hodní lidé“, říkával, „tad by měli býti všichni; ti chtějí pravou svobodu. Ušetří našemu mistru mnoho práce a získávají mu mnoho lidí. Ale ti hnojaři (katolíci) a lí černokabátníci (knězi) mu nadělají mnoho škody a olupuj í ho o mnoho duší.“ Kněžské roucho neb hábit řeholníka vzbuzovaly v nem velikou ošklivost a nestrpěl, aby jím byl dotknut. Zato však rád připustil, když se ho některý laik dotkl svrehníkem nebo jej nějakým oděvem přikryl. Silný, měděný kříž se pokaždé zkroutil do podoby X, jakmile jej Josefovi položili na prsa. Škapuiíř, který mu
jednou oblékli, vyletěl ve velkém oblouku do vzduchu a padl na plášť právě přítomného četníka Wernera, aniž se chlapec byl při tom sebe méně pohnul.
Parm Treschovi jednou řekl: „Vy, kteří chodíte do svinčíku (do kostela) a tam spínáte ruce a ječíte (modlíte se), přijdete všichni tam nahoru,“ - při Čemž ukázal k nebi. „Ale kteří to nedělají, přijdou k nám,“
Jedna návštěvnice z Bettendorfu položila chlapci svěcený růženec na prsa, avšak ruce mu při tom držela. Ihned začal křičetí: „Chytím-li tvoje kozí bobky, roztrhám ten kočičí ocas (růženec) na kusy; ale obrazu „velké dámy“, který na něm visí, nesmím se dotknouti.“ „Co pak je na medailce?“ tázali se ho. „Chlapec a dívka, které „velká dáma“ ochraňuje.“ Při bližším prohlédnutí vskutku shledáno, že medailka znázorňuje zjevení Matky Boží dvěma dítkám na hoře
La Salettě.
Jeden přítomný laik se zbožně modlil: „Od úkladů ďábelských, vysvoboď nás, Pane!“ Tu vzkypěl posedlý velkým vztekem a křičel: „Ticho, lžeš, drž hubu, nikoliv! nikoliv!“ Ale nejhůře si vedl Satan při průvodu Božího Těla, když byl předtím chlapec uveden do domu, před jehož průčelím stál jeden z oltářů. Ďábel
křičel, lomozil a zuřil, že toho nebylo lze snésti, a upokojil se teprve, když průvod přesel.
’ Manželka četníka Wernera chtěla dětem připraviti radost. Proto koupila velký obrázkový arch, představující boží tělové procesí. Bylo na něm všechno zastoupeno, od chrámového Švýcara až po faráře s monstrancí. Chlapci, dívky, jinoši, panny, muži, ženy, mladí, staří, ano i oltář, jak se k této slavnosti strojí. Paní Wernerová tyto figurky vystříhala, podlepila a spodem je opatřila dřevíČky, aby se mohly postaviti. U všech figurek použila obyčejného lepidla. Chtějíc však děti vyzkoumati, namíchala při podlepování nejhezčí figurky, Švýcara, do lepidla několik kapek svěcené vody.
Pak donesla tigurky na starostenský úřad, kde byly děli přechodné ubytovány a ošetřovány ctih. sestrami. Pan farář Brey byl právě také přítomen. Děti byly uneseny radostí při pohledu na ty nádherné íigurky, neboť něco podobného dosud neviděly. Jelikož byly právě v klidu, sestavil pan farář íigurky na stole v patřičném pořádku za sebou, - nejdříve oltář, pak v čele průvodu, jak se sluší, chrámového Švýcara, potom mládež, duchovenstvo - posléze [5]
muže a ženy. Děpold a Josef sledovali pozorné a s velikým zájmem toto seskupování. Za chvíli pan farář všechno zbořil a vybídl chlapce, aby figurky, které jim teď náležejí, nyní sami v témže pořádku postavili.
Děpold se dal chutě do práce. Začal posledními figurkami, takže mu Švýcar přišel naposledy do ruky. Ale sotva se ho dotkl, mrštil jím ke dveřím, maje tvář vztekem zrudlou. Josef udiven nad chováním bratrovým, vstal ihned, aby figurku zase přinesl. Ale jakmile na ni sáhl, zachvácen ion hněvem, rozšlapal ji, křiče: „Tady dřep, Švejcare!“
Přítomní nevěděli, co by to melo znamenali, až jim paní Wernerová vysvětlila, že při pod-
I
lepování této figurky přikápla do lepidla svěcené vody.
Několik zámožnějších rodin v illlurtu se u- sneslo, že budou střídavě pečovati o dobré a silné stravování těch ubohých dětí. Došla právě rada na paní Nicovóu, hostinskou „u Bílého koníka“. Poslala tedy dětem po své neteři, slč. Lině Meyerové, znamenitou čočkovou polévku, kterou se zálibou jídaly. Zaradovaly se při pohledu na libě vonící polévku a chystaly se již, naliti šiji do svých talířů, leč náhle mísu odstrčily s výkřikem: „Pryč, rychle pryč s tvým
neřádem!“ Co se stalo? Polévky ani neochutnali. Přítomný četník Werner se odebral ihned k paní Nicové, aby věc vyšetřil. Přiznala se, že dosud nevěřila v posedlost a proto, aby děti vyzkoušela, přidala do polévky lžíci svěcené vody. Nyní je přesvědčena, že tu nejde o žádný podvod.
Podobné výjevy se opakovaly po každé, byť někdy i ve slabší míře, jakmile chlapci uvedeni ve spojení s křížem, růžencem neb jiným svěceným předmětem. Vždycky stejné zděšení, hrůza, nadávky, běsnění. To dokazuje úžasnou moc a působivost svátostnin, které v ruce věřícího křesťana jsou znamenitou zbraní proti útokům a pokušením pekelného nepřítele.
- - Satan a Matka Bozi [6]
Když byl Děpold jednou klidný, dán mu na
hrant sklenený obraz Matky Bozi. Náhle dostavila se krise. Mrštil obrazem vší silou o zem, že se roztříštil. Když jej uklidnili, otázal se ho přítomný profesor Lachemann, z kongregace mariánských bratří ze Sv. Pilta, latinsky: „Quid sentis de Immaculata Conceptiane fíeatae Mariac Virginis, quae conirivit caput tuum ? (Co soudíš o Neposkvrněném Početí blahoslavené Panny Marie, která ti hlavu potřela?)*1 Pln vzteku křičel: „Kliď se odtud, kliď se odtud se svou velkou dámou, nechci o ní siyšeti.“ A začal tak strašlivé klíti a se rouhati, že se toho přítomná ošetřovatelka zděsila a rychle nemocného jménem nejsv. Trojice svěcenou vodou pokřižovala, čímž se teprve uklidnil.
Bylo pro zmíněné ctihodné sestry neobyčejně těžkým úkolem, ty chlapce stale střeží ti a ošetřovali, při čemž jim bylo leccos vyslechnout! a snes ti.
Jednoho dne se otázal profesor Lachemann staršího hocha: „Rci, co soudíš o kongregacích a najme o mariánských bratřích ?“
Malý nedal odpovědi. Poté se ho otázal opět německy: „Kde je umístěn obraz Matky Boží v kapli koleje ve Sv, Piku?**
Zase žádná odpověď. Když se profesor po třetí tázal, tu odpověděl zlostně:
„Cožpak ty, ty držíš vždycky s popy. V prase- činci brečíš (modlíš se) vždycky na levé strane.“
Přítomní se tázali pana Lachemanna, co malý dm míní. Tázaný jim vysvětlil, že údaje posedlého úplně souhlasí, jelikož má skutečně v kapli pensionátu své místo po levé straně, aby lépe přehlédl chovance.
Dva studující z Moissac (Tarn-et-Garonne), kteří studovali u mariánských bratří v Besan- £onu, přijeli do ústavu ve Sv. Piltu na velikonoční prázdniny. Pan profesor Lachemann jim dal doporučení pro svého příbuzného, pana Tresche, aby jim umožnil návštěvu posedlých chlapců. Šli tedy do domu Burnerova a zdrželi se tam až do jedné hodiny ranní. Žasli, slyšíce děti mluví ti mužským hlasem, aniž při tom pohybovali rty, a dali jim několik otázek v ba- skkkém nářečí, velmi podobném Španělštině.
Pan Tresch nerozuměl z toho ani slova. Ale chlapci jim odpověděli na všechny otázky francouzský. Poté se otázali studenti chlapců, odkud jsou a kam se nyní hodlají odebrati, avšak posedlí jim odvětili německy: „Není třeba, abych ti to vykládal, poněvadž bys to hned donesl popovi.“
Již po kolikáté zmiňoval se posedlý panu Treschovi o „Velké dámě“, kterou má doma
ve skříni. „Vždyť jsi ji ještě nikdy neviděl,“ řekl starosta. - „A přece to vím,“ zvolal chlapec, „všechno dáváš velké dámě a jejímu psu, nosíš je stále v kapse.“ - „Proě jim dáváš tak pustá jména?“ tázal se pan Tresch. - „Nemohu jich jinak jmenovati.“
Jednou přišli p. Spies a p. Martinot, provázeni p. Treschem, k posedlým dětem. Hoši, spatřivše je přecházeti ulici, jevili hned velké rozhořčení. Sotva vešli do pokoje, řekl mladší Josef panu Treschovi: „Ty jsi Spitzovi (přezdíval totiž p. Spiesovi buďto Spitz nebo Canisi) psal a tento (ukazuje na p. Martinota) přišel s ním.“ - Bylo lomu skutečně tak.
Pan Spies posadil si pak malého Josefa na klín, dávaje mu různé otázky. Někdy odpověděl správně, ale bcželo-li o věci, o nichž Satan nerad mluvil, tu odpovídal: .,To nepotřebuješ vědět.“ Pan Spies se ho také mezi jiným tázal: „Co jste učinili s Voltairem, když k vám přišel ?“ - „Ó, toho jsme báječně přivítali. Šli jsme mu naproti s cropsessím (místo s procesím) a drželi jsme ho pevně. Když však přišel k pekelné bráně, tu dostal strach a strojil se k útěku, ale nemohl nám již uklouznout! a byl přinucen ohnivou dírou vejiti do pekla.“
Zatírh co pan Spies měl josela ještě na klíně,
položil mu lehounce malý kousek hedvábí vzadu na temeno, takže chlapec nemohl predmetu ani vidéíi, ani na hlave ucíti ti. Ale ihned křičel: „Dej ten cár pryč, pálí mne.“ - A při tom se snažil z náručí pana Spiese se vyprosti ti. „To není žádný cár,“ řekl pan Spies. „Sejmu to teprve, až mi řekneš, co jest na hedvábí.“ - „Nic na není není, dej jej pryč, pálí mne.“ - „To se můžeš dlouho bránit, nesejmu ho, dokud mi neřeknes, co na něm jest,“ - „Velká dáma je na něm,“ zvolal pln zděšení. Skutečně byl to na hedvábí malovaný obrázek Matky Boží.
A prosil znovu: „Dej i to pryč, co máš v kapse, pálí mne to.“ - Mínil tím malý křížek, který pan Spies nosil stále v kapse, takže ho nemohl nikterak viděti, a mimo to také udal, že v křížku jsou svaté ostatky, což úplně souhlasilo. Ano, i medailky, které pan Spies nosil na krku, jej obtěžovaly a pálily.
Tu a tam dával ďábel panu Spiesovi také jméno „Kanisi“. Dlouho nevěděl pan starosta ze Schlettstadtu, proč ďábel užívá pro něho tohoto označení. Nechápal, v jakém vztahu by mel státi ke svátému Kanisiovi. Tu se náhodou setkal s panem superiorem ísenheimských jesuitů a přednesl mu tento případ. Domníval se, že jakožto řeholní spolubratr tohoto dávno ze-
snulcho světec, bude mu moci podali žádoucí vysvětlení. A vskutku; bez dlouhého přemýšlení sdělil mu pan superior, že ve Švýcarsku je v užívání katechismus, zvaný „Kanisi“, poněvadž byl sepsán svátým Kanisiem z rádu jesuitského. Sto let po smrtí světce vydal jistý Fater Spies, rovněž jesuita, tento katechismus v novém vydání.
Podle toho má ďábel dokonalou znalost dějin a neobyčejnou paměť pro všechny události. Připomíná knihu od sv. Kanisia (zemřelého r. J 597)i která podržela jméno svého spisovatele, a pří tom činí narážku na jmenovce starosty, Patera Spiese, který tento katechismus 100 let později znovu vydal. Jest zřejmo, že posedlý těchto znalostí způsobem přirozeným nemohl nabýti.
Dne 8. května 1868 přišla děti navštívit také slečna Marie Spiesová, sestra pana starosty ze Schlettstadtu. Když se k nim chtěla přiblížit!, zmocnil se dětí nepokoj, tloukly kolem sebe a snažily sc na návštěvnici šaty roztrhati.
Slečna Spiesová byla rovněž jako její bratr horlivou šiřitelkou katolických časopisu ke cti Srdce Páně a sv. Josefa, „Živého růžence“, apoštolátu modlitby a podobných zbožných spolků. To vsejí Děpold vytýkal,při tomjí spí-
laje a jméno její překrucuje. Ŕekl též, kde časopisy kupuje, udav přitom přesně jméno a celou adresu knihkupce Garella. Dosud však nikdy ve Schlettstadtu nebyl a nemohl tedy znáti ani slečny ani knihkupce.
Když se pak chlapce dotkla prstem, na němž nosila medailku sv. Huberta, křičel posedlý: „Zaraz, máš oheň, pálíš mne.“ K tomu ještě dodal; „Viď, pumy nemohly tvé chatky poškodil, poněvadž jsi tam měla velkou dámu.“ Minii tím obležení Schlettstadtu v roce i8i4, kdy skutečně žádná střela domu rodiny Spie- sovy nezasáhla a také ve válce r, 1870 zůstal dům ušetřen.
Jednoho dne vzal panManinot malého Josefa na klín. Malý se bránil, snaže se mu vymknouti, ale marně. I řekl mu pan Martinot: „Nepustím tě, dokud mi neřekneš, ve kterých řečech jsou psány knihy, jež mám u sebe,“
„Máš u sebe francouzskou o apoštolátu modlitby.“
„A ve kterých jazycích jsou ostatní?“
„Nic, nic.“
„T y malý lháři, řekni raději, že tě jejich obsah obtěžuje a trápí, ale neříkej, že to není nic.“
„Nic to není, nic! - Ostatně, “ dodal francouzský, „j e pfr tom j edna, ktero u mí váš scho vano u. “
Touto knížečkou mínil posedlý mariánské hodinky třetího rádu sv. Františka, kterou pan Martinot před Časem koupil u vetešnice a ježto byla chatrná, dal jí převázat! a nyní jí denné používá. O třetí knize nechtěl Satan nic věděti. Byla to Pars věrna římského breviáre.
Po tomto hovoru p. Martinot chlapce pustil. Tu se chlapec vrhl na postel a vedl neslušné řeči, jež ovšem jedině Satanovi jest přičísti na vrub.
- - Ztráta nebe - Pekelné muky ‘
Jindy opět řekl : „Ó, j ak j esc přece nebe krásné. Kdybych směl je ještě jednou spatřili, avšak nikoliv - neuzřím ho nikdy více.** Když se ho přítomny pan Třeseh tázal, proč takové tužby zjevuje, zabědoval: „jsem k tomu donucen oněmi třemi, kteří jsou silnější mne,l< [7]
Když byl Děpold převezen do sirotčince Saint-Charles v Schilňgheimu, choval se první tri dni zcela klidně. Avšak čtvrtého dne večer objevil se ďábel v jeho těle poznovu. „Zdejsem,“ zvolal pojednou „a jsem pln vzteku.“ Sestry se ho tázaly, kdo že jest. - „Jsem kníže temnosti.“- „Kde bydlíš?“ - „V pekle.“ - „Nechtěl bys do nebe?“ tázaly se sestry dále. - „Ovšem, ale pro mne není již žádné naděje dostati se tam,“ - „Kdo pak te z nebe vyhnal?“ - „Michael, ten smrad, Michael se svým mečem.“ - „Co bys chtěl podstoupiti, abys mohl do nebe se dostaň?“ - „Chtěl bych tisíc let seděti na špendlíkách a choditi po ostrých nožích, abych se tam dostal.“ - „Aie proč jsi byl vyhnán?“ - „Chtěl jsem sám býti nej vyšším.“ - „Jak se jmenuješ „ Po tom ti nic není. “ Připojil ještě,
že jest knížetem v pekle a velí mnoha legiím ďáblů ve vzduchu a kdyby tito měl i těla jako lidé, zastínili by svým množstvím slunce.
Dotvrzuje dále, že učení Církve katolické o pekle je správné, ale dodává: „Oheň pekelný jest zcela jiný, než jak se domníváte. Nemůžete si o něm učiní ti žádného pojmu; jest mnohem žhavější a zžíravější a působí muky strašlivé.“ Při tom obyčejně projevoval přání, býti od Boha úplně zmařen.
Byv tázán, jakou řečí se v pekle mluví, začal za velkého přívalu slov a s příšernou rychlostí přednášeti haťmatilku, jež sc zdála býti směsicí latiny a italštiny a z níž bylo rozu- mčti pouze Často opakované slovo „Victoria“, Potom dodal německy: „Toť řeč, kterou tam mluvíme.“ - „Kde tam?“ tázal sc panTresch, „v pekle ?“ - „Ano, v pekle,“ odpověděl.
Večer 28. března 1868 líčil posedlý umučení Ježíše Krista. Když mluvil o smrtelné úzkosti v zahradě Olivetské, zvolal poj ednou: „ Věru, je ti horko, strašně horko, jsi zalit potem pro hříchy lidí.“ - Vyznal též, že byl při křižování a že štval židy, aby Krista mučili, a že počítal rány, jež naň dopadaly. Nato tázal se ho jeden 2 návštěvníků, jak to v pekle vypadá. - „Ne dobře,“ odvětil. Ale když onen ještě dále pátral, stal se nevrlým a řekl: „Nic ti po tom není, dělej, ať se tam dostaneš, pak to uvidíš."
Někdy dělal Satan také propagandu. Jednomu z návštěvníků nabízel sto franků denně, vstoupí-li do jeho služeb. Ano, dokonce i otci Burnerovi nabízel jednou tisíc franků, bude-li mu sloužili. Panu Treschovi jednou řekl:
