Boh nestvoril človeka s homosexuálnymi túžbami
Homosexualita je choroba, ktorá sa dá liečiť s pomocou Božou
Mladý ex-homosexuál povedal: Nebol som naplnený. Ale totálne prázdny. Nejestvujú homosexuáli. Jestvujú len heterosexuálni ľudia s homosexuálnou príťažlivosťou. Nikdy som nebol gayom. Mal som problém a ten vyriešil Ježiš. Albert Peréz. Kontakt na Alberta Peréza [email protected]
Michael Glatze ex-homosexuál povedal– Boh ma uzdravil z homosexuality. Homosexualita sa mi ľahko vnútila, pretože som bol niekto, kto je slabý. Keď som bol mladý, bol som narušený vo svojej identite a vo svojich pocitoch voči iným. Moje zmätené túžby a skutočnosť, že ma priťahovali muži, ma viedli k tomu, že od 14 rokov som sa považoval za „gaya“.
Preto homosexuálna prax a každá iná forma sexu založená na žiadostivosti nie je nikdy uspokojujúca. Je to neurotický pochod, ktorý nie je absolútne prirodzený alebo normálny. Normou je to, čo je normálne, kvôli tomu nesie to meno.
Vždy tu bol ten vnútorný hlas. Načo som tu? Čo to robím? Verím, že v skutočnosti všetci ľudia poznajú pravdu.
Preto si myslím, že im kresťanstvo tak naháňa strach. Otriasa svedomím, ktoré všetci vlastníme. http://www.okht.sk/?page_id=946
Odkiaľ pochádza homosexualita?
https://jezismaria1.webnode.sk/sodoma-gomora-homosexualita-lgbt/
Homosexuálne partnerstvá = Morálny rozklad spoločnosti" alebo "My chceme ocka aj mamu. Homosexuálne cítenie ak nehreší nie je hriech. Pestovaná alebo schvaľovaná sodomia (homosexualita) je ťažký hriech.
Existujú ženy a muži, homosexuáli a transsexuáli a potom budú aj Trans ľudia, budú aj Terminátori. Budú aj ľudia ktorí nebudú stopercentný ľudia. Budú TO výsledky umelej biológie. Dnes je doslova možné vytvoriť umelo človeka v laboratóriu. Prirodzený vzťah medzi mužom a ženou nebude potrebný, živočicha bude možné vyrábať. Skrátka chcú aby sa genetickou manipuláciou dala vymazať pamäť, a prirodzené city.
Šokující statistika o homosexualitě: Gayové šíří infekce a polykají vlastní výkaly - https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
Svedectvo vyliečeného transsexuála – ideológia zmeny pohlavia je zločin
Skutočných homosexuálov sa narodí oveľa menej ako jedno promile. Rovnost homosexualom? Potom aj pedofilom a zoofilom? A čo tak násilnikom? Aj oni maju svoje potreby. Každa sexuálna orientacia mimo zákonov prírody je choroba! Tvrdit že homosexualita je prirodzená je problém pre vychovu detí. Oni sa formuju podľa toho čo okolo seba vidia, ak sa deťom budú vtláčať do hláv že LGBT je normálne tak je možné že z nich spravia aj ufónov. Skutočných homosexualov sa narodí oveľa menej ako jedno promile.
Homosexualita je úchylna sexualna orientacia. Pedofilia tiež! To čo by si 20 rokov dozadu nedovolili pisať homosexualovia verejne to dnes píšu pedofili na svojich stránkach. Píš o politike a zrušia ti web, píš o pedofilii LGBT zrazu sa to neda zmazať, porozmyšlaj prečo? Mnohí homosexuali sa hanbia za tých umelých a učelovo podporovaných "homosexualov" ktory hlasaju slobodu sexualnej orientacia a takou orientaciou je aj zoofilia pedofilia.
Odkial budu brat homosexuálne pary deti? V norsku to uz vyriešili: Rozprávala historička a vravela, že v histórii na tom tradičná rodina nikdy nebola tak zle ako je v súčasnoti. V Nórsku vzali úrady deti indickej rodine. Dôvod? Deti spávali s matkou v posteli a vraj navyše vyzerala unavená a teda skonštatovali, že môže mať aj depresie. Iným zase preto, že im dávali rodičia príliš veľa čokolády. To je ako za čias hitlera.
Homosexualita ako medicínska diagnóza bola vylúčená z desiatej edície Medzinárodnej klasifikácie chorôb dňom 1.1.1993 (MKCH-10). (Dovtedy bola vedená v rámci kapitoly V - Duševné poruchy ako: „Výlučná, alebo prevládajúca náklonnosť k osobám toho istého pohlavia, s pohlavným stykom alebo bez neho“ – diagnóza 302.0 .) K vylúčeniu došlo pod vplyvom Americkej psychiatrickej asociácie (APA), ktorá v roku 1973 odstránila diagnózu homosexuality z diagnostického manuálu chorôb. Viacerí predstavitelia APA, ktorí za týmto krokom stoja dnes toto rozhodnutie nepovažujú za správne a priznávajú jeho politické pozadie. „Odpatologizovanie“ homosexuality sa uskutočnilo potom, čo aktivisti gay hnutí násilne prerušili niekoľko stretnutí APA na začiatku 70. rokov 20. storočia.1/ Tomuto kroku nepredchádzala žiadna seriózna vedecká diskusia.
Dieťaťu vzor muža nevie nahradiť žena a ani muž nevie nahradiť ženu. V Deklarácii práv dieťaťa, prijatej Valným zhromaždením OSN dňa 20. novembra 1989, sa uvádza: „Dieťa pre svoju telesnú a duševnú nezrelosť potrebuje zvláštne záruky, starostlivosť a zodpovedajúcu právnu ochranu pred narodením a po ňom.“ Ďalej sa tam píše skoro v každom článku, že dieťa má právo na oboch rodičov. Nie na rodiča 1 a rodiča 2, ale rodičov ako muža a ženu. Snaha dostať názov rodič 1 a rodič 2 do zákona je preto taká silná, aby sa LGBTI človek vedel identifikovať ako rodič. Ak sme už pri riešení LGBTI problémov, lebo toto je podľa mňa celospoločenský problém, skúsme počúvať ľudí, ktorí už v takýchto rodinách vyrastali. Nie je ich málo. Za všetkých spomeňme Brandu Walton, Millie Fontana či organizáciu Them Before Us. Prečo práve ich?
Predsa preto, že sa neboja zastrašovania a vyhrážok, keď svedčia o svojom živote v rodinách, kde je rodič 1 a rodič 2, rodičia gayovia či lesbičky. Práve títo ľudia, hovoria to isté so slzami v očiach a bolesťou v srdci - tak veľmi im chýbal otec či mama!
Prirodzenou túžbou dieťaťa je mať otca a mamu. Dieťa túži po oboch rodičoch rovnako intenzívne. To, čo potrebuje od mamy, nikdy nedostane od otca a naopak.
Svedectvo vyliečeného transsexuála – ideológia zmeny pohlavia je zločin. S Waltom Heyerom, bývalým transsexuálom, ktorý pomáha ľuďom s poruchami rodovej identity. Je to rozhodnutie diktované politikou, ktoré nemá nič spoločné s vedeckým výskumom. Ubezpečovanie všetkých dookola, že túžba „zmeniť pohlavie“ nie je duševná porucha, ale čosi úplne normálne, čo sa jednoducho dotýka istej časti spoločnosti, je v skutočnosti súhlas s ubližovaním ľuďom.
Piotr Włoczyk : Svetová zdravotnícka organizácia (WHO) nedávno odstránila transrodovosť zo zoznamu duševných porúch. Aké to môže mať dôsledky?
Walt Heyer: Je to rozhodnutie diktované politikou, ktoré nemá nič spoločné s vedeckým výskumom. Ubezpečovanie všetkých dookola, že túžba „zmeniť pohlavie“ nie je duševná porucha, ale čosi úplne normálne, čo sa jednoducho dotýka istej časti spoločnosti, je v skutočnosti súhlas s ubližovaním ľuďom.
Ľudom, ktorým namiesto podávania hormónov a odstraňovania genitálií, treba naozaj pomáhať prekonávať poruchy, kvôli ktorým sa vo vlastnom tele cítia zle. Sám som tým prešiel, takže viem, o čom hovorím.
Osem rokov ste žili ako Laura Jensenová. Ako ste to prežívali?
Vo veku 42 rokov som podstúpil operáciu „zmeny pohlavia“ a nezvratne som zmrzačil svoje telo. Stále som sa však necítil dobre. Problémy sa prehlbovali. V roku 1990 som sa rozhodol „vrátiť sa“ k môjmu vlastnému pohlaviu. Samozrejme to nebolo možné na 100 percent.
Moje problémy s pohlavnou identifikáciou zmizli, keď som vďaka vynikajúcim odborníkom prekonal mnoho duševných porúch. To je kľúčové - treba pochopiť, že problém tkvie v ľudskej psychike, nie v biológii. Ak teraz budeme presviedčať ľudí, že všetko je v úplnom poriadku, že stačí iba pár hormónov, skalpel a všetko bude v poriadku, strašne im ubližujeme. Bohužiaľ, Svetová zdravotnícka organizácia (WHO) sa podvolila tlaku komunity LGBT.
Naznačovanie, že túžba po „zmene pohlavia“ súvisí s duševnými poruchami, zvyčajne preruší diskusiu so zástupcami LGBT komunity. Podľa nich to stigmatizuje ľudí, ktorých prirodzenosť je uzavretá v telách, ktoré k nim nepatria. Preto im vraj treba umožniť, aby svoje telo zmenili.
Všetko to znie veľmi pekne, ibaže príliš často stretávam zlomených ľudí, ktorí zrazu zistia, že nikdy neboli uväznení v „zlom tele“, nepotrebovali chirurgický zákrok, ktorý ich zmrzačil, iba trpeli napr. na schizofréniu či bipolárnu poruchu alebo depresiu, ktorá práve v ich prípade spôsobovala problém s vnímaním vlastnej rodovej identity. Takéto poruchy môžu spôsobiť, že človek stratí orientáciu, začne mať pochybnosti, a keď sa objavia aktivisti LGBT so svojimi heslami, často uveria, že „zmena pohlavia“ je to, čo najviac potrebuje.
Ľudia z lekárskej komunity, ktorí propagujú ideológiu LGBT, nechcú liečiť skutočné príčiny problémov s rodovou identitou, iba okamžite diagnostikujú, že musí ísť o rodovú dysforiu, takže odporúčajú hormóny a nahovárajú na operáciu „zmeny pohlavia“.
Nie je možné, že takáto operácia natrvalo človeka uspokojí, že sa nakoniec bude cítiť dobre vo svojom tele? Koniec koncov je dosť transsexuálov, ktorý zdôrazňujú, že operácia bola skvelou voľbou.
Prvých pár rokov po operácii sú ľudia zvyčajne euforickí a myslia si, že je to úžasné. Tak tomu bolo aj v mojom prípade. Nové telo, „nové ja“ – môže vzbudiť ilúziu, že problémy sú preč. Avšak muž bude vždy muž a žena bude žena. Nie je možné prejsť z jedného pohlavia na druhé. Nie je to jednoducho možné a každý, kto tvrdí inak, žije v nebezpečnej ilúzii.
Skôr či neskôr sa nevyliečené psychické problémy prejavia. V roku 2004, keď ešte bolo možné o tom vyslovovať pochybnosti, britský denník Guardian uverejnil správu, ktorá jasne ukázala, že operácie „zmeny pohlavia“ nijako nezlepšili situáciu transsexuálnych osôb. Výskum vykonali vedci z University of Birmingham. Chirurgia a hormóny nikdy takých ľudí nevyliečia napríklad zo schizofrénie. Ignorovanie týchto porúch a nahováranie si, že „zmena pohlavia“ je skutočným liekom, spôsobuje, že tie osoby sú osamelé a nakoniec niektoré z nich chcú spáchať samovraždu. Výskum zo Švédska ukazuje, že transsexuáli sa pokúšajú o samovraždu až devätnásťkrát častejšie ako je spoločenský priemer v spoločnosti.
Zdroj: pixabay.com
Určite viete, že údaje o takomto vysokom počte pokusov o samovraždu medzi osobami po takýchto operáciách sú predmetom ostrej kritiky zo strany komunity LGBT. Po prvé preto, lebo sú údajne nafúknuté, a po druhé - ľudia po takýchto operáciách sú vraj vystavení mimoriadnemu tlaku zo strany spoločnosti.
Kde sú vystavení tomuto tlaku? Azda vo Švédsku? Veď v západných krajinách dnes niet privilegovanejšej sociálnej skupiny než osoby LGBT. S týmito ľuďmi sa skutočne zaobchádza takmer kráľovsky. Osem rokov som žil ako transsexuál, takže viem, čo hovorím.
Na konci tejto cesty je ešte viac samovrážd. Ľudia s duševnými poruchami, ktorí sa domnievajú, že sú uväznení v nesprávnom pohlaví, sa nemajú na koho obrátiť o pomoc, pretože sa im nahovára, že „zmena pohlavia“ je normálna lekárska procedúra. Pomáham takým ľuďom, samozrejme, úplne zadarmo. Často mi píšu obete operácií „zmeny pohlavia“ pomýšľajúce na samovraždu. Ideológovia LGBT sú skupinou veľkých manipulátorov a WHO týmto ľuďom ustupuje. Máme tu ešte samozrejme veľké peniaze Georga Sorosa, ktorý financuje celú túto ľavicovú sociálnu revolúciu a presadzuje módu, aby sa to všetko považovalo za úplne prirodzenú vec.
Čo chcete svojou činnosťou dosiahnuť?
Chcem dať ľuďom nádej, že môžu znovu získať život. Psychicky ich podporujem, poukazujem na to, že v tom nie sú sami, že nie iba oni sa nechali zviesť zákernou ideológiou LGBT. Nabádam ich, aby sa obrátili o pomoc na dobrých špecialistov, ktorí im pomôžu získať naspäť duševné zdravie. A vtedy všetky problémy s rodovou identifikáciou náhle zmiznú...
Samozrejme, najlepšie je, keď k vyliečeniu ešte dôjde pred operáciou, nie po nej. V mojej knihe „Trans Life Survivors“ som opísal príbehy ľudí, ktorí tým všetkým prešli a tieto problémy prekonali. Z toho sa naozaj dá dostať pod jednou podmienkou: netreba počúvať LGBT aktivistov. Mali by sme spomenúť jednu príčinu transsexualizmu, o ktorej aktivisti LGBT neradi hovoria. Ide o ľudí, ktorí boli ako deti sexuálne zneužívaní.
Tak ako vy.
Áno. Časť týchto osôb chce potom „vyjsť“ zo svojho pohlavia. Chce sa zbaviť svojich vlastných genitálií, ktoré - podľa ich názoru – boli vinné za to, že došlo k týmto strašným veciam. Na druhej strane niektoré ženy, ktoré boli v detskom veku obťažované, chcú namiesto ženských orgánov mať mužské orgány, aby sa takto chránili pred znásilnením. Presvedčenie takýchto osôb, že „zmena pohlavia“ je iba výzvou prírody, je ďalším prejavom ich zmrzačenia. Je to jednoducho zločin.
Čoraz častejšie počuť o dospievajúcich deťoch, ktoré tak veľmi chcú „zmeniť svoje pohlavie“, že napriek nesúhlasu rodičov sa obracajú na súd, a ten vydá súhlas s hormonálnou liečbou, s podávaním prostriedkov na zastavenie puberty a nakoniec umožnia dokaličenie dieťaťa...
Toto šialenstvo narastá, pretože, bohužiaľ, začína byť módou. Ak rodič v „najprogresívnejších“ kruhoch našej spoločnosti povie svojim známym, že jeho dieťa je s najväčšou pravdepodobnosťou transsexuálom, považuje sa to – hoci ťažko tomu uveriť - za znak múdrosti. „Sú to šikovní, otvorení rodičia, ktorí si všimli, že ich syn je v skutočnosti dievča a svojmu dieťaťu dajú slobodu.“ Ak dáte dieťaťu facku, príde k vám polícia a môžete skončiť vo väzbe. Ak však dovolíte zmrzačiť svoje vlastné dieťa, potom ste uznávaný - našťastie nie všade - ako úžasný a tolerantný rodič.
Preklad z týždenníka DoRzeczy 29/2019 zverejnený sú súhlasom redakcie i autora.
Walt Heyer - bývalý transsexuál (prešiel „zmenou pohlavia“ z muža na ženu, potom sa vrátil do mužskej podoby), ktorý pomáha ľuďom s poruchami rodovej identity. Je autorom knihy „ Trans Life Survivors" obsahujúcej skúsenosti osôb, ktoré obalamutené ideológiou LGBT zbytočne zmrzačili
Svedectvo vyliečeného transsexuála – ideológia zmeny pohlavia je zločin
Viac tu: https://www.christianitas.sk/svedectvo-vylieceneho-transsexuala-ideologia-zmeny-pohlavia-je-zlocin/?fbclid=IwAR0R5GeQ1qUYEe7FYYQIyWo74IKZf1R_yrImMJXxz83IUBIOrm2kX6tPU08
Až 20% ľutuje zmenu pohlavia. Vedci tvrdia, že postupy pri zmene pohlavia nie sú účinné. Viac ako 40% pokusov o samovraždu po operácii. Tak uvažujú a ľutujú EX- transsexuáli obrátení k Ježišovi. Viac tu: https://sexchangeregret.com/?fbclid=IwAR2r2HreexT2xG-EGuQqHvFdD77lFDJ6GKw4KXaN41QqamQwDv2GfFez6f8
ÚTOK NA RODINU: LGBTIQ FEMINIZMUS, MODERNÉ CHORÉ UMENIE.
https://gloria.tv/post/871To3uiVsvK4VZayCEMQV9oW
Ježiš ma oslobodil z homosexuality Luca di Tolva / LGBTI = SODOMA GOMORA - https://gloria.tv/post/ZRGXcwkaGjG64eQkXMaRJwfCE
Ja viem, že homosexualita je choroba, je to deviácia, tak ako pedofília. Ministerstvo zdravotnictví RF zařazuje homosexualitu opět do seznamu chorob. http://www.nwoo.org/2016/03/03/ministerstvo-zdravotnictvi-rf-zarazuje-homosexualitu-opet-do-seznamu-chorob/
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10318730018-polosero/214562222000001-polosero-pedofilove-mezi-nami/diskuse/1?discussion-report=847980
http://www.homosexualita.cz/
Homosexualita nie je vrodená! Vedci prišli na prevratnú skutočnosť: V roku 1993 Hamer uskutočnil genetickú analýzu u 40 párov homosexuálnych bratov a u 33 párov bol lokalizovaná skupina piatich markerov na konci dlhého reťazca chromozómu X v tzv. oblasti Xq28, ktoré sa dedia výhradne po matke. Táto oblasť Xy28 však obsahuje niekoľko stoviek génov a 4 milióny párov báz bez DNA. V Hamerovej štúdii nebol žiaden gén izolovaný a chýbala kontrolná skupina. Tento výskum, tak dôkaz „génu homosexuality“ nepriniesol.
Pedofília je diagnóza s označním F65.4. Slovo pedofília je gréckeho pôvodu a dnes ním označujeme zvrátenú sexuálnu fixáciu na deti a mladistvých.Tieto myšlienky sú produktom ich chorých myslí a preto nemôžu byť za ne obviňovaní ani trestaní. Chorí ľudia by mali navštíviť odborníka, ktorý im pomôže zvládnuť ich choré myšlienky.
Choré myšlienky nepatria na verejnosť. Ich nositeľ síce môže vzbudzovať falošnú potrebu solidárnosti a tolerancie s týmito myšlienkami, to je však chyba. Solidárni a tolerantní musíme byť voči každému človeku a v prípade pedofila sa naša solidarita má prejaviť tak, že mu slušne odporúčame návštevu u odborníka.
------------
Gayovia šíria infekcie a prehĺtajú vlastné výkaly. 50% mužského syfilis je prenášaná homosexuálmi ako infekcia konečníka a môže sa počas análneho styku preniesť močovou trubicou na iného homosexuála. (7)
• Veľa homosexuálov nevenuje pozornosť varovaním pred ich životným štýlom.
• 41% homosexuálov tvrdia, že malo sex s cudzími ľuďmi na verejných záchodoch, 60% malo sex s cudzími ľuďmi v kúpeľoch a 64% týchto náhodných stretnutí zahŕňalo použitia ilegálnych drog. (8)
• 39-59% homosexuálov je nakazených črevnými parazitmi, ako sú červy, motolice a améby (meňavka), bežné v špinavých krajinách tretieho sveta. (8)
• Priemerný vek, kedy homosexuáli umierajú, je 42 rokov (len 9% zostáva nažive po dosiahnutí 65. roku). Tento vek klesá na 39 rokov, ak je príčinou smrti AIDS. Priemerný vek úmrtia ženatého heterosexuálneho muža je 75 rokov. (8)
• Priemerný vek, kedy umierajú lesby, je 45 rokov.
smrteľná hepatitída B sa vyskytuje 5x viac u homosexuálov ako heterosexuálov.
Prieskum v Dánsku z roku 2009 M. Mathyho s kolektívom zistil, že homosexuálni muži v registrovanom partnerstve spáchajú 8x častejšie samovraždu ako heterosexuálni ženatí muži. https://tradice.net/2014/03/2014-03-23/
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
sexualita vyškrtla z ruské kvalifikace duševních chorob
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10318730018-polosero/214562222000001-polosero-pedofilove-mezi-nami/diskuse/1?discussion-report=847980
http://www.homosexualita.cz/
Homosexualita nie je vrodená! Vedci prišli na prevratnú skutočnosť: V roku 1993 Hamer uskutočnil genetickú analýzu u 40 párov homosexuálnych bratov a u 33 párov bol lokalizovaná skupina piatich markerov na konci dlhého reťazca chromozómu X v tzv. oblasti Xq28, ktoré sa dedia výhradne po matke. Táto oblasť Xy28 však obsahuje niekoľko stoviek génov a 4 milióny párov báz bez DNA. V Hamerovej štúdii nebol žiaden gén izolovaný a chýbala kontrolná skupina. Tento výskum, tak dôkaz „génu homosexuality“ nepriniesol.
Pedofília je diagnóza s označním F65.4. Slovo pedofília je gréckeho pôvodu a dnes ním označujeme zvrátenú sexuálnu fixáciu na deti a mladistvých.Tieto myšlienky sú produktom ich chorých myslí a preto nemôžu byť za ne obviňovaní ani trestaní. Chorí ľudia by mali navštíviť odborníka, ktorý im pomôže zvládnuť ich choré myšlienky.
Choré myšlienky nepatria na verejnosť. Ich nositeľ síce môže vzbudzovať falošnú potrebu solidárnosti a tolerancie s týmito myšlienkami, to je však chyba. Solidárni a tolerantní musíme byť voči každému človeku a v prípade pedofila sa naša solidarita má prejaviť tak, že mu slušne odporúčame návštevu u odborníka.
------------
Gayovia šíria infekcie a prehĺtajú vlastné výkaly. 50% mužského syfilis je prenášaná homosexuálmi ako infekcia konečníka a môže sa počas análneho styku preniesť močovou trubicou na iného homosexuála. (7)
• Veľa homosexuálov nevenuje pozornosť varovaním pred ich životným štýlom.
• 41% homosexuálov tvrdia, že malo sex s cudzími ľuďmi na verejných záchodoch, 60% malo sex s cudzími ľuďmi v kúpeľoch a 64% týchto náhodných stretnutí zahŕňalo použitia ilegálnych drog. (8)
• 39-59% homosexuálov je nakazených črevnými parazitmi, ako sú červy, motolice a améby (meňavka), bežné v špinavých krajinách tretieho sveta. (8)
• Priemerný vek, kedy homosexuáli umierajú, je 42 rokov (len 9% zostáva nažive po dosiahnutí 65. roku). Tento vek klesá na 39 rokov, ak je príčinou smrti AIDS. Priemerný vek úmrtia ženatého heterosexuálneho muža je 75 rokov. (8)
• Priemerný vek, kedy umierajú lesby, je 45 rokov.
smrteľná hepatitída B sa vyskytuje 5x viac u homosexuálov ako heterosexuálov.
Prieskum v Dánsku z roku 2009 M. Mathyho s kolektívom zistil, že homosexuálni muži v registrovanom partnerstve spáchajú 8x častejšie samovraždu ako heterosexuálni ženatí muži. https://tradice.net/2014/03/2014-03-23/
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
sexualita vyškrtla z ruské kvalifikace duševních chorob
Jedno z práv, o ktoré homosexuáli najviac žiadajú, je právo učiť o „homosexualite“ na školách. Ich cieľom je slobodne získavať deti a mladých ľudí.
Vo Veľkej Británii sú do škôl distribuované rozprávky o princovi, ktorý si hľadal nevestu a nakoniec stretol iného princa, do ktorého sa zamiloval a zobrali sa.
Vo Veľkej Británii sú do škôl distribuované rozprávky o princovi, ktorý si hľadal nevestu a nakoniec stretol iného princa, do ktorého sa zamiloval a zobrali sa.
Ilustrovaná kniha zameraná na deti vo veku 5 až 10 rokov vytvorili spisovatelia Adam Reynolds a Chaz Harris,
Alebo o dievčatku, ktoré jej dve mamy poslali na cestu do vesmíru. ”Kalifornia: Zákon nariaďuje homosexuálny obsah v školách.
https://diskuter.wordpress.com/2015/01/09/sexualna-vychova-na-skolach/
https://www.postoj.sk/13730/elsa-lesbickou-podlahne-disney-tlaku-gender-ideologie
Vedci prišli na prevratnú skutočnosť
Homosexualita nie je vrodená ale získaná !
Aardweg upozorňuje, že pod vplyvom presviedčania, propagandy (si proste taký) vytvárajú podmienky na stotožnenie sa s homosexuálnymi túžbami.
Presadzuje sa, aby nebolo možné zlé nazvať zlým – ba čo viac, aby sme zlé nazývali dobrým.
Aj medzi mnohými ľuďmi s tolerantným postojom k homosexualite, vzbudzujú homosexuálne praktiky neraz prirodzený odpor. Preto odvádzajú zástancovia homosexuality pozornosť od homosexuálnych praktík a namiesto toho sa snažia propagovať homosexuálnu „lásku.
Bolo zistené, že priemerná dĺžka života pohlavne aktívneho homosexuála je o 25 až 30 rokov kratšia než u ostatných bežných ľudí.
Namýšľajú si, že sú šťastní je to chorobná nutkavosť, posadnutosť. Niektoré skupiny homosexuálov chcú presvedčiť verejnosť, že ich homosexualita je prirodzenou, zdôrazňujú seba ako obeť diskriminácie. Viac ako o argumenty im ide o hru na city a vzbudenie súcitu. Tým ukazujú, že sú si vedomí slabosti a choroby.
A čo iné úchylky? Ak človek verí v homosexuálnu prirodzenosť, musel by veriť aj v prirodzenosť pedofilnú, zoofilnú, exhibicionistickú atď.
Z toho istého dôvodu zmenili aj definíciu pojmu rodina. Politika identifikácie.
Presadzuje sa, aby nebolo možné zlé nazvať zlým – ba čo viac, aby sme zlé nazývali dobrým.
Teda, môže krava byť koňom a kôň kravou? Môže kôň s koňom, a krava s kravou spodiť dieťa? To vie aj zviera že nie !!!
Zámerné vyškrtnutie zo zoznamu ochorení
Hnutie homosexuálov dosiahlo jeden zo svojich najväčších úspechov v roku 1973, kedy Americká psychiatrická asociácia hlasovaním vylúčila homosexualitu zo zoznamu duševných chorôb. Mnohí psychiatri sa však postavili proti tomuto a požiadali o uskutočnenie referenda o tejto otázke. Existuje skupina mnohích a chvála Bohu vačšina psychiatrov, ktorí sú presvedčení a neboja sa to aj verejne a odborne vyjadriť, že homosexualita je abnormálny stav.
Oddeľuje sa skutočný zmysel pohlavného styku od plodenia ho redukuje na vzájomnú masturbáciu, čo sa niektorí pokúšajú popisovať ako znak romantického vzťahu. Tým pádom sa nejedná o skutočnú lásku. Je to vzťah, ktorý sa obmedzuje len na uspokojovanie svojich sklonov s nemožnosťou plodenia. Vo všetkých prípadoch sexuálnych deviácií, to vedie k ťažkým deformáciám charakteru spolu s ďalšími nežiaducimi následkami.
Láska, a sexualita je postavená na vernosti a plodnosti, ak niekto koná v rozpore nemožno hovoriť o ozajstnej láske homosexuáli nikdy nesplodia deti prirodzenou cestou. Ak potrebujú lekársku asistenciu, napr. pri počatí v skúmavke alebo darcovstvom, je to evidentným znakom choroby. https://christ-net.sk/node/1479
Vyliečil som sa z homosexuality teraz som šťastný
https://www.hlavnespravy.sk/vyliecil-som-sa-z-homosexuality-teraz-som-stastny/490773
http://mojpribeh.sk/homosexualita/
https://christ-net.sk/node/1479
http://www.milujtesa.org/nr/antikoncepcia_potrat_nemoralnos/liecenie_homosexuality.html
https://christ-net.sk/node/1479
Boh nestvoril človeka s homosexuálnymi túžbami homosexuálne partnerstvá = Morálny rozklad spoločnosti. My chceme ocka aj mamu.
https://jezismaria.weebly.com/homosexualita-je-hriech.html
Prostriedky a formy ich snaženia o uchopenie svetovlády.
1. zrušenie všetkých národných vlád,
2. odstránenie všetkého súkromného majetku,
3. zrušenie dedičského práva,
4. zlikvidovanie akéhokoľvek vlastenectva,
5. odstránenie manželstva,
6. odstránenie náboženstiev.
Posledný bod, vízie iluminátov: Odstránenie existujúcich náboženstiev a zavedenie jedného celosvetového SATANSKEHO náboženstva (Religion, in which all men agree) - náboženstva, v ktorom sa všetci ľudia zhodnú.
http://www.kruciata.sk/citaj/dialdop.pdf
Porno výchova na nemeckých školách
V Nemecku zatkli rodiča, ktorý nepustil dieťa na sexuálnu výchovu.
len preto, že jeho dcéra vynechala dve hodiny sexuálnej výchovyTeória gender vstúpila všade a je nekriticky prijímaná ako pravda. V malom nemeckom mestečku v Severnom Porýní-Vestfálsku bol zatknutý jeden rodič, pretože odmietol poslať svoju dcéru na hodinu sexuálnej výchovy v základnej škole. Absurdný príbeh sa stal na základe zákona, ktorý prešiel pred niekoľkými rokmi.
Ako hovorí Andrea Rebeggiani, ktorý pôsobil 27 rokov ako učiteľ literatúry v nemeckom meste Chemnitz, prípad nie je novým, ani jediným. Na základe vlastnej skúsenosti dodáva: „Jeden manželský pár z našej komunity v Mníchove mal dieťa v materskej škôlke a dievčatko sa vracalo domov veľmi rozrušené.
Na základe informovania rodičia zistili, že tieto deti boli sexuálne vzdelávané cez vzájomné dotyky, aby sa navzájom poznali.“ Ako ďalej uviedol, „v niektorých škôlkach je zriadený kútik, kde sa deti môžu utiahnuť, aby sa navzájom dotýkali, hladkali, poznávali“.
Na otázku, ako je vo všeobecnosti možné niečo také, učiteľ odpovedá: „Pretože teória gender vstúpila všade a je nekriticky prijímaná ako pravda a ako dobrý základ pre uvoľnenie osobnosti detí, pre ich lepší, slobodnejší a autonómny rast.“
Na margo protestov rodičov a reakcie Cirkvi Andrea Rebeggiani poznamenáva, že „Cirkev zaujala oficiálny postoj voči tomuto a neraz sú čítané vyhlásenia biskupov. Existuje aj združenie rodičov, ktoré vzniklo spontánne v Stuttgarte, a ktoré vydáva bulletin, prostredníctvom ktorého informuje o všetkom, čo súvisí s touto problematikou.“
Ako dodáva, všeobecne, na politickej úrovni nebadať nijakú reakciu: „Všeobecný trend, vrátane vlády, je prijať teóriu ‚gender‘, aby bola zavedená ako povinná na všetkých úrovniach školy.“
V meste Münster sa v septembri odohral príbeh, ktorý by sme ešte nedávno pokladali za neuveriteľný. Názorne ukazuje kam smeruje vývoj v Nemecku, teda aj v celej Európe v represiách proti kresťanom, ktorí chcú vychovávať svoje deti podľa svojho presvedčenia.
Otec desaťročného dievčaťa, tam skončil vo väzení, keď podporil svoju dcéru v odmietnutí sexuálnej výchovy. Jeho dcéra totiž zle znášala perverznú výučbu k pornografii a počas jednej takej hodiny demonštratívne opustila triedu. Učitelia ju potom násilím zatiahli späť do učebne. Keď prejavila rozhodný odpor a ďalšej "porno výchovy" sa odmietla zúčastniť, musela zostať celú hodinu v zborovni. Následne odbor vzdelávania ministerstva školstva vydal výnos o tom, že tým, že dievča zostalo v zborovni, zanedbala hodinu sexuálnej výchovy, čo je podľa pokrokárov nemysliteľné.
Pokuta a väzenie
Spustila sa byrokratická mašinéria a rodičia dievčaťa dostali vysokú pokutu. Keď odmietli zaplatiť, celá záležitosť sa ocitla na súde. Rodičia dievčaťa boli odsúdení k jednému dňu odňatia slobody a mali sa dobrovoľne prihlásiť do väzenia. Pretože bol otec pochopiteľne presvedčený o svojej nevine, do väzenia nastúpiť odmietol. Bol zadržaný políciou a uvrhnutý na onen deň do väzenia. K rovnakému trestu bola odsúdená aj jeho tehotná žena.
Pred väznicou sa potom konala demonštrácia rodičov, ktorí sa proti tejto odpornej represii kresťanov rozhodne postavili. Nejde mimochodom o nič výnimočné. V súčasnom Nemecku, údajnom vzore slobody vyznania a demokracie, bolo za odmietnutie sexuálne výchovy už uvrhnutých do väzenia mnoho rodičov, ktorí odmietli vystaviť svoje deti tejto perverzite. Aj Ruská rodina žijúca v Nemecku dostala pokutu za neúčasť ich dcéry na sexuálnej výchove, ktorú odmietla zaplatiť a preto dostali obaja rodičia trest väzenia na 24 hodín.
VIDEO
www.youtube.com/watch?time_continue=73&v=jPc77LRyJX0
Žiadne dieťa nemôže vo Švajčiarsku počas sexuálnej výchovy opustiť triedu a tak to aj zostane. Tamojšia rodina prehrala pred Európskym súdom pre ľudské práva.
Viac tu: www.postoj.sk
Viac tu: http://2014.magnificat.sk/nemecko-otcovia-vo-vazeni-za-odmietnutie-statnej-sexualnej-vychovy/
Viac tu: https://genderideologia.wordpress.com/2015/01/20/ako-je-to-s-udajnym-zatvaranim-rodicov-kvoli-sexualnej-vychove/
Nemecká rodina s desiatimi deťmi, emigrovala na Sibír, aby potomkovia nemuseli v nemeckých školách navštevovať hodiny sexuálnej výchovy.
Viac tu: https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/421404-nemecka-rodina-s-10-detmi-ktora-emigrovala-na-sibir-je-spat-doma/
Toto chcete učiť naše deti?
Učebnica Sexu: Určená je pre deti od 5 rokov. Príručka sexuálnej výchovy pobúrila Slovensko
Už aj na Slovensku: Zúfalá matka z Košíc: deti sa mali v škole hrať na sexhttp://www.lifenews.sk/7690/zufala-matka-z-kosic-deti-sa-mali-v-skole-hrat-na-sex
Budú sa naše deti učiť sexuálnu výchovu už v materských školách? Ľudí pobúrila kniha, ktorá je určená pre čitateľov od 6 rokov. Viac tu: https://www.aktuality.sk/clanok/270433/sexualna-vychova-pre-skolkarov-kniha-ktora-poburila/
Boh je láskavý a milosrdný, miluje ľudí ale nemiluje hriech. To znamená že aj homosexuálne praktiky Boh jednoznačne Boh odmieta a každý kto má rozum to pochopí ak kto nechce je ho ľuto. Krava s kravou nesplodí teľa, kôň s koňom nesplodí žriebä. Boh jasne v biblii hovorí: Nemýľte sa: ani smilníci, ani modloslužobníci, ani cudzoložníci, ani chlipníci, ani súložníci mužov, ani zlodeji, ani chamtivci, ani opilci, ani utŕhači, ani lupiči nebudú dedičmi Božieho kráľovstva.
Tak aj Sodoma a Gomora a susedné mestá, ktoré takisto smilnili a chodili za iným telom, stali sa výstrahou a znášajú trest večného ohňa.
Preto ich Boh vydal nehanebným náruživostiam. Ich ženy zamenili prirodzený styk za protiprirodzený.
Podobne aj muži zanechali prirodzený styk so ženou a rozpálili sa rozkošníckou vášňou jeden voči druhému; muži s mužmi páchali hanebnosti a sami na sebe si odniesli zaslúženú odplatu za svoje poblúdenie. A pretože odmietli uznať Boha, vydal ich Boh napospas ich skazenému rozumu, takže robia, čo sa nesluší. https://biblia.sk/porovnanie/seb/rim/1/26
https://biblia.sk/citanie/ssv/1kor/6
Homosexualita nie je vrodená! Vedci prišli na prevratnú skutočnosť: jestvuje viac bývalých homosexuálov než aktuálnych homosexuálov a bisexuálov dokopy.
https://www.hlavnespravy.sk
Ruské ministerstvo zdravotníctva chce zaradiť homosexualitu do zoznamu chorôb. Ruské Ministerstvo zdravotníctva zverejnilo návrh vyhlášky, v ktorej sa "poruchy pohlavnej identity" a "duševné poruchy a poruchy správania súvisiace so sexuálnym vývojom a orientáciou" prirovnávajú k chorobám, ktoré je potrebné liečiť.
Ruské ministerstvo zdravotníctva chce zaradiť homosexualitu do zoznamu chorôb. Ruské Ministerstvo zdravotníctva zverejnilo návrh vyhlášky, v ktorej sa "poruchy pohlavnej identity" a "duševné poruchy a poruchy správania súvisiace so sexuálnym vývojom a orientáciou" prirovnávajú k chorobám, ktoré je potrebné liečiť. Pripomeňme, že v roku 1990, bola homosexualita vylúčená z desiatej revízie medzinárodnej klasifikácie chorôb WHO (MKN-10), a preto už nie je považovaná za chorobu.
Sodoma a Gomora: doporučujem pozrieť
https://gloria.tv/video/koniec sveta
Svedectvá obrátenia - Bývalý homosexuáli
Michael bol si jedným z lídrov homosexuálneho hnutia v Amerike - http://mojpribeh.sk/rozhovor/michael-glatze/
https://gloria.tvVIDEO/
https://www.bezhranicna.sk/clanky/byvaly-homosexual-ak-milovat-tak-milovat-do-krajnosti/
https://gloria.tv/text/mkvavoy9bKbi4LnZsFFKicRTP
https://www.krestandnes.cz/byvaly-gay-aktivista-dal-svou-homosexualitu-bohu/
PREČO NIČIA RODINU A KRADNÚ DETI ?
Jedno z práv, o ktoré homosexuáli najviac žiadajú, je právo učiť o „homosexualite“ na školách. Ich cieľom je slobodne získavať deti a mladých ľudí.
Vo Veľkej Británii sú do škôl distribuované rozprávky o princovi, ktorý si hľadal nevestu a nakoniec stretol iného princa, do ktorého sa zamiloval a zobrali sa. Alebo o dievčatku, ktoré jej dve mamy poslali na cestu do vesmíru. ”Kalifornia: Zákon nariaďuje homosexuálny obsah v školách.
Satan chce zničiť rodinu a ako vidíme darí sa mu tam kde nie je Boh. Panna Mária vo Fatime povedala že posledný zápas medzi Pánom Ježišom a kráľovstvom satana bude o manželstvo a rodinu. Preto je toľko útokov na rodinu a rozvodov. Chcú rodinu zničiť. Nórsko, Holansko, anglicko, švajčiarsko, dánsko a iné štáty, sú presiakle genderovou rodovou ideológiou. Normálna rodina ích vôbec nezaujíma. gender je klamanie od detstva. Gender ideológia mení od základu definíciu rodiny.
Pozri tieto videa:
SODOMA GOMORA
Lov na detí - sociálna služba je ako SS - zložka nacistickej strany Schutzstaffel
LOV NA DETI
NAŠA BUDÚCNOSŤ? DNES HOMOSEXUÁLI ZAJTRA PEDOFILI.
Priemerný homosexuál má medzi 20 až 106 partnermi za rok. Priemerný heterosexuál má za život 8 partnerov. 78% homosexuálov je nakazených pohlavnou chorobou. 37% homosexuálov praktikuje sadomasochizmus, čo má za následok mnoho nezavinených úmrtí. Priemerný vek, keď homosexuáli umierajú je 42 r. (len 9% zostáva nažive po dosiahnutí 65. r. ). AIDS na Slovensku šíria hlavne homosexuáli.“ Pán Tomášik z Úradu epidemológie (17. 2. 2004, 21:55, STV
Gender v týchto nemá na prvý pohľad nič spoločné so sexuálnou orientáciou. Sexuálna orientácia je buď heterosexuálna (príťažlivosť k opačnému pohlaviu), homosexuálna (príťažlivosť k rovnakému pohlaviu) alebo bisexuálna (príťažlivosť k obidvom pohlaviam). V zahraničí sú rozprávky o 2 princoch gayoch pre deti. Elsa lesbičkou! Podľahne Disney tlaku gender ideológie?
https://www.postoj.sk/13730/elsa-lesbickou-podlahne-disney-tlaku-gender-ideologie
Jedno z práv, o ktoré homosexuáli najviac žiadajú, je právo učiť o „homosexualite“ na školách. Ich cieľom je slobodne získavať deti a mladých ľudí.
Vo Veľkej Británii sú do škôl distribuované rozprávky o princovi, ktorý si hľadal nevestu a nakoniec stretol iného princa, do ktorého sa zamiloval a zobrali sa. Alebo o dievčatku, ktoré jej dve mamy poslali na cestu do vesmíru. ”Kalifornia: Zákon nariaďuje homosexuálny obsah v školách.
https://diskuter.wordpress.com/2015/01/09/sexualna-vychova-na-skolach/
https://www.postoj.sk/13730/elsa-lesbickou-podlahne-disney-tlaku-gender-ideologie
Viete čo je LGBT je to anglická skratka, ktorá znamená "lesbický, gay, bisexuálny a transrodový.
Ako demaskovať transrodové šialenstvo za 2 minúty - https://www.lifenews.sk/14573/ako-demaskovat-transrodove-sialenstvo-za-2-minuty
Gender ideológia - https://www.katolickenoviny.sk/1-2014-gender-ideologia-meni-od-zakladu-definiciu-rodiny/
https://martinkamensky.blog.sme.sk/c/339650/Sex-gender-iluzia-a-klamanie-od-detstva.html
https://martinkamensky.blog.sme.sk/c/339146/V-Norsku-sa-maju-zeny-najlepsie-veda-vyvratila-vplyv-rodu-gender.html
Homosexualita nie je vrodená! Vedci prišli na prevratnú skutočnosť: jestvuje viac bývalých homosexuálov než aktuálnych homosexuálov a bisexuálov dokopy
https://www.hlavnespravy.sk/homosexualita-nie-je-vrodena-vedci-prisli-na-prevratnu-skutocnost-jestvuje-viac-byvalych-homosexualov-nez-aktualnych-homosexualov-a-bisexualov-dokopy/517787
Odborník na homosexualitu. Čo je homosexualita ? Homosexualita ako medicínska diagnóza bola vylúčená z desiatej edície Medzinárodnej klasifikácie chorôb dňom 1.1.1993 (MKCH-10). (Dovtedy bola vedená v rámci kapitoly V - Duševné poruchy ako: „Výlučná, alebo prevládajúca náklonnosť k osobám toho istého pohlavia, s pohlavným stykom alebo bez neho“ – diagnóza 302.0 .http://rodina.pastorbonus.sk/odbornik-homosexualita/
K vylúčeniu došlo pod vplyvom Americkej psychiatrickej asociácie (APA), ktorá v roku 1973 odstránila diagnózu homosexuality z diagnostického manuálu chorôb. Viacerí predstavitelia APA, ktorí za týmto krokom stoja dnes toto rozhodnutie nepovažujú za správne a priznávajú jeho politické pozadie. „Odpatologizovanie“ homosexuality sa uskutočnilo potom, čo aktivisti gay hnutí násilne prerušili niekoľko stretnutí APA na začiatku 70. rokov 20. storočia.1/ Tomuto kroku nepredchádzala žiadna seriózna vedecká diskusia.
Homosexualita ohrozuje rodinu, tvrdí M. Kuffa. M. Kuffa sa po stretnutí novinárov pýtal, či si nemôže myslieť to, čo povedal v parlamente. „Do roku 1972 bola homosexualita v USA zapísaná medzi duševné choroby. Neviedla sa o tom odborná diskusia, ale neskôr to bolo vyňaté. Tento trend potom pokračoval aj v roku 1994 vo WHO. S medzinárodnej klasifikácie duševných ochorení bola vyňatá,“ konštatoval. Mnohí odborníci podľa neho hovoria, že je to problematika, ktorá sa dá dať na správnu mieru. „Nie som proti ľuďom, ale mám svoj názor. Rodina je prioritou. Homosexualitu vnímam ako to, čo rodinu ohrozuje,“ vyhlásil. Opýtal sa, či majú právo dvaja muži a dve ženy na adopciu dieťaťa. „Kde je právo dieťaťa? Chceli by ste byť synom dvoch otcov, alebo dvoch matiek? Kto sa vás bude pýtať na váš názor? Prečo by som nemohol mať iný názor,“ položil niekoľko otázok Kuffa. Kuffovym vzorom sú Rusi V súvislosti s organizovaním dúhového pochodu sa Kuffovi páčia Rusi. „Nijaký dúhový sprievod nepovolili. Ja sa s tým stotožňujem. EÚ hystericky reagovala. Rusi povedali, že nie, a hotovo,“ povedal s tým, že homosexuálom neberie právo povedať svoj názor na dúhovom pride. http://www.okht.sk/?page_id=980
Uzdravený z homosexuality Kristovou mocou a láskou
http://www.mojpribeh.sk/rozhovor/jozef-demjan-uzdraveny-z-homosexuality-kristovou/
--
Homosexuáli sa v USA dopúšťajú viac než 33% všetkých ohlásených zneužití detí. V niektorých krajinách (ako je napr. Holandsko) tak môžu vychovávať deti ľudia s narušenou psychikou, pochybnou morálkou — dvaja muži, či dve ženy. Ako by ste sa cítili vy s dvoma matkami, či otcami? Keby vaši „rodičia“ boli homosexuáli? Môže byť takáto „rodina“ zdravá. Homosexualita bola oddávna považovaná za úchylku a zvrhlosť, ktorú odsudzovali všetky krajiny bez ohľadu na to, či boli kresťanské, moslimské alebo iného náboženstva. Toto presvedčenie teda nie je výlučne súčasťou kresťanskej civilizácie, ako sa nám snažia liberáli nahovoriť.Všetky národy ju bez ohľadu na rozdielnu náboženskú morálku a pravidlá odmietali ako nebezpečnú pre zdravý život človeka i budúcnosť spoločnosti. Až do roku 1992 bola uznávaná ako choroba aj podľa Svetovej zdravotníckej organizácie WHO pod číslom ICD‐10. Neskôr bola z politických, nie z vedeckých dôvodov vyškrtnutá z tohto zoznamu. Bolo by zaujímavé skúmať ďalej. Ostáva však záhada. https://bartkovsky.blog.sme.sk/c/374597/zahada-ohladom-vylucenia-homosexuality-zo-zoznamu-chorob.html
Homosexuali ohrozujú rodinu, myslí si Matovičov Kuffa - Homosexualita ohrozuje rodinu, tvrdí M. Kuffa. M. Kuffa sa po stretnutí novinárov pýtal, či si nemôže myslieť to, čo povedal v parlamente. „Do roku 1972 bola homosexualita v USA zapísaná medzi duševné choroby. Neviedla sa o tom odborná diskusia, ale neskôr to bolo vyňaté. Tento trend potom pokračoval aj v roku 1994 vo WHO. S medzinárodnej klasifikácie duševných ochorení bola vyňatá,“ konštatoval.
Mnohí odborníci podľa neho hovoria, že je to problematika, ktorá sa dá dať na správnu mieru. „Nie som proti ľuďom, ale mám svoj názor. Rodina je prioritou. Homosexualitu vnímam ako to, čo rodinu ohrozuje,“ vyhlásil. Opýtal sa, či majú právo dvaja muži a dve ženy na adopciu dieťaťa. „Kde je právo dieťaťa? Chceli by ste byť synom dvoch otcov, alebo dvoch matiek? Kto sa vás bude pýtať na váš názor? Prečo by som nemohol mať iný názor,“ položil niekoľko otázok Kuffa.
Kuffovym vzorom sú Rusi V súvislosti s organizovaním dúhového pochodu sa Kuffovi páčia Rusi. „Nijaký dúhový sprievod nepovolili. Ja sa s tým stotožňujem. EÚ hystericky reagovala. Rusi povedali, že nie, a hotovo. http://www.okht.sk/?page_id=980
Uzdravený z homosexuality Kristovou mocou a láskou - http://www.mojpribeh.sk/rozhovor/jozef-demjan-uzdraveny-z-homosexuality-kristovou/
LGBT aktivisti napadli holandských kresťanov protestujúcich proti erotickým reklamám - https://www.lifenews.sk/15284/lgbt-aktivisti-napadli-holandskych-krestanov-protestujucich-proti-erotickym-reklamam
Potrat a homosexualita sú „živým odrazom pekla,“ arcibiskup San Francisca
https://www.lifenews.sk/14225/potrat-homosexualita-su-zivym-odrazom-pekla-arcibiskup-san-francisca
J. Peterson: nevyhnutnosť „celistvých heterosexuálnych rodín s dvomi rodičmi“
https://www.lifenews.sk/16345/j-peterson-nevyhnutnost-celistvych-heterosexualnych-rodin-s-dvomi-rodicmi
Uzdravený z homosexuality Kristovou mocou a láskou
Boh nestvoril človeka s homosexuálnymi túžbami.
Rozhovor – Jozef Demjan Uzdravený z homosexuality Kristovou mocou a láskou
Rozhovor – Jozef Demjan
Uzdravený z homosexuality Kristovou mocou a láskou
Nádherný príbeh Júlie a Jozefa sa stal celoslovensky známym po odvysielaní v relácii Modré z neba na TV Markíza.
Video Júlie a Jozefa
https://gloria.tv/ VIDEO
Jozef je spoluzakladateľom hudobnej skupiny Gyvipen. Video dokument nahratý Českou televíziou- Panna a oslobodený gay. VIDEO
Jozef, si bývalý homosexuál, Róm, manžel Júlie, ktorá je „biela“ blondínka. Pre niektorých si asi príkladom zlého vtipu, pre ďalších si neuveriteľným dôkazom zázraku, že nemožné je možné. Ľudia na Slovensku Ťa poznajú najmä vďaka relácii Modré z neba, kde svedčíš o uzdravení z homosexuality. Pre tých čo nepoznajú Tvoj príbeh, prezraď nám na začiatok v akom prostredí si v detstve vyrastal a čím si žil?
Vyrastal som v prostredí, kde to nebolo ľahké. V detstve ma sexuálne zneužil starší chalan, prešiel som chudobou, okultizmom, depresiami, sexuálnymi partnermi toho istého pohlavia, či pokusmi o samovraždu. Zo strachu pred chalanmi som inklinoval k dievčatám, začal sa tak obliekať, myslieť, cítiť…
Trvalo mi niekoľko rokov, kým som sa dokázal na túto tému otvorene porozprávať. Zo začiatku mi pri rozprávaní o tejto negatívnej skúsenosti tiekli slzy a nedokázal som ďalej rozprávať. Bol som normálny chlapec, ale táto skúsenosť spôsobila zvrat v mojom živote. Zistil som, že ma priťahujú muži, no trávil som veľa času s dievčatami. Tam som sa cítil v bezpečí. Neskôr prišla zmätenosť.
Moje zmätené túžby a skutočnosť, že ma priťahovali muži, ma viedli k tomu, že od 12 rokov som sa považoval za „gaya“. Začal som sexuálne žiť so starším chalanom, s ktorým som to ťahal niekoľko rokov. Bol to jeden z mojich najdlhších vzťahov. Nikdy tam však nebola láska. Bol to čisto fyzický vzťah.
A súčasne som to ťahal s niekoľkými chalanmi naraz. Hľadal som lásku a túžil som naplniť prázdnotu, ktorá bola v mojom vnútri. Nikto sa však nemohol dozvedieť, že som inak orientovaný. „Aby som zakryl jeden vzťah, vytváral, som si druhý, a to aj s babami. Bolo to akési moje alibi. Pred rodinou, priateľmi, spolužiakmi…. Vedel som, že žijem dvojakým životom. Tajiť niečo také a tak dlho chce neskutočne veľkú námahu. To sa odzrkadlilo aj na mojom duševnom zdraví, depresie…..
Bolo pre mňa veľmi ťažké vysvetliť moje pocity, pretože to zasahovalo celú moju bytosť. Homosexualita, keď zasiahne človeka, je vo svojej povahe pornografická. Zničila ma a ponorila do sexuálneho zmätku. Toto všetko som si vtedy neuvedomoval.
Nemal som nikoho, s kým by som sa mohol podeliť s mojimi pochybnosťami, zmätkom skúsenosťou a mojimi otázkami.
Nemôžem nespomenúť, že so svojím biologickým otcom som nemal žiadny vzťah. Nenašiel som svoju pohlavnú identitu, ktorú som mal zažiť na otcovej strane, len tam som ju mohol prijať a rozvíjať. Nemal som u otca potvrdenie. S otcom nemám žiadny zážitok ako napr: typické chlapčenské bitky, aktivity, žiadny zážitok. Prepojenie so svetom mužov som nemal. Otec ma nepotreboval, tak som ho nepotreboval ani ja. Otec mi nebol vzorom akým by otec mal byť a teda aj jeho úloha otca, žiaľ zlyhala a verím, že aj to je jeden z mnohých faktorov, ktoré ovplyvnili moju sexuálnu orientáciu. Doma som to nemal vždy ľahké, komunikácia doma nebola na dobrej, zdravej úrovni a preto si myslím, že ďalším z faktorov je aj domáce prostredie. Ďalším je sexuálne zneužitie v detstve, ktoré však samotné nevedie k homosexuálnemu spôsobu života ako to bolo v mojom prípade. Teda je ich viac. Ide aj o emocionálne spojenie a spolupatričnosť s vlastným otcom a k svetu mužov. Verím, že v homosexuálnom spôsobe života nejde len o sex. Teda z vlastnej skúsenosti.
Neviem si predstaviť, aký dopad by na mňa malo, keby ma v detstve ako popisuješ, sexuálne zneužil starší chalan, prešiel by som chudobou, okultizmom, depresiami , či pokusmi o samovraždu. Ako si to prežíval a vyrovnával sa s tým?
Už na základnej škole som trpel depresiami, ktoré sa naplno prejavili na strednej škole a trvali dlho. Všetko som si to kompenzoval alkoholom, a liekmi. Alkohol a lieky…., však utlmili prázdnotu, len na nejaký čas. Nespavosť, nepokoj, bolesť, samota, masky, klamstvá, podvody, sexuálne zvrátenosti, strach, pocit viny, nenávisť, intrigy, nechuť žiť, hnev, plač, pomsta, nenávisť voči ľuďom, túžba po láske…
Neskôr som siahol po marihuane. Chvíľku bol smiech, no nie nadlho, keď som nemal dosť peňazí, tak som si kúpil toluén. Nechcelo sa mi žiť, nenávidel som svoj život, toho chalana, rodičov, súrodencov a aj seba. Potom sa to všetko vrátilo späť. Začal som mať vážne pochybnosti o tom, čo robím so svojím životom a s mojím presvedčením o homosexualite. Nakoľko som hľadal naplnenie prázdnoty v mojom vnútri, skúšal som všetko možné, čo by ma nejako naplnilo a na rad prišli okultné praktiky. Konkrétne vyvolávanie zlých duchov, komunikácia s duchmi. Miloval som horory a okultné príbehy, v ktorých som sa priam vyžíval. Oa vplyvnilo ma to až tak, že keď som si dal marihuanu, tak som unikal pred vecami, tým, že som bol niekto iný napr: upír…. Dokonca som sa pravidelne vo svojich snoch stretával, miloval s čiernym záhadným ako keby mužom a zároveň som vnímal záhrobie, ktoré ma fascinovalo a priťahovalo. Vyvolával som duchov, preklínal… Obrátilo sa to proti mne a to bola ďalšia oblasť, ktorá ma desila a sťažovala môj život ešte viac. Utekal som domov, mysliac si, že mi to dá pokoj, ale mýlil som sa. Ako som tak rozmýšľal o všetkom vyjasnilo sa mi, že homosexualita mi bráni nájsť moju skutočnú vnútornú identitu, a ako keby všetko so všetkým súviselo. V zmysle zlo plodí zlo.
Ako a kedy presne sa u Teba začala prejavovať túžba po partnerovi rovnakého pohlavia? Čo bolo dôvodom toho, že si začal žiť so sexuálnymi partnermi toho istého pohlavia?
Myslím si, že to začalo na základnej škole v piatom ročníku, kedy sa začali lebo hlásili sexuálne pocity, ktoré boli spojené s najväčšou potrebou s otázkami na ktoré by mal odpovedať otec. Dôvodov bolo dosť: Chcel som vyplniť prázdne miesto vo svojom vnútri tým, že som hľadal sám seba prostredníctvom spojenia s rovnakým pohlavím. Dosť rizikových faktorov: sexuálne zneužitie, ale to neznamená, že to jednoznačne spôsobuje homosexualitu.
Nie každý homosexuálny jednotlivec zažil sexuálne zneužitie. Čiže neexistuje jedna príčina vzniku homosexuality, nikdy to nie je jedna vec. U mňa to bola kombinácia mnohých faktorov: osobnosť, jedno, alebo viacero zranení, zranenia spôsobené rovesníkmi sociálne faktory, nedostatok rovesníckych vzťahov rovnakého pohlavia, životné rozhodnutia, napr: či budem pozerať pornografiu, masturbovať, sexuálne experimentovať s inými…..Sexuálne experimentovať som začal asi keď som mal dvanásť. Zranenia u mňa boli aj subjektívne, ale aj objektívne. Tiež to môžu byť traumy, ako sú sexuálne zranenia, znásilnenie. Spomínam si, že v neplnoletosti v rannom detstve, bol jedným z mnohých faktorov aj vzťah medzi mnou a matkou, otcom. No podotýkam ani samé zranenia nespôsobujú homosexualitu.
Dôvodov je mnoho opakujem a dodávam: že so svojím biologickým otcom som nemal žiadny vzťah. Nenašiel som svoju pohlavnú identitu, ktorú som mal zažiť z otcovej strany. Mal som však aj niekoľko idolov rovnakého pohlavia, ich správanie, fyzický vzhľad, ktorý nadobúdal erotický podtón, lebo som túžil po láske. Čím osamelejšie som sa cítil, tým silnejšie predstavy, sny som mal že som s nimi. Boli to však ilúzie a nikdy to nebolo naplnené. Lebo vzťahy, ktoré som mal boli nestabilné, neverné, netrvalé, lebo každý z nás sa uháňal za egoistickou predstavou. Za egocentrizmom.
Ako tieto vzťahy so sexuálnymi partnermi toho istého pohlavia prebiehali? Čo si v týchto vzťahoch hľadal a čo Ti reálne poskytovali?
Podobne ako v heterosexuálnych vzťahoch. Vo vzťahoch som hľadal lásku, prijatie, vlastnú identitu. Nachádzal som falošné ilúzie a nikdy to, čo som hľadal nebolo naplnené. Lebo vzťahy , ktoré som mal, boli nestabilné, neverné, netrvalé, každý z nás sa uháňal za egoistickou predstavou, telesným pôžitkom. Vnútorný príbeh homosexuálneho životného štýlu nie je vôbec úžasný ani závideniahodný. Privádzali ma do postupného, niekedy rýchleho pádu, do psychickej , morálnej aj duchovnej biedy.
Je známe, že osoby žijúce v homosexuálnych zväzkoch striedajú sexuálnych partnerov oveľa častejšie, ako priemerní heterosexuálne žijúci ľudia. Ak je to pravda, čo je podľa Teba toho dôvodom?
Áno, vzťahy, ktoré som mal boli nestabilné, neverné, netrvalé, lebo každý z nás sa uháňal za egoistickou predstavou. Za egocentrizmom a telesným pôžitkom. Možno to pre niektorých neznie pekne, ale nechcem poprieť skutočnosť falošnosťou. Vo vzťahoch som hľadal lásku, prijatie, vlastnú identitu, ktorú môže dať len otec. No skoro vždy to skončilo sexom. Sex nemôže uspokojiť túto nutnosť.
Myslím si, že dôvodom toho je: že keď som žil homosexuálnym životným štýlom, mal som vždy otázky v oblasti pohlavnej identity a niečo som hľadal. A k tomu ako zneužitý som túžil väčšinou po istote kontrolovateľných vzťahoch, alebo som skúšal mať kontrolu nad vytváranými pocitmi. To sa prejavovalo v kontrolovaní, vo vzťahoch, asexualite, sexuálnych problémoch atď… V minulosti ako s homosexuálnymi pocitmi som prejavoval nespokojnosť s telesným prijatím, neistotami v oblasti vnímania a cez rovnaké pohlavie, neistoty potencie alebo sexuálnych zlomov.. V mojich problémoch sa prejavovali najmä túžby po telesnom pocite, ktoré sa často spájali s predstavami s iným človekom rovnakého pohlavia. Túžil som po podpore, ochrane rovnakého pohlavia.
V podstate ide o túžbu v oblasti potencii podľa vlastného presvedčenia s osobami rovnakého pohlavia.
Mnohí ľudia veria a mnohí sa snažia novodobými štúdiami preukázať, že homosexualita je vrodená, genetická predispozícia, ktorá je nemenná. Na základe svojho životného príbehu verejne svedčíš, že uzdravenie z homosexuality je možné. Čo je podľa Teba príčinou vzniku homosexuálnych túžob v človeku a ako sa začal proces uzdravenia z homosexuálnych sklonov v Tvojom živote?
Som presvedčený, že homosexualita jednoducho nie je vrodená. Doposiaľ neexistuje žiadny dôkaz o tom, že homosexualita je vrodená. Hamer povedal: ,,nenašli sme gén-myslíme si, že neexistuje-pre sexuálnu orientáciu“. ,,Nikdy nebude existovať test, ktorý s istotou povie, či dieťa bude gayom. To vieme určite“. Muž aj žena má vo svete svoju úlohu. Je na mieste otázka, čo človek v homosexualite hľadá? Myslím si že homosexuál hľadá vlastnú identitu. Kde má teda pôvod tvrdenie, že homosexualita je ,, vrodená“? Podľa mňa ho rozširujú aktivisti, nikdy nie vedci.
V skutočnosti, aj keď väčšina výskumov za posledných štyridsať rokov bola uskutočnená, preskúmaná a publikovaná výskumníkmi podporujúci homosexualitu (pre zaujímavosť: mnohí z nich sa otvorene identifikujú ako homosexuáli a preto nie je pravdepodobné, že by odmietli alebo bagatelizovali význam biologických faktorov) ani jeden z nich nedokázal, že homosexualita je vrodená. A to aj napriek širokej rozmanitosti použitých prístupov od génovej analýzy po štruktúru mozgu, typy otlačkov prstov, zručnosť, dĺžku prstov, žmurkanie, tvar uší, schopnosti verbálneho prejavu, prenatálne hormóny. To zahŕňa aj široko propagovaný výskum dvojičiek Dr. Michaela J. Baileyho, výskum mozgu Dr. Simona LeVay a výskum homosexuálnych génov Dr. Deana Hamera – presne ten, o ktorom učia médiá stále deklarujú, že homosexualita je biologicky podmienená.
Namiesto toho všetky tri výskumy potvrdili pravý opak. Napríklad v roku 1996 Dr. Hamer, keď sa ho pýtali, či homosexualita má výlučne biologické korene, povedal: ,,Vôbec nie. Vďaka výskumu dvojičiek už vieme, že polovica, alebo väčšia časť výskytov v sexuálnej orientácii nie je zdedená. Naše výskumy sa snažia vymedziť genetické faktory…. nie negovať psychosociálne faktory.“ Dr. Francis Collins, bývalý riaditeľ Národného výskumného inštitútu ľudského genómu, v stručnom zhrnutí výskumu genetiky povedal: Pravdepodobnosť, že jednovaječné dvojča homosexuálneho muža bude tiež gay, je okolo 20%/ na porovnanie, v celej populácii sú to 2-3 % mužov, to naznačuje, že sexuálna orientácia je geneticky ovplyvnená, ale nie pripojená s DNA, a teda akékoľvek zúčastnené gény predstavujú predispozíciu, a nie podmienenosť.
Jednoducho povedané, jednovaječné dvojčatá sa delia o 100% ich genetického materiálu, vyvíjajú sa v rovnakom prenatálnom prostredí, v maternici svojej matky sú vystavené rovnakým typom a hladinám prenatálnych hormónov. Teda ak by bola homosexualita vrodená, alebo by vznikala vplyvom prenatálnych hormónov, potom, ak má jedno z dvojčiat homosexuálne sklony, cítenie, druhé by malo tiež. Lenže to tak nie je.
Psychoanalytická literatúra udáva, že homosexualita vzniká v kontexte nepriaznivých rodinných vzťahov, hlavne nezúčastnený otec a príliš starostlivá matka. Alebo tu môže ísť o prerušenie puta medzi matkou a dieťaťom. Výsledný nezdravý vzťah prispieva k tomu, že dieťa odmieta mužskú alebo ženskú identitu a to môže viesť k homosexualite, tesne pred, alebo počas puberty. Tiež výskumy tvrdia, že nedostatok vzťahov s rovesníkmi rovnakého pohlavia je základom pre neskoršie rozvinutie homosexuality. Mladí muži zažívajúci nezáujem, alebo zlé zaobchádzanie zo strany rovesníkov ako sú posmešky, šikanovanie, sa často cítia oddelení od vlastnej mužskosti. Táto trauma, hlavne počas skorej adolescencie, môže spôsobiť rodový zmätok.
Americkí psychológovia, ako som už aj spomínal, dlhé roky dominovali psychológovia podporujúci gay-psychológiu. Pozoruhodné je, že do konca aj americkí psychológovia sa už vzdialili od svojho tvrdenia o biologickom základe homosexuality z roku 1998, keď v roku 2008 vyhlásili: “Hoci veľa vedcov skúmalo možný genetický, hormonálny, vývojový, sociálny a kultúrny vplyv na sexuálnu orientáciu, neobjavili sa žiadne zistenia, ktoré by vedcom dovoľovali urobiť záver, že sexuálna orientácia je podmienená akýmkoľvek faktorom alebo súborom faktorov. Mnohí si myslia, že významnú úlohu tu hrá príroda a výchova: väčšina ľudí si len málo, alebo vôbec neuvedomuje voľbu sexuálnej orientácie.”
Boli sme uvedení do omylu: Hamer, LeVay a ostatní nikdy nepotvrdili, ani nedokázali, že homosexualita je vrodená. Hamer v 90. tych rokoch udáva tento genetický výskum s cieľom nájsť príčinu homosexuality. V roku 1993 bol tento výskum uverejnený.
V tlači bol označený, “ako dôkaz“ pre genetickú príčinu. Hamer sám povedal: ,,či môže byť sexuálna orientácia určená iba biologicky, určite nie“ V roku 1999 sa pokúsila jedna kanadská výskumná skupina zoskupená okolo Georga Riceho zopakovať Hamerove zámery. Hoci Kanaďania uskutočnili svoj výskum s väčšou skúšobnou skupinou, ako to urobil Hamer, nemohli nájsť žiaden dôkaz genetického vplyvu. Martin Dannecker profesor sexuologického inštitútu univerzity vo Frankfurte nad Mohanom zahrňuje vo svojom posudku terajší stav biologického výskumu: ,,Všetky v minulosti nastolené pokusy, biologicky odôvodniť homosexualitu, musia byť označené ako stroskotané“
Áno verím, že je možné uzdravenie z homosexuality. Boh má moc.
A ako sa začal proces uzdravovania: Dal som svoj život Bohu. Boh mi však ukázal pravdu, o sebe a o mne ako o človeku, že som hriešny a potrebujem Jeho milosť, to je to, čo si človek nijako nezaslúži, je to dar od Boha. A aj pravdu v tom, že stvoril muža a ženu a nie nejaký tretí, či neviem koľký druh.
Predstavte si, že na svete sú len homosexuálne vzťahy, tak o niekoľko rokov život na zemi zanikne. Boh vo svojom slove povedal: ….ploďte sa a množte sa…. a toto je Boží plán pre človeka samozrejme, že v manželstve a nie ten prvý príklad. Prijal som identitu, ktorú mám v Kristovi, som muž. Pomaly som sa učil, ako môžem v sebe objavovať, rozvíjať vlastnú mužnosť a čím viac sa mi vlastná mužnosť stávala samozrejmejšou a dôvernejšou, tým viac sa zasa strácala erotická príťažlivosť k rovnakému pohlaviu. Nemôžeme vidieť pravdu, keď sme oslepení klamstvom o Bohu o sebe o svojej identite. Hriech zakrýva pravdu. Boh sa dotkol môjho srdca a ukázal mi, čo je v mojom vnútri a ja som sa rozplakal.
Videl som špinu, klamstvo, hriech…… Priznal som Ježišovi, že som bol oklamaný poviazaný hriechmi, že som nevedel pravdu a bez Neho to nepôjde, že môj život bol samým stroskotaním a že som ochotný, aby On urobil z môjho života to, čo chce a uzná za potrebné. Keď som vyzeral ako ľudská troska, a chcel som skončiť so životom, prišla moja sestra Magduška, ktorá ma priviedla Bohu. Som jej za to vďačný.
V roku 2000 som odovzdal svoj život Bohu v krátkej modlitbe: Pane Ježišu, vyznávam Ti, že som hriešny, prosím Ťa odpusť mi, verím, že si za mňa zomrel za moje hriechy, pre moje ospravedlnenie, odovzdávam Ti svoje srdce, každú tajnú komnatu, svoj celý život, prosím staň sa mojím osobným Spasiteľom, záchrancom a Pánom. Zmeň môj život, zachráň ma. Amen. Nie je to podstatné ako sa človek modlí, ale podstatné je či to, čo vravím v modlitbe je pravda.
Vravíš, že Kristus sa stal Tvojím svetlom a zdrojom uzdravenia z homosexuality. Čo v Tebe Ježiš vykonal a ako prebiehala táto zmena?
Veľmi rýchlo som začal chápať veci, o ktorých som neveril, že sú reálne, ako skutočnosť, že som bol na strane bez Boha, ktorá podporovala hriech. Od toho času postupne deň za dňom som zisťoval, že sa okolo mňa diali samé zázraky, divy. Modlil som sa za svoju budúcu manželku, deti. Zrazu zmizli moje homosexuálne fantázie, ktoré ma počas niekoľkých rokov toľko trápili. Dennodenne som myslel na Boha, modlil sa a čítal Bibliu a vedel som, že Boh je so mnou. Boh mi povedal:, že ak ma budeš dobrovoľne poslúchať, požehnám ťa a ja som plakal a vedel som, že Božie požehnanie nie je v bohatstve ako takom, ale v slobode od hriechu a to v Kristovi Ježišovi.
Proces premeny v oblasti homosexuality sa začal, musel som prekonať množstvo prekážok psychického, duchovného a emotívneho rázu. Bojoval som tak, že som čelil každému maličkému pokušeniu. Dnes je môj život naplnený Bohom.
Vďaka Ježišovi Kristovi som slobodný od homosexuality a iných závislostí, ktoré som spomínal, marihuana, alkohol, lieky, toluénu ….. Ježiš povedal: ,,Ak vás Syn oslobodí, budete skutočne slobodní”….” A mňa Ježiš oslobodil. /Ján, 8:36/. Boh mi dal v živote pokoj. Oslobodil ma od depresie. Povedal mi, že ak mu budem veriť a budem trpezlivý, všetko v mojom živote sa zmení. A mal, má a bude mať pravdu.
Viem, že homosexualitu nechcem. Je mi však ľúto, že niektorí si myslia, že homosexualitu potláčam, ale rozumiem im, keď človek nepozná Boha, jeho lásku, moc, tak reaguje ako reaguje…. Keď som sa začal aj ja modliť za uzdravenie z homosexuality a čítať Bibliu, moje oslobodenie spod vplyvu homosexuálnej mentality bola najkrajšia a najprekvapivejšia vec, akú som kedy zažil vo svojom živote.
Nalial do môjho srdca novú túžbu po žene, deťoch. Totiž nenávidel som deti, nakoľko som nedostával lásku v detstve, nevedel som ju odovzdávať ani ja sám. Boh ma naplnil láskou k žene a k deťom. Aj mnohí ľudia z okolia, keď videli ako ma Boh mení, uverili v Krista ako svojho Spasiteľa.
Boh prišiel ku mne, keď som bol zmätený, zranený, sexuálne zneužitý, oklamaný, stratený, sám, prestrašený a frustrovaný. Prostredníctvom Ježiša Krista sa nemám čoho báť. Dal mi nový život: Ježiš hovorí: ,,Ten kto je v Kristovi je nové stvorenie, staré veci pominuli a hľa nastali nové”. Som nový človek v Kristovej identite.
Viem, že si mnohí myslia, že nemôžem žiť homosexuálne, a že sa trápim a týram, ale to nie je pravda a pod….. Môj život je naplnený Bohom. Milujem svoju manželku Júliu. V intímnej oblasti nám to klape, sme požehnaní a užívame si sex, ktorý je v našom manželstve, len čerešničkou na torte manželstva. A preto viem, že manželstvo nie je len o sexe. Máme synčeka Rubena má 11 mesiacov a sme za neho veľmi vďačný Bohu.
A to, čo je možno najdôležitejšie, Boh prestal byť vzdialený. Stal sa mojím osobným Bohom skrze vieru v Ježiša Krista. Stal sa mojím osobným Spasiteľom. Ježiš ma miloval až tak, že za mňa zomrel a vstal z mŕtvych pre moje ospravedlnenie. Boh mi dal a dáva zažívať, čo znamená milovať a byť spätne milovaný. Viem, že ma Boh uzdravil a je pravdou, že sexuálne impulzy voči druhým mužom zmizli. Ako malý chlapec som nejako uzavrel dvere svojmu rastu v mužskosti. Boh mi pomohol ich znovu otvoriť.
Pociťuješ ešte aj dnes homosexuálne túžby? Keď vidíš pekného muža, ktorý by bol v minulosti pre Teba príťažlivý, čo si pomyslíš?
Vďaka Bohu nie. Keď vidím muža, ktorý by bol v minulosti pre mňa príťažlivý? Nie sú v mojom okolí, ale keď všeobecne vidím muža, nevidím ho ako sexuálny objekt ako v minulosti. Vidím muža, ktorý je stvorený Bohom a má si tak isto ako ja plniť úlohu muža. Keď som však videl niekoho z minulosti, ako sa mi aj stalo, stretli sme sa na káve a povedal som mu o svojej zmene, ktorú spôsobil Ježiš.
Aj náš evanjelizačný portál je dôkazom o tom, že Boh je živý a robí zázraky a divy v ľudských životoch. Čím to je, že mnohí kresťania veria, že Boh môže oslobodiť a uzdraviť človeka od závislosti na drogách, alkohole, hrách, pornografii, dokonca môže fyzicky uzdraviť ľudí z rakoviny a iných chorôb, ale ak príde reč na uzdravenie z homosexuality, tak neveria, alebo pochybujú, že uzdravenie je možné?
Určite je. Boh v biblii hovorí: On však riekol: Čo je nemožné u ľudí, je možné u Boha. /Lukáš 18:27/
Rád by som tu spomenul štúdiu Roberta Spitzera, publikovanú v roku 2003. Napriek jeho ,, ospravedlneniu“ homosexuálnej komunite za jej publikovanie, nenachádzajú sa v nej žiadne nové údaje, ktoré by boli v rozpore s jeho pôvodnými zisteniami. Výskum Dr. Spitzera zostáva stále vedecky správnym a jeho pôvodný záver- a síce že niektorí veľmi motivovaní jednotlivci s neželanou homosexualitou sa môžu zmeniť – naďalej platí. Práve kvôli tomu Dr.Kenneth Zucker vydavateľ Archives of sexual Behavior odmietol uverejniť odvolanie tejto štúdie. Je dôležité vedieť, že to bol práve Dr. Spitzer, ktorý v roku 1973 napomáhal pri deklasifikácii homosexuality ako duševnej poruchy. Celých tridsať rokov veril, že zmena orientácii nie je možná. Potom, čo absolvoval stretnutia s viac ako 200 bývalými homosexuálmi, dospel k názoru, že každý z nich zažil určitý stupeň zmeny, ako aj iné pozitívne dôsledky, ako napríklad zvýšenie sebavedomia, 66% žien uviedlo dobré heterosexuálne fungovanie. Nikto nezažil, žiadnu ujmu. No potom, čo svoju štúdiu publikoval, stal sa Dr. Spitzer objektom intenzívnej diskriminácie a obťažovania nie len zo strany homosexuálnych aktivistov, ale aj zo strany tých, ktorých považoval za profesionálnych kolegov, a to len preto, že publikoval politicky nekorektnú, avšak vedeckú štúdiu.
Pre pravdivosť a poctivosť musíme uviesť, že existujú aj príbehy ľudí, ktorí tvrdili, že boli z homosexuality uzdravení, ale po rokoch sa k praktizovaniu homosexuálneho životného štýlu vrátili. Klamali tí ľudia sami seba, keď si nahovárali, že boli uzdravení, alebo klamali spoločnosť okolo seba, že boli uzdravení? Alebo ako alkoholici a drogovo závislé osoby podľahli opäť príležitosti a už nemali silu opätovne dať svoj život na správnu cestu?
Či klamali seba, či okolie to neviem, no myslím si, že skutočne túžili po zmene, ale neviem prečo je to tak, že sa k homosexuálnemu spôsobu vrátili. Podľa mňa určitú úlohu zohráva aj rozhodnutie človeka, nech ide o čokoľvek.
Na ľudí, ktorí boli oslobodení od drog a alkoholu sa zvykneme pozerať ako na drogovo závislých abstinentov, ktorým stále hrozí, že ich premôže staré pokušenie. Koľko rokov si už uzdravený? Tvoja manželka Júlia verí, že si uzdravený a že Tvoja heterosexuálna orientácia je už nezvratná?
Nakoľko homosexualita súvisí s mnohými faktormi, bol to proces, nebol to moment. Uzdravovanie začalo v roku 2006, prijal som identitu muža a uveril som kto som v Kristovi. Boh vlial do môjho vnútra novú túžbu po žene a až okolo roku 2010 som zažil lásku ku konkrétnej žene a v roku 2011 som požiadal Júliu o ruku. V roku 2012 sme sa vzali. Áno verí, že som uzdravený, ale ak ide o moju heterosexuálnu orientáciu, či je nezvratná, myslíme, že nie len v heterosexuálnej orientácií, ale aj vo všetkých oblastiach života sa človek môže rozhodnúť inak.
Myslíš, že homosexuálne cítiaci ľudia majú v sebe túžbu po uzdravení, alebo to považujú pod vplyvom spoločnosti za nemožné?
Myslím si, že niektorí majú túžbu po uzdravení, niektorí zase nie. Na niektorých môže mať vplyv aj spoločnosť….
Dnes sa na Teba obracajú so žiadosťou o pomoc ľudia, ktorí túžia po uzdravení z homosexuality. Ako im pomáhaš a ako chceš aj túto svoju službu homosexuálne cítiacim ľuďom rozvíjať?
Ako Gospel skupina máme web stránku: www.gyvipen.sk , kde máme aj svoje svedectvá, príbehy. Je možnosť kontaktovať nás ako skupinu, alebo individuálne. Toto je jeden zo spôsobov ako sa dostanem k ľuďom, ktorí zápasia s homosexualitou. Na základe záujmu, štádia v akom sa človek nachádza sa snažím sprevádzať, zdieľať, modliť sa, povzbudzovať… Spolu so svojou manželkou chodíme na semináre, diskusné kluby ako hostia hovoriť na tému homosexualita-heterosexualita, kde súčasťou sú aj osobné rozhovory. Mám nejakú predstavu o tom ako by som túto službu mohol rozvíjať (poradenská linka).
Zúčastníš sa v sobotu 07.02.2015 referenda o rodine?
Áno. Budem hlasovať 3x áno.
Čo hovorí Biblia o homosexualite?
Medzi homosexualitou a pedofíliou existuje úzke spojenie, preto sú dôvody predpokladať, že obťažovanie detí sa bude ďalej rozširovať so šírením homosexuality. Národné centrum pre stratené deti v Spojených štátoch (The National Center for Missing Children) odhaduje**, že jedno z piatich dievčat a jeden z desiatich chlapcov boli sexuálne zneužívaní pred dosiahnutím veku 18 rokov. V 85% detí pozná svojho agresora, ktorý je v mnohých prípadoch členom rodiny. V 85% prípadov dochádza k opakovaniu tejto kriminálnej činnosti. Wardell Pomeroy, spoluautor slávnej Kinseyho správy o sexualite Američanov, navrhuje legalizovať aj incest a ďalšie hlasy, ako sexuológ James W. Ramey, sa k nemu pridávajú. Možno ešte nie dosť hlasno, kým adopcia deti homosexuálne správanie praktizujúcim nie je legalizovaná všade vo "vyspelom" svete.
Otázka: Hovorí Biblia o homosexualite? Je homosexualita hriech?
Odpoveď: Biblia nám jednoznačne hovorí, že homosexualita je hriech (Genesis 19:1-13; Levitikus 18:22; Rimanom 1:26-27; 1 Korintanom 6:9). Rimanom 1:26-27 konkrétne učí, že homosexualita je výsledkom neposlušnosti a zaprenia Boha. Keď človek zotrváva v hriechu a nevere, Biblia nám hovorí, že Boh ho nechá “prepadnúť” ešte horším a ohavnejším hriechom, aby videli nezmyselnosť a beznádejnosť života bez Boha. 1 Korinťanom 6:9 hovorí, že homosexuálni “hriešnici” nezdedia kráľovstvo Božie.
Boh nestvoril človeka s homosexuálnymi túžbami.
Biblia nám hovorí, že človek sa stáva homosexuálom v dôsledku hriechu (Rímskym 1:24-27), a v konečnom dôsledku z vlastnej vôle. Človek sa môže narodiť so sklonmi k homosexualite tak, ako sa môže narodiť s násilníckymi sklonmi a náchylnosťou k iným hriechom. Toto však neospravedlňuje človeka, keď si zvolí hriech tým, že sa poddá svojim hriešnym túžbam. Ak sa človek narodí so sklonmi k hnevu / zúrivosti, dáva mu to právo vzdať sa týmto sklonom? Pravdaže nie! Rovnako to platí aj v prípade homosexuality.
Avšak Biblia neopisuje homosexualitu ako “väčší” hriech ako sú ostatné. Všetky hriechy urážajú Boha. Homosexualita je jednou z mnohých vecí vymenovaných v 1 Korintským 6:9-10, ktoré bránia človeku vstúpiť do Božieho kráľovstva. Podľa Biblie je Božie odpustenie dostupné rovnako homosexuálovi ako aj cudzoložníkovi, modlárovi, vrahovi, zlodejovi, atď. Boh tiež zasľubuje silu zvíťaziť nad hriechom vrátane homosexuality všetkým, ktorí uveria v Ježiša Krista a chcú byť spasení (1 Korintským 6:11; 2 Korintským 5:17).
Katolícka cirkev rešpektuje dôstojnosť každej ľudskej osoby a odmieta akúkoľvek nespravodlivú diskrimánciu človeka. "Každý sexuálny styk mimo manželstva, ktoré je založené na trvalom vzťahu muža a ženy, je morálne nezriadený. Homosexuálne cítiacim ľuďom sa Cirkev na Slovensku venuje prostredníctvom OZ Rieky a Linky Valentín," uviedol hovorca Konferencie biskupov Slovenska Jozef Kováčik.
V Bratislave sa pripravuje podujatie gayov a lesieb Rainbow Pride Bratislava 2010, ktoré bude 22. mája. Katolícke Združenie pre ochranu rodiny v sobotu v Bratislave chystá demonštráciu proti homosexualite. „Mnohé z téz tejto aktivity nie sú v súlade s učením katolíckej cirkvi. Je potrebné rozlišovať medzi homosexualitou a homosexuálnym vzťahom. Homosexuálne cítenie nie je hriech. Homosexuálny vzťah je však morálne nezriadený, teda z pohľadu náuky cirkvi je hriechom,“ zdôraznil Kováčik.
Podľa Katechizmu katolíckej cirkvi homosexualita označuje vzťahy medzi osobami mužského alebo ženského pohlavia, ktoré pociťujú výlučnú alebo prevládajúcu pohlavnú príťažlivosť voči osobám toho istého pohlavia. V priebehu stáročí v rozličných kultúrach nadobúda veľmi odlišné podoby. Jej psychický vznik ostáva z veľkej časti nevysvetlený. Tradícia, opierajúc sa o Sväté písmo, ktoré predstavuje homosexuálne vzťahy ako veľmi závažnú zvrátenosť, vždy hlásala, že „homosexuálne úkony sú svojou vnútornou povahou nezriadené. Sú proti prirodzenému zákonu. Zatvárajú totiž pohlavný úkon pred darom života. Nepochádzajú z opravdivého citového a sexuálneho dopĺňania sa. V nijakom prípade ich nemožno schvaľovať.“
Nemalý počet mužov a žien má hlboko zakorenené homosexuálne sklony. Táto náklonnosť je pre väčšinu z nich skúškou. Treba ich prijímať s úctou, súcitom a jemnocitom a vyhýbať sa akémukoľvek náznaku nespravodlivej diskriminácie voči nim. Aj tieto osoby sú povolané plniť vo svojom živote Božiu vôľu a ak sú kresťanmi, spájať s Pánovou obetou na kríži ťažkosti, s ktorými sa môžu stretnúť v dôsledku svojho stavu.
Homosexuálne osoby sú podľa katechizmu povolané k čistote. Cnosťami ovládania sa, ktoré vychovávajú k vnútornej slobode, niekedy aj pomocou nezištného priateľstva, modlitbou a s pomocou sviatostnej milosti sa môžu a majú postupne a rozhodne približovať ku kresťanskej dokonalosti.
Ak aj predpokladáme že existuje cnostný homosexuál, ktorý bojuje s pokušením a teda jeho myšlienky a sklony nie sú hriechmi, stále to nedáva argument pre legitimizáciu jeho sklonov, pretože tie sú nezriadené samé v sebe, na rozdiel od túžby súložiť so ženou, ktorá je morálne prípustná v platnom manželstve pred Bohom.
Ak sa na pokušenie pozerá ako na legitímny výstup homosexuálnej túžby, stavia sa tým homosexualita na úroveň normálnej sexuality medzi mužom a ženou.
V prípade homosexuality sú VŠETKY myšlienky aj skutky hriešne. Nejestvuje legitímny výstup pre uspokojenie homosexuálnej žiadostivosti. Všetky homosexuálne skutky, túžby, žiadosti, myšlienky musia byť odmietnuté !
V homosexualite sa, na rozdiel od heterosexuality, nenachádza žiaden morálne prípustný prvok. Prečo musia byť homosexuáli odmietnutí aj keď sa obmedzujú len na myšlienky a túžby? Homosexuál žijúci v celibáte (tak ako sa o ňom často hovorí v biskupských dokumentoch) už spáchal sodomiu vo svojom srdci.
biblický text z Genesis 19,1-11 považuje homosexualitu ako tzv. sodomský hriech. Ide o príbeh Lóta, ktorý prichýlil cudzincov vo svojom dome napriek nesúhlasu ostatných mužov v meste. Mužovia Sodomy sa zhromaždili pred jeho dvermi a žiadali Lóta, aby im vydal cudzincov. Chceli ich znásilniť. Lót namiesto cudzincov ponúkol rozhnevaným mužom svoje dcéry - panny. Muži odmietli Lótove dcéry ako náhradu a nakoniec sú Bohom potrestaní za tzv. sodomský hriech. Cudzinci spolu s Lótovou rodinou sú Bohom zachránení.
Deti homosexuálov trpia depresiami aj násilím
Washington D.C. 9.8.2016 (kath.net/C-FAM/jg) 019 489 – Deti vychovávané homosexuálnymi pármi majú ako mladí dospelí výrazne vyššie riziko, že budú trpieť depresiami, nadváhou a inými problémami, ako priemer ich vrstovníkov. To je výsledok dlhodobej štúdie, ktorú realizovali na univerzite Catholic University of America (CUA).
Skúmané páry boli nadpriemerne z vrstvy bielych obyvateľov, dobre vzdelané, prevažne ženského pohlavia a zarábali menej, ako je priemerný zárobok.
Zatiaľ čo v detstve nemožno pozorovať rozdiely, začínajú sa prejavovať, akonáhle sa deti odlúčia od rodičov. Neprítomnosť otca počas dospievania je najčastejšou formou chýbajúcej blízkosti jedného rodiča a to má mnohé známe negatívne účinky vrátane depresií. Tie majú pôvod v detstve a mladosti, no prejavujú sa až po rokoch. Preto sa tento problém pri vyšetrovaní detí párov rovnakého pohlavia doteraz neukázal.
Dospelí, ktorých vychovali homosexuálne páry, trpia podľa štúdie dvakrát toľko nadváhou, ako priemer populácie (72 percent ku 37 percentám).
Je známe, že v homosexuálnych partnerstvách sa násilie vyskytuje častejšie, ako u heterosexuálnych párov. To sa očividne prejaví aj u detí, ktoré u nich vyrastajú. 85-90 percent z nich uviedlo, že tým boli postihnutí.
Skúmanie CUA vyhodnotilo údaje dlhodobej štúdie o zdraví mladistvých a dospelých. V r. 1995 sa robil prieskum u viac ako 20 000 Američanoch, ktorí mali vtedy 15 rokov. Prieskum u tých istých osôb zopakovali, keď mali 22 a 28 rokov. Mexiko: Cirkev obviňuje homosexuálov z netolerancieMexiko-Stadt, 9.8.2016 (kath.net/KNA) 019 488 – Katolícka cirkev v Mexiku vidí ohrozenie slobody názoru protivníkov homosexuálneho „manželstva“, ktorého zavedenie sa plánuje v celej krajine. Podľa denníka «El Universal» z pondelka Arcidiecéza Mexiko-City v publikácii poukazuje na negatívne príklady z iných krajín. Protivníci „manželstva“ rovnakých pohlaví «v istých častiach zeme» trpia represiami, citujú noviny z textu. Postihnutí sa hanobia ako «homofóbni» a musia strpieť výsmech, prenasledovanie, urážky aj hrozby. „Homosexuáli požadujú toleranciu, ale väčšina z nich je netolerantná,“ tak znie záver arcibiskupstva. Homosexuálne „manželstvo“ preto ohrozuje súdržnosť spoločnosti.
Prezident Enrique Pena Nieto sa v máji zasadil za celoštátne uzákonenie „manželstiev“ rovnakých pohlaví a ohlásil príslušný návrh na zmeny v ústave. Je úlohou štátu zabrániť diskriminácii a zabezpečiť rovnaké práva pre všetkých, ako vyhlásil Pena Nieto. Biskupi návrh kritizovali ako dehonestáciu tradičného obrazu rodiny.
Útok feministiek a lesieb na katedrálu v Argentíne (2015)https://www.youtube.com/watch?v=j6zvENNzkq4
zdroj - http://www.magnificat.sk
VÝZVA
Filmový festival inakosti (Slovak Gay & Lesbian Film Festival) Už od dnes 29.9. do 5.10. 2010 sa v Bratislave uskutočňuje festival s uvedeným názvom. Generálnym partnerom podujatia je Ministerstvo kultúry SR, Hlavní partneri – mimo iných: Ambasády USA, Nórska, Dánska, Fínska, Švédska, Festival má síce vznešený názov „inakosť“, ale v skutočnosti samotní propagátori majú na svojich webových stránkach uvedený v podtitule názov, ktorý vystihuje skutočnú podstatu a obsahovú náplň: Slovak Gay & Lesbian
Film Festival Aj napriek programu, v ktorom má byť prezentovaná i téma kresťanstvo a homosexualita, a kde majú odznieť i odpovede na tému, či Boh stvoril homosexualitu alebo nie, opätovne a dôrazne opakujeme: Homosexualita je ťažký hriech pred Bohom! „Nesmieš nečisto obcovať s mužom tak, ako sa pohlavne obcuje so ženou. To by bola ohavnosť” (Lv 18,22) Vyzývame všetkých zainteresovaných do týchto akcií : Ste povolaní k večnému životu! Boh volá hriešnika k pokániu. Odvráťte sa od hriechu, prijmite Ježiša Krista za svojho Spasiteľa, vydajte mu svoj život, začnite konať pokánie! “ Neviete, že komu sa dávate za otrokov a poslúchate ho, ste otrokmi toho, koho poslúchate: či hriechu na smrť, alebo poslušnosti (Bohu) pre spravodlivosť? Lebo mzdou hriechu je smrť, ale Boží dar je večný život v Kristovi Ježišovi, našom Pánovi. (Rim 6, 16.23) Ak budete verejne propagovať túto morálnu zvrátenosť, ohavnosť v Božích očiach, podľa Božieho Slova vás čaká večne zavrhnutie v pekle! Pridávame svedectvo bývalého homosexuála: „ Vďaka čítaniu Písma svätého som uvidel, že Ježiš lieči všetky zranenia - i to ktorým je homosexualita. Prikázania a Bohom zjavené slovo slúži k tomu, aby sme sa dostali do neba. Takže keď píšem, že homosexualita je hriech – zranenie, no nie láskou, som úplne presvedčený, že to tak je! Toto si priznať nie je ľahké, ale je to prvým krokom k uzdraveniu! Teba, ktorý máš podobné sklony, prosím, nedaj si vnútiť názor, že homosexualita je prirodzená. Je to lož! Ja, ktorý som bol takisto v určitej dobe homosexuál to viem dobre. Nepíšem to preto, aby som ťa strašil, ale preto aby som vydal svedectvo, že Boh ma z tohto hriechu vyslobodil. Modlím sa, aby Boh obdaroval vytrvalosťou v pokání každého, kto chce skoncovať s homosexualitou, a aby tým, čo majú zatvrdlivé srdce, otvoril oči! Apropo. Pýtame sa: sú uvedení partneri podujatia FFI ochotní podporiť tak otvorene a veľkoryso ako i zobrať záštitu aj nad iniciatívou Združenia pre ochranu rodiny na prijatie ústavného zákona o ochrane manželstva, rodiny a výchovy detí podľa prirodzeného zákona? Ak sa budú rodičia brániť povinnej výchove svojich detí pred homosexualitou a inými zvrátenosťami na školách, či v predškolských zariadeniach, ako je tomu na západe už teraz, pomôžu? Úsudok nechávame na každom čitateľovi osobne. S úctou v Kristovi Ježišovi Združenie pre ochranu rodiny Sedembolestná Panna Mária, patrónka Slovenska, oroduj za nás!
História homosexuálneho správania
Homosexuálne praktiky v minulostiV minulých storočiach boli homosexuálne praktiky považované za abnormálne a zriedkavé správanie, nazývané sodomia. Neexistovala však žiadna identita homosexuála. Tu sú príklady.
V starovekom Grécku boli pohlavia oddelené, ženy striktne separované, nevzdelané, podriadené. Muži mali homosexuálne vzťahy s chlapcami, ktorých mali vzdelávať, no tí sa potom tiež mali riadne oženiť so ženou. Toto nebolo žiadnym osvietenstvom, ale organizovanou formou zneužívania chlapcov a žien.
V starovekom Ríme Kaligula a Nero mali homosexuálné vzťahy – tvrdia správy ich odporcov, ktoré majú demonštrovať, ako skazení títo vládcovia boli. Homosexuálne správanie však nebolo normou ani v starovekom Ríme.
Pohania tolerovali všelijaké sexuálne odchýlky/úchylky.
Všetky monoteistické náboženstvá odsudzovali, resp. odsudzujú homosexuálne správanie. Pár protestantských cirkví to na konci minulého storočia začalo tolerovať a niektorí teológovia dokonca prekrúcajú Bibliu, že odsúdenie sa malo vzťahovať len na heterosexuálnych mužov praktizujúcich homosexuálne styky, čo spôsobuje dokonca schizmu aj u protestantov. Katolícka cirkev v roku 2006 vyhlásila, že dokonca muží s homosexuálnymi tendenciami, hoci fyzicky čistí, tým že nedosiahli emocionálnu zrelosť, by nemali byť prijatí do seminára, aby sa stali kňazmi.
História homosexuálneho hnutia
Pohreb gaya Judy Garlanda 1969 bol prvým incidentom pre mobilizáciu homosexuálov v USA. Následne zjazd Národnej koalície gayovských organizácií prišiel s prvým programom:
- Sexuálna výchova aj o homosexualite
- Zrušenie zákazu cudzoložstva, homosexuálneho správania a prostitúcie
- Napadnutie zákona o legálnom veku súhlasu so sexom
- Odstránenie legislatívy obmedzujúcej pohlavie alebo počet osôb vstupujúcich do manželstva a rozšírenie príspevkov na kohokoľvek vstupujúceho do manželstva
1973 po niekoľkoročnom obviňovaní APA z „útlaku“ homosexuálov homosexualita bola vymazaná zo zoznamu chorôb v zozname APA
1981 WHO (Svetová zdravotnícka organizácia) tiež reklasifikovala homosexualitu
1987 Marshal Kirk and Hunter Madsen v knihe „After the Ball: How America Will
Tu* je načŕtnutá stratégiu presadenia tohto politického programu:
- Masám by nemala byť odhalená realita sexuálneho správania, aby neboli šokovaní.
- Treba homosexualitu redukovať na čiste sociálnu otázku a sex vynechať
- Treba zdôrazňovať, že homosexuáli sú obete osudu, depresívni občania každého veku
- Treba vždy tvrdiť, že pokiaľ si homosexuáli pamätajú, vždy boli homosexuálni
Od hriechu k poruche až „právu“
Pôvodne morálny problém sa stal psychologickým problémom so vznikom psychiatrie.
To čo bolo odsudzované ako hriech, sa najprv začalo nazývať psychickou poruchou. Príťažlivosť k tomu istému pohlaviu (PTIP) má pôvod v detstve a akokoľvek človek dobre zvláda životné situácie a akokoľvek ho prostredie toleruje, jeho príťažlivosť nie je ani zdravá, ani normálna. Tieto tvrdenia a kladné výsledky liečby priniesli tieto štúdie v 60-tych rokoch:
Bieber „Homosexuality: A psychoanalytic study of male homosexuals (Homosexualita: Psychoanalytická štúdia mužských homosexuálov“ a Wyler „Anything but Straight (Nič iné ako heterosexuál)“
Štúdiu zásadného významu v oblasti sexuálnych deviácií predstavuje séria esejí spracovaná britským psychiatrom Ismondom Rosenom (Sexual Deviation, Oxford, 1979). A.Limentani píše: „Vývoj homosexuálnych postojov a túžob môže a často býva obranou proti neurotickým a psychotickým procesom“ (s. 197). Anthony Wakeling, vedúci profesor psychiatrie na Royal Free Hospital Medical College of London, zhrňuje v úvodnej eseji tejto knihy súčasnú psychoanalytickú teóriu: „Neustála a nutkavá túžba nahradiť heterosexuálny pohlavný styk niečím iným, je hlavnou charakteristikou správania sa, ktoré nazývame sexuálnou deviáciou“ (s.3). V nasledujúcej časti Anthony Wakeling uvádza zoznam a vysvetlenie hlavných typov sexuálnych odchýliek, medzi ktoré zaraďuje homosexuálne praktiky.
„Na rozdiel od normálneho sexuálneho správania deviantné správanie je často sprevádzané silnými pocitmi viny a nenávisti. Zatiaľčo výskyt normálneho sexuálneho správania je oveľa pravdepodobnejší v prostredí lásky, vzájomného porozumenia a rovnocenného poskytovania a prijímania radosti, k deviantnému sexuálnemu správaniu často dochádza bez ohľadu na voľbu partnera a bez zohľadnenia pocitov druhého človeka. Zdá sa, že deviantný sex je diktovaný viac neurotickými a nesexuálnymi ako sexuálnymi potrebami, čo vedie k výraznej nutkavosti a k voľbe riskantného správania“ (s. 3-4).
Dodáva: „Kedže sexualita je intímnym spôsobom votkaná do všetkých stránok osobnosti človeka, dá sa predpokladať, že deviantné sexuálne správanie bude často sprevádzané zásadnými poruchami osobnosti, ťažkými neurotickými problémami a strachom z heterosexuality“ (s. 4). Wakeling v skutočnosti opakuje Freuda, ktorý považoval homosexualitu za dôsledok skrytého psychosexuálneho vývinu a psychickej regresie smerom k infantilným potrebám.
V 70-tých rokoch sa tento „psychologický problém“ stáva „politickým problémom“
Pojem homosexualita bol zavedený s cieľom podčiarknuť rovnakú hodnotu zvráteného používania sexuality ako má používanie sexuality podľa jej dizajnu, čomu sa začalo hovoriť heterosexualita. Už to nebola otázka správania sa (sodomie), ale otázka identity. Bol vytvorený pojem sexuálna preferencia s cieľom vystúpiť proti tradičnému psychiatrickému chápaniu, že homosexualita je sexuálna deviácia. Neskôr v snahe dokázať, že homosexualita je geneticky predurčená, zamenili homosexuálni aktivisti tento termín za pojem sexuálna orientácia.
Psychiater Robert McDewitt varoval APA, že vymazanie PTIP zo zoznamu chorôb nevyrieši problém, len „vytvorí viac zúfalstva ako nádeje“. Predtým považovaná za také správanie, ktoré bolo iracionálnou reakciou na traumy alebo istý nedostatok v detstve bezohľadu na to, ako bol človek úspešný v spoločnosti, odteraz táto porucha bola predefinovaná ako stres, nevýhoda, neschopnosť bezohľadu na jej pôvod. Presadzuje sa nové ultimátum: Keď sa človek cíti „pohodlne“, tak to nemôže byť považované za chorobu. Ak „nepohodlne“, tak potrebuje terapiu na prijatie seba pre „internalizovanú homofóbiu“, spôsobenú sociálnym útlakom.
To viedlo na Západe k zavedeniu„terapie uisťujúcej o homosexualite“!!!!
V 80-tych rokoch sa homosexuálne praktiky stávajú „ľudským právom“
Homosexuálne hnutie zvolilo cestu boja prostredníctvom súdov, kde trebalo presvedčiť len málo osôb, pokiaľ pre zmenu legislatívy by to vyžadovalo presvedčiť parlamenty, kongresy, senáty. Tie by odmietli legislatívu, ktorá naráža na odpor verejnej mienky, ako sa to stalo aj v krajinách ako Česká republika, kde návrh na registráciu homosexuálnych partnerstiev bol asi 6-krát zamietnutý. Prvým krokom bolo presvedčenie Európskeho súdu pre ľudské práva, že je proti ľudským právam zakazovať homosexuálne akty v zákonoch. Tak sa stalo v prípade Írska, o čom rozhodol Štrasburg v roku 1988 s platnosťou aj pre iné členské krajiny Rady Európy.
V tomto desaťročí sú homosexuálne praktiky prezentované ako „manželstvo“
Európsky súd pre ľudské práva so sídlom v Štrasburgu vyhlásil v roku 2002, že transexuáli a homosexuáli majú právo na manželstvo a príp. anonymitu s tým spojenú (prípad Godwin vs. Spojené kráľovstvo, I. vs. Spojené kráľovstvo) a v roku 2008, že majú právo na adopciu detí (E.B. vs. Francúzsko). Odporcovia tohto videnia, primárne kresťania a moslimovia, sú označovaní za homofóbnych a ich sloboda myslenia a prejavu je potláčaná zákonmi, ktoré trestajú vysokými finančnými pokutami a stratou zamestnania (napr. Británia), prípadne aj väzením (napr. Írsko), ak sa nejaký prejav nesúhlasu s homosexuálnymi praktikami, či s tým, aby boli zrovnoprávnené na úrovni manželského spojenia, interpretuje ako nenávisť.
Čo čakať v ďalšom desaťročí?
Výsledkom intenzívneho lobovania zo strany homosexuálneho hnutia bolo homosexuálne správanie nielen zbavené akéhokoľvek postihu, ale bola znížená aj veková hranica pre legálne homosexuálne praktiky. V Británii bola táto hranica znížená v roku 1994 z 21 na 18 rokov, dnes je to 16 rokov. Vo Francúzsku bola v roku 1984 ustanovená hranica 15 rokov, čo je rovnaký vek aj pre začiatok legálneho heterosexuálneho vzťahu. Znamená to, že dospelý človek, ktorý zvedie päťnásťročného chlapca, je v súčasnosti plne chránený zákonom. Rodičia nemajú takmer žiadne právo do toho zasiahnuť. V Holandsku je oficiálne zaregistrovaná politická strana, založená obvineným pedofilom, ktorý žiada znížiť vekovú hranicu až na 12 rokov a teda legalizovať pedofíliu.
Niektorí homosexuálne správanie praktizujúci tiež lobujú za legalizáciu pedofílie. Ako príklad môže slúžiť North American Man-Boy Love Association (NAMBLA), ktorá je registrovanou asociáciou pedofilov v Amerike. Táto organizácia žiada uzákonenie pedofílie.
Apelujúc na práva detí predstierajú, že malí chlapci majú to isté právo ako dospelí vykonávať homosexuálne praktiky, a spoločnosť by nemala potláčať ich prirodzenú potrebu po takýchto skúsenostiach. Ich heslom je: „Sex pred ôsmym rokom, alebo je neskoro“. NAMBLA sa pravidelne zúčastňuje na Gay Pride Parades (pochody homosexuálov).
Medzi homosexualitou a pedofíliou existuje úzke spojenie, preto sú dôvody predpokladať, že obťažovanie detí sa bude ďalej rozširovať so šírením homosexuality. Národné centrum pre stratené deti v Spojených štátoch (The National Center for Missing Children) odhaduje**, že jedno z piatich dievčat a jeden z desiatich chlapcov boli sexuálne zneužívaní pred dosiahnutím veku 18 rokov. V 85% detí pozná svojho agresora, ktorý je v mnohých prípadoch členom rodiny. V 85% prípadov dochádza k opakovaniu tejto kriminálnej činnosti. Wardell Pomeroy, spoluautor slávnej Kinseyho správy o sexualite Američanov, navrhuje legalizovať aj incest a ďalšie hlasy, ako sexuológ James W. Ramey, sa k nemu pridávajú. Možno ešte nie dosť hlasno, kým adopcia deti homosexuálne správanie praktizujúcim nie je legalizovaná všade vo "vyspelom" svete.
Nový Zéland zaviedol voľný počet rodičovstva a homosexuálni aktivisti v Amerike žiadajú neobmedzovať definíciu manželstva podľa počtu. Toto znamená legalizáciu polyamórie, či orgií. Prominentný homosexuálny aktivista Franklin Kameny, považovaný americkou ľavicou za "lídra občianskych práv", lebo úspešne manipulovať Americkú psychiatrickú asociáciu, bojuje v súčasnoti za legalizáciu zoofílie, resp. beštiality "pokiaľ to zvieraťu nevadí". Problém je len v tom, že zviera nemá ako vyjadriť súhlas.
Tzv. sexuálny utilitarizmus sa riadi mottom: Pokiaľ existuje súhlas, sexuálny akt je dovolený. Toto je chorý koncept, pretože ak je korupcia zlá, tak aj pri súhlase oboch je zlá. Podobne, každý sexuálny akt mimo manželstva je zlý bez ohľadu na súhlas dotyčných. Je to nelogické, pretože ak druhý už nemá zo sexuálneho vzťahu potešenie, tak nie je viazaný brať do úvahy pocity druhého alebo sa držať akéhokoľvek svojho záväzku. Druhý je len objektom, ktorý používal a teraz ho môže prestať používať. Je to opakom milovania druhého bezohľadu na to, či mu poskytuje potešenie a nejaký úžitok.
Ak je sex vecou súkromia, do ktorej nikoho nič, prečo potom sú všetci nútení akceptovať homosexuálne správanie? Štát nemá zasahovať do intímnych záležitostí, no môže vstupovať až do myšlienok, ak človek nesúhlasí s homosexuálnym životným štýlom? V zahraničí je to už trestné.
Homosexuálne správanie je do veľkej miery zodpovedné aj za sexuálne vykorisťovanie krajín ako Filipíny, Brazília, Malajzia, Zair, Ghana, Vietnam, Keňa, Južná Kórea, Thajsko, Kambodža, kam desiatky tisíc „turistov“ každoročne cestujú za učelom praktizovania pedofílie s prostitujúcimi deťmi. Sexuálna turistika sa odhaduje na 3 milióny ročne a napr. v Thajsku predstavuje 60% príjmov z cestovného ruchu, kde sa každoročne odohrá 200 000 únosov detí a ich predaj s cieľom použiť ich na prostitúciu.***
* Conquer Its Fear and Hatred of Gays in the 90s (Po bále: Ako Amerika porazí strach a nenávisť voči gayom v 90-tych rokoch“)
** March Bell, „The case for censorship of pornography“ (Dôvod pre cenzúru pornografie – pozn. prekl.), The World and I, s. 90-93
*** Le Nouvel Observateur, Nov. 11, 1993; Marie-France Botte et Jean-Paul Mari, Le Prix d'un enfant, Laffont, 1993)
Ak aj predpokladáme že existuje cnostný homosexuál, ktorý bojuje s pokušením a teda jeho myšlienky a sklony nie sú hriechmi, stále to nedáva argument pre legitimizáciu jeho sklonov, pretože tie sú nezriadené samé v sebe, na rozdiel od túžby súložiť so ženou, ktorá je morálne prípustná v platnom manželstve. Ak sa na pokušenie pozerá ako na legitímny výstup homosexuálnej túžby, stavia sa tým homosexualita na úroveň normálnej sexuality medzi mužom a ženou.
V prípade homosexuality sú VŠETKY myšlienky aj skutky hriešne. Nejestvuje legitímny výstup pre uspokojenie homosexuálnej žiadostivosti. Všetky homosexuálne skutky, túžby, žiadosti, myšlienky musia byť odmietnuté. V homosexualite sa, na rozdiel od heterosexuality, nenachádza žiaden morálne prípustný prvok. Prečo musia byť homosexuáli odmietnutí aj keď sa obmedzujú len na myšlienky a túžby? Homosexuál žijúci v celibáte (tak ako sa o ňom často hovorí v biskupských dokumentoch) už spáchal sodomiu vo svojom srdci.
SVEDECTVÁ UZDAVENIA Z HOMOSEXUALITY
Uzdravenie z homosexuality je možné - http://mojpribeh.sk/rozhovor/jerry-armelli-rozhovor-o-uzdraveni-z-homosexuali/
Oslobodený z homosexuality - Príbeh Jozefa a Júlie
https://gloria.tv/video/L1fApamPDqs16AatFKBxEH3c6
Posledný zápas medzi Pánom Ježišom a kráľovstvom satana bude o manželstvo a rodinu.
https://jezismaria.weebly.com/zapas-o-rodinu.html
http://www.cestaplus.sk/cestaplus/clanok/svedectvo-jana-27
Uzdravenie z homosexuality je možné - http://mojpribeh.sk/rozhovor/jerry-armelli-rozhovor-o-uzdraveni-z-homosexuali/
http://www.cestaplus.sk/cestaplus/clanok/svedectvo-jana-27
SODOMITI. 💟 DOPORUČUJEM TOTO VIDEO POZRIEŤ
https://gloria.tv/video/cKqoSLTptodY1BQpcfHCjZ9nj
Užitočné odkazy:
http://www.mojpribeh.sk/pribeh/jerry-armelli-uzdravenie-homosexuality-je-mozne/
http://www.mojpribeh.sk/pribeh/alan-medinger-uzdraveny-z-homosexuality/
http://mojpribeh.sk/rozhovor/michael-glatze/
http://teologietela.paulinky.cz/Sexualita-Plodnost/Ctnost-cistoty/text
Povedz mojím služobníkom, aby bdeli !
Pán Ježiš Blahoslavenej Alexandrine povedal. Povedz mojím služobníkom, aby bdeli, lebo diabol pripravuje masívný útok na Cirkev. - Ja chcem zasvätenie sveta mojej Nepoškvrnenej Matke: Pán Ježiš Blahoslavenej Alexandrine Márie da Costa.
Viac tu: https://jezismaria.weebly.com/zasvatenie-sveta-panne-marii--blahoslavena-alexandrina-maria-da-costa.html
.
Ruské ministerstvo zdravotníctva chce zaradiť homosexualitu do zoznamu chorôb.
- Rusko predstavilo svoj najnovší tromf. Táto raketa je schopná nepozorovane zničiť plochu o veľkosti Francúzska
- Zostrelenie stíhačky je zabudnuté. Rusko a Turecko podpísali dohodu o plynovode TurkStream
- Prečo sa Rusi neboja jadrovej vojny?
- Budeme jesť ruský chlieb? Pšeničná veľmoc rastie na východe
- Arogantný žiak v ruskej škole zaútočil na staršieho učiteľa. Čo sa stalo potom, by určite nikto nečakal
- "Posledný návrh" Spojených štátov Rusku! Trpezlivosť vraj dochádza!
Podľa mskagency.ru a ďalších informačných zdrojov, ministerstvo zdravotníctva Ruskej federácie pripravilo návrh vyhlášky, ktorý vnáša zmenu do "Postupu pri poskytovaní zdravotnej starostlivosti pri duševných poruchách a poruchách správania".
V súlade s týmto dokumentom sa navrhuje v psychiatrických liečebniach zriadiť sexuologické ambulancie, kde budú musieť absolvovať liečbu osoby, "ktoré trpia poruchou pohlavnej identity, sexuálne preferencie a poruchami spojenými so sexuálnym vývojom a orientáciou".
Tento dokument bol zverejnený na federálnom portáli návrhov normatívnych právnych aktov 19. februára.
"Sexuologická ordinácia je určená na poskytovanie pomoci tým, ktorí trpia: sexuálnymi dysfunkciami, ktoré nie sú spôsobené organickými poruchami alebo chorobami, a tiež sexuálnymi dysfunkciami zmiešaného pôvodu; poruchami pohlavnej identity; poruchami sexuálnej preferencie; psychologickými a behaviorálnymi poruchami spojenými so sexuálnym vývojom a orientáciou; rodinne-sexuálnymi disharmóniami ", uvádza sa v návrhu.
Liečba v týchto ordináciách znamená "účasť spolu s psychiatrom na realizáciu súdneho núteného opatrenia lekárskeho charakteru u osôb, ktoré trpia pedofíliou; vymedzenie indikáciou pre zmenu pohlavia v osobných dokumentoch; a tiež posúdenie dočasnej pracovnej neschopnosti ".
Okrem toho budú zamestnanci ordinácie povinní viesť "zdravotne-vzdelávacie, poradenskú a preventívnu činnosť v oblasti formovania sexuality v detstve a dospievaní a sexuálnej výchovy".
Pripomeňme, že v roku 1990, bola homosexualita vylúčená z desiatej revízie medzinárodnej klasifikácie chorôb WHO (MKN-10), a preto už nie je považovaná za chorobu.
Diagnóza egodystonickéej homosexuality v MKN-10 sa zachovala, označuje sa ako "túžba pacienta zmeniť svoju sexuálnu orientáciu vzhľadom k pridruženým psychickým a behaviorálnym poruchám". Inými slovami, za duševnú poruchu sa v súčasných dokumentoch prijatých WHO nepokladá homosexualita, ale s ňou spojený duševný nepokoj homosexuálnych pacientov, v ktorého následku u nich môže nastať túžba zmeniť orientáciu.
V nadväznosti na rozhodnutie svetovej zdravotníckej organizácie homosexualita už nie je považovaná za patológiu v mnohých krajinách vrátane Ruska. Nominálne vzaté, dokument MZ RF nie je v rozpore s MKN-10, ale de facto vytvára podmienky pre patologizáciu homosexuality a nútenú "liečbu porúch sexuálnej orientácie" napríklad u mládeže, ktorá v období dospievania začína vnímať, že je priťahovaná k osobám rovnakému pohlaviu.
Boh človeka neopustil. Satanova
moc nemôže prekaziť budovanie
Božieho kráľovstva. Božie povolenie
diabolskej činnosti je veľkým tajomstvom,
ale „vieme, že tým, čo milujú
Boha, všetko slúži na dobré“ (Rim
PÔVOD HRIECHU
Koreň hriechu – neposlušnosť
voči Bohu. Každý človek je
márnotratný syn zachvátený
pokušením odísť
od Otca, aby mohol žiť
podľa svojej vlastnej
vôle.
-------------
Nechcené“ počatie Nechcené“ počatie
Chalan a dievča spolu sexuálne žijú a ona počne. Prečo nie potrat? Čo by mali
v takej situácii robiť a prečo?
tuje a ponorí sa do vyživujúcej sliznice
maternice. Asi po troch dňoch vyšle
tento malý človiečik matke chemické
a hormonálne posolstvo, ktoré zabrá-
ni matkinej menštruácii. Srdce dieťaťa
začína biť na 18. deň po počatí, v 21.
deň srdce už prečerpáva
v uzavretom krvnom
obehu
krv, ktorá je
iná než krv
matky. 40.
deň po po-
čatí začína pracovať
mozog a medzi
šiestym a siedmym týždňom sa dieťa
začína pohybovať. A mohli by sme
takto pokračovať ďalej... Je to úžasný
zázrak života!
Samotný odborný názov umelé
prerušenie tehotenstva (UPT - potrat)
je zavádzajúci. Ak prerušíme nejakú
činnosť, neskôr v nej môžeme pokra-
čovať. V prípade umelého potratu sa
život dieťaťa nepreruší, ale ukončí.
Už nemôže pokračovať. Toto násilné
ukončenie života nemôžem nazvať nijak
inak ako vraždou! A práve preto to
nemôže byť riešením ani tej najťažšej
situácie v živote.
ČO BY MALI V TAKEJ SITUÁ
CII ROBIŤ?
Samozrejme, že ideálnym riešením
by bolo, keby sa títo mladí ľudia
zodpovedne, ale aj slobodne rozhodli
dieťa prijať a poskytnúť mu spoločný
rodinný život v sviatostnom manželstve.
Viem, že toto rozhodnutie nie je
Drahý mladý priateľ, matka
siedmich machabejských
synov, ktorí čakajú na svoju
popravu, hovorí: „Neviem, ako ste
povstali v mojom lone; ja som vám
nedarovala ani dych, ani život, ba ani
údy som umelo neusporadúvala
na vytvorenie
každého
z vás. Preto
S t v o r i t e ľ
sveta, ktorý
spôsobuje
vznik človeka
a vytvára bytie všetkých
vecí, opäť vám dá dych i život zo svojho
milosrdenstva...“ (2 Mach 7, 22-23).
Skôr, ako sa rozhodneme v prospech
alebo v neprospech nového,
hoci ešte nenarodeného človeka, mali
by sme sa troška zastaviť nad tým, čo
sa deje v lone matky. Splynutím pohlavnej
bunky muža a ženy sa v zlomku
sekundy spúšťa mechanizmus,
ktorý zabraňuje preniknutiu ďalšej
spermie. 23 chromozómov spermie
sa spojí s 23 chromozómami vajíčka
a približne 30 hodín po oplodnení sa
začína prvé delenie bunky. Nová ľudská
bytosť je kompletná, to znamená,
že nič viac od okamihu počatia až po
jej smrť nebude pridané – okrem živín
a kyslíka. Je naprogramovaná zvnútra,
sama si riadi svoj rast, vývoj. Od svojej
matky je závislá len vzhľadom na vý-
živu a ochranu. Vo všetkom je úplne
novou, odlišnou, jedinečnou a nezá-
vislou bytosťou. V čase, keď má dieťa
asi týždeň, vo fáze blastocysty, dopu-
ľahké, ale s vierou v Božiu pomoc sa
to dá zvládnuť. Veď Boh miluje každé-
ho človeka: „Či zabudne žena na svoje
nemluvňa a nemá zľutovania nad plodom
svojho lona? I keby ona zabudla,
ja nezabudnem na teba. Hľa, do dlaní
som si ťa vryl...“ (Iz 49, 15-16).
Bolo by ale omylom, keby sa dvaja
mladí ľudia brali výlučne kvôli nechcenému
počatiu dieťaťa. Dieťa by
nemalo byť dôvodom spoločného
manželského života, ale jeho ovocím.
Mohlo by to mať negatívny vplyv na
ich manželský život.
ČO AK SA MLADÁ MAMIČKA
ROZHODNE NECHAŤ SI DIE
ŤA, ALE DO MANŽELSTVA
NEMÔŽE ALEBO NECHCE
VSTÚPIŤ?
Verím, že v takomto prípade kaž-
dej mamičke pomôže jej vlastná
rodina. Ak vlastná rodina pre mladú
mamičku nie je ústretová, existujú na
Slovensku, ale aj inde vo svete sociálne
zariadenia, ktoré takejto mamičke
poskytnú všetku starostlivosť.
Ak si mladá mamička dieťa nechce
alebo nemôže nechať, môže ho v hociktorej
pôrodnici anonymne porodiť,
poprípade ho nechať v tzv. hniezde
záchrany. Umožňuje jej to zákon SR.
Je tu aj možnosť adopcie. Mnoho
manželských párov nemôže mať svoje
deti a isto by s radosťou a otvorenou
náručou prijali aj toto nechcené
dieťa.
ČO BY BOLO PRE VÁS A PRE VAŠE OKOLIE PRIJATEĽNEJŠIE
– SLOBODNÁ MATKA (OTEC) ALEBO POTRAT?
MAŤA, 20 r.: Na základe mojej viery
neuznávam potraty. Život nám dáva Boh,
a preto nemáme právo ničiť ho. Ak budeme
zabíjať nevinné deti, ktoré nemôžu za
to, ako boli počaté, onedlho sa začneme
zabíjať aj my „civilizovaní ľudia“.
JANKO, 19 r.: Určite slobodná matka.
Prečo? Lebo je obrazom lásky, život je
len jeden a treba ho chrániť. Spievajú
o tom aj U2.
RENÁTA, 26 r.: Ja osobne by som
radšej zostala slobodnou matkou, lebo
si myslím, že ak žena počne, potom už
ide o život, nielen o nejaké embryo.
A som toho názoru, že iba Boh dáva
život a nikto nemá právo ho niekomu
brať, nech sú podmienky akékoľvek.
Verím, že ak Boh dá niekomu život, tak
preto, že ho niekde potrebuje, hoci ten
človiečik vylúdi iba jeden úsmev na
niečej tvári, pre Boha to má zmysel.
AGÁTA, 21 r.: Rozhodne by to bola
slobodná mamička. Myslím, že každý
normálny človek, ktorý by si mal vybrať
medzi životom a vraždou – potratom,
by si vybral život.
Anketu pripravila Števka Čepová
EMBRY
MUSÍME SA TEDA VZDAŤ
POMOCI CHORÝM ĽUĎOM,
KTORÍ SÚ TRADIČNÝMI
METÓDAMI NELIEČITEĽNÍ?
O
V mnohých prípadoch nie! Treba
však voliť cestu, ktorá je užšia a tŕnistejšia.
Eticky prijateľnou alternatívou
k výskumom s kmeňovými bunkami
získanými z potratených embryí alebo
z terapeutického klonovania je vyu-
žitie potenciálu zárodočných buniek
v pupočníkovej krvi novorodencov.
Je to krv z placenty a pupočnej šnúry,
ktoré sa zvyčajne hneď po pôrode
vyhadzujú. V minulosti „len odpad“,
dnes sa táto krv využíva pri záchrane
ľudského života.
O ČO VLASTNE IDE?
Krv novonarodeného dieťaťa sa
výrazne líši od krvi dospelého alebo
staršieho dieťaťa. Jej vzácnosť spočíva
v tom, že obsahuje tzv. zárodočné
alebo aj kmeňové bunky, a to v takom
množstve ako v kostnej dreni. Vedecký
výskum ukazuje, že zárodočné
bunky z pupočníkovej krvi sú schopné
diferencovať sa na rôzne typy buniek
– kostné, mozgové, bunky srdca, bunky
produkujúce inzulín atď.
V klinickej praxi sa zo zárodočných
buniek pupočníkovej krvi používajú
zatiaľ iba krvotvorné zárodočné
bunky. Transplantácia krvotvorných
buniek sa vykonáva pri asi 50 rôznych
ochoreniach. Ide hlavne o zhubné ná-
dorové ochorenia, prevažne leukémie
a určité vrodené poruchy. Všetky tieto
ochorenia sú smrteľné. Na Slovensku
sa odbery pupočníkovej krvi realizujú
od r. 1997, doteraz bolo pripravených
viac ako 1000 transplantátov.
Zatiaľ sa podarilo úspešne transplantovať
pupočníkovú krv štyrom
detským pacientom. Išlo o súrodenecké
transplantácie, kde darcom bol
zdravý brat alebo sestra chorého. Šanca
kompaktibility v prípade pupočníkovej
krvi odobratej pri pôrode súrodenca je
1:4. Bunky pupočníkovej krvi sú na
primitívnejšej úrovni, preto je prípustná
väčšia nezhoda medzi darcom a prí-
jemcom v porovnaní s transplantáciou
buniek z kostnej drene.
S
lovensko sa spolu s Nemeckom,
Rakúskom, Talianskom,
Poľskom, Maltou a Luxemburskom
zasadzuje o vyradenie výskumu
embryonálnych kmeňových buniek
spomedzi projektov, ktoré budú mať
možnosť uchádzať sa o prostriedky
z rozpočtu EÚ v 7. rámcovom programe,
teda v najbližších rokoch.
Podľa nášho exministra školstva
Martina Fronca, do rezortu ktoré-
ho spadá slovenská veda, je takýto
výskum v rozpore so slovenskou
ústavou, podľa ktorej je ľudský život
hodný ochrany od počiatku po
prirodzenú smrť. Hoci je realizácia
podobného výskumu v podmienkach
podvyživenej slovenskej vedy
prakticky nepredstaviteľná, je dobré,
že sa ako členská krajina EÚ usilujeme
vplývať na pravidlá rozdeľovania
spoločných prostriedkov.
PREČO JE VÝSKUM
ĽUDSKÝCH EMBRYÍ
ATRAKTÍVNY?
Predstavme si, že smrteľne choré-
mu pacientovi by sme mohli zachrániť
život transplantáciou postihnutého
orgánu. Stačilo by v tele dobrovoľnej
nosičky vyklonovať embryo geneticky
identické s pacientom a potom jeho
bunky použiť na transplantáciu (napr.
bunky mozgu, bunky produkujúce inzulín,
bunky srdca, kostné bunky ...).
Vyriešili by sa tým dva problémy
naraz. Získali by sme zdravé bunky
a elegantne by sme sa vyhli najväč-
šiemu problému transplantačnej
imunológie – reakcii hostiteľa na štep,
t.j. odvrhnutie cudzorodého tkaniva.
Jednoduché ako hadovo „jedz a budeš
ako Boh“. Až na to, že na toto nedobrovoľné
darcovstvo zaplatí embryo
životom.
Takéto konanie je podľa odvekých
zákonov neprípustné, čo sa jasne
vyslovuje aj v inštrukcii Kongregácie
pre učenie viery z r. 1988 Donum
vitae: „Je nemorálne vytvárať ľudské
embryá na to, aby sa využívali ako
biologický materiál, s ktorým možno
voľne nakladať.“
Aj pri najlepšie zvládnutých odberoch
pupočníkovej krvi sa získa iba
okolo 90 ml krvi, čo stačí na vyliečenie
pacienta s hmotnosťou maximálne
40 kg, teda transplantát väčšinou sta-
čí len na liečbu detských pacientov.
Vedci teraz hľadajú spôsoby, ako zvýšiť
počet kmeňových buniek vo vzorkách
pupočníkovej krvi pomocou živín
a rastových faktorov.
V budúcnosti bude zárodočné bunky
pupočníkovej krvi pravdepodobne
možné použiť na náhradu rôznych
tkanív, napr. buniek pankreasu produkujúceho
inzulín pri cukrovke,
gliových buniek pri Alzheimerovej
a Parkinsonovej chorobe, buniek
srdca pri infarkte... To si však vyžaduje
veľký pokrok v oblasti transplantačnej
imunológie, a to je už iná kapitola.
Aby sme však neboli priveľkí optimisti,
všetko má aj svoje „ale“. Výskum
organizácie Greenpeace a Svetového
fondu na ochranu prírody WWF
odhalil prítomnosť viacerých druhov
nebezpečných chemikálií v pupoční-
kovej krvi. Deti sú vystavené negatívnym
účinkom množstva toxických
látok už v prenatálnom štádiu svojho
vývoja a celý priebeh tehotenstva sa
odrazí na kvalite pupočníkovej krvi.
NA ZÁVER
SI ZHRŇME FAKTY:
Kmeňové bunky získané z potratených
embryí alebo z terapeutického
klonovania neboli ešte nikdy úspešne
použité na liečbu žiadnych chorôb
ľudí. Toto je fakt, ktorý nemá nič
spoločné s náboženskými „predsudkami“,
ale s tým, že s embryonálnymi
bunkami sa robí ťažšie, sú nestabilné
a existuje pri nich väčšie riziko, že sa
zmenia na rakovinové bunky.
Na druhej strane tu máme kmeňové
bunky, ktoré sa nachádzajú u kaž-
dého dospelého človeka a ich použitie
je eticky prijateľné. Tieto bunky boli
úspešne použité na liečbu viacerých
chorôb ľudí a ich ďalšie využitie je
dosť nádejné... Nech sa na to pozerám
z ktorejkoľvek strany, vychádza mi, že
peniaze a nakoniec aj čas, ktorý taký
výskum obnáša, by boli lepšie využité
podporovaním výskumu kmeňových
buniek z pupočníkovej krvi.
Slovensko sa zatiaľ chová rozumne.
Nepúšťajme sa do nebezpečných
vôd zneužívania tajomstva stvorenia
nového života na sebecké účely. Nepokazme
to, nestaňme sa kainami 21.
storočia.
Jana Krenická
Boh človeka neopustil. Satanova
moc nemôže prekaziť budovanie
Božieho kráľovstva. Božie povolenie
diabolskej činnosti je veľkým tajomstvom,
ale „vieme, že tým, čo milujú
Boha, všetko slúži na dobré“ (Rim
PÔVOD HRIECHU
Koreň hriechu – neposlušnosť
voči Bohu. Každý človek je
márnotratný syn zachvátený
pokušením odísť
od Otca, aby mohol žiť
podľa svojej vlastnej
vôle.
-------------
Nechcené“ počatie Nechcené“ počatie
Chalan a dievča spolu sexuálne žijú a ona počne. Prečo nie potrat? Čo by mali
v takej situácii robiť a prečo?
tuje a ponorí sa do vyživujúcej sliznice
maternice. Asi po troch dňoch vyšle
tento malý človiečik matke chemické
a hormonálne posolstvo, ktoré zabrá-
ni matkinej menštruácii. Srdce dieťaťa
začína biť na 18. deň po počatí, v 21.
deň srdce už prečerpáva
v uzavretom krvnom
obehu
krv, ktorá je
iná než krv
matky. 40.
deň po po-
čatí začína pracovať
mozog a medzi
šiestym a siedmym týždňom sa dieťa
začína pohybovať. A mohli by sme
takto pokračovať ďalej... Je to úžasný
zázrak života!
Samotný odborný názov umelé
prerušenie tehotenstva (UPT - potrat)
je zavádzajúci. Ak prerušíme nejakú
činnosť, neskôr v nej môžeme pokra-
čovať. V prípade umelého potratu sa
život dieťaťa nepreruší, ale ukončí.
Už nemôže pokračovať. Toto násilné
ukončenie života nemôžem nazvať nijak
inak ako vraždou! A práve preto to
nemôže byť riešením ani tej najťažšej
situácie v živote.
ČO BY MALI V TAKEJ SITUÁ
CII ROBIŤ?
Samozrejme, že ideálnym riešením
by bolo, keby sa títo mladí ľudia
zodpovedne, ale aj slobodne rozhodli
dieťa prijať a poskytnúť mu spoločný
rodinný život v sviatostnom manželstve.
Viem, že toto rozhodnutie nie je
Drahý mladý priateľ, matka
siedmich machabejských
synov, ktorí čakajú na svoju
popravu, hovorí: „Neviem, ako ste
povstali v mojom lone; ja som vám
nedarovala ani dych, ani život, ba ani
údy som umelo neusporadúvala
na vytvorenie
každého
z vás. Preto
S t v o r i t e ľ
sveta, ktorý
spôsobuje
vznik človeka
a vytvára bytie všetkých
vecí, opäť vám dá dych i život zo svojho
milosrdenstva...“ (2 Mach 7, 22-23).
Skôr, ako sa rozhodneme v prospech
alebo v neprospech nového,
hoci ešte nenarodeného človeka, mali
by sme sa troška zastaviť nad tým, čo
sa deje v lone matky. Splynutím pohlavnej
bunky muža a ženy sa v zlomku
sekundy spúšťa mechanizmus,
ktorý zabraňuje preniknutiu ďalšej
spermie. 23 chromozómov spermie
sa spojí s 23 chromozómami vajíčka
a približne 30 hodín po oplodnení sa
začína prvé delenie bunky. Nová ľudská
bytosť je kompletná, to znamená,
že nič viac od okamihu počatia až po
jej smrť nebude pridané – okrem živín
a kyslíka. Je naprogramovaná zvnútra,
sama si riadi svoj rast, vývoj. Od svojej
matky je závislá len vzhľadom na vý-
živu a ochranu. Vo všetkom je úplne
novou, odlišnou, jedinečnou a nezá-
vislou bytosťou. V čase, keď má dieťa
asi týždeň, vo fáze blastocysty, dopu-
ľahké, ale s vierou v Božiu pomoc sa
to dá zvládnuť. Veď Boh miluje každé-
ho človeka: „Či zabudne žena na svoje
nemluvňa a nemá zľutovania nad plodom
svojho lona? I keby ona zabudla,
ja nezabudnem na teba. Hľa, do dlaní
som si ťa vryl...“ (Iz 49, 15-16).
Bolo by ale omylom, keby sa dvaja
mladí ľudia brali výlučne kvôli nechcenému
počatiu dieťaťa. Dieťa by
nemalo byť dôvodom spoločného
manželského života, ale jeho ovocím.
Mohlo by to mať negatívny vplyv na
ich manželský život.
ČO AK SA MLADÁ MAMIČKA
ROZHODNE NECHAŤ SI DIE
ŤA, ALE DO MANŽELSTVA
NEMÔŽE ALEBO NECHCE
VSTÚPIŤ?
Verím, že v takomto prípade kaž-
dej mamičke pomôže jej vlastná
rodina. Ak vlastná rodina pre mladú
mamičku nie je ústretová, existujú na
Slovensku, ale aj inde vo svete sociálne
zariadenia, ktoré takejto mamičke
poskytnú všetku starostlivosť.
Ak si mladá mamička dieťa nechce
alebo nemôže nechať, môže ho v hociktorej
pôrodnici anonymne porodiť,
poprípade ho nechať v tzv. hniezde
záchrany. Umožňuje jej to zákon SR.
Je tu aj možnosť adopcie. Mnoho
manželských párov nemôže mať svoje
deti a isto by s radosťou a otvorenou
náručou prijali aj toto nechcené
dieťa.
ČO BY BOLO PRE VÁS A PRE VAŠE OKOLIE PRIJATEĽNEJŠIE
– SLOBODNÁ MATKA (OTEC) ALEBO POTRAT?
MAŤA, 20 r.: Na základe mojej viery
neuznávam potraty. Život nám dáva Boh,
a preto nemáme právo ničiť ho. Ak budeme
zabíjať nevinné deti, ktoré nemôžu za
to, ako boli počaté, onedlho sa začneme
zabíjať aj my „civilizovaní ľudia“.
JANKO, 19 r.: Určite slobodná matka.
Prečo? Lebo je obrazom lásky, život je
len jeden a treba ho chrániť. Spievajú
o tom aj U2.
RENÁTA, 26 r.: Ja osobne by som
radšej zostala slobodnou matkou, lebo
si myslím, že ak žena počne, potom už
ide o život, nielen o nejaké embryo.
A som toho názoru, že iba Boh dáva
život a nikto nemá právo ho niekomu
brať, nech sú podmienky akékoľvek.
Verím, že ak Boh dá niekomu život, tak
preto, že ho niekde potrebuje, hoci ten
človiečik vylúdi iba jeden úsmev na
niečej tvári, pre Boha to má zmysel.
AGÁTA, 21 r.: Rozhodne by to bola
slobodná mamička. Myslím, že každý
normálny človek, ktorý by si mal vybrať
medzi životom a vraždou – potratom,
by si vybral život.
Anketu pripravila Števka Čepová
EMBRY
MUSÍME SA TEDA VZDAŤ
POMOCI CHORÝM ĽUĎOM,
KTORÍ SÚ TRADIČNÝMI
METÓDAMI NELIEČITEĽNÍ?
O
V mnohých prípadoch nie! Treba
však voliť cestu, ktorá je užšia a tŕnistejšia.
Eticky prijateľnou alternatívou
k výskumom s kmeňovými bunkami
získanými z potratených embryí alebo
z terapeutického klonovania je vyu-
žitie potenciálu zárodočných buniek
v pupočníkovej krvi novorodencov.
Je to krv z placenty a pupočnej šnúry,
ktoré sa zvyčajne hneď po pôrode
vyhadzujú. V minulosti „len odpad“,
dnes sa táto krv využíva pri záchrane
ľudského života.
O ČO VLASTNE IDE?
Krv novonarodeného dieťaťa sa
výrazne líši od krvi dospelého alebo
staršieho dieťaťa. Jej vzácnosť spočíva
v tom, že obsahuje tzv. zárodočné
alebo aj kmeňové bunky, a to v takom
množstve ako v kostnej dreni. Vedecký
výskum ukazuje, že zárodočné
bunky z pupočníkovej krvi sú schopné
diferencovať sa na rôzne typy buniek
– kostné, mozgové, bunky srdca, bunky
produkujúce inzulín atď.
V klinickej praxi sa zo zárodočných
buniek pupočníkovej krvi používajú
zatiaľ iba krvotvorné zárodočné
bunky. Transplantácia krvotvorných
buniek sa vykonáva pri asi 50 rôznych
ochoreniach. Ide hlavne o zhubné ná-
dorové ochorenia, prevažne leukémie
a určité vrodené poruchy. Všetky tieto
ochorenia sú smrteľné. Na Slovensku
sa odbery pupočníkovej krvi realizujú
od r. 1997, doteraz bolo pripravených
viac ako 1000 transplantátov.
Zatiaľ sa podarilo úspešne transplantovať
pupočníkovú krv štyrom
detským pacientom. Išlo o súrodenecké
transplantácie, kde darcom bol
zdravý brat alebo sestra chorého. Šanca
kompaktibility v prípade pupočníkovej
krvi odobratej pri pôrode súrodenca je
1:4. Bunky pupočníkovej krvi sú na
primitívnejšej úrovni, preto je prípustná
väčšia nezhoda medzi darcom a prí-
jemcom v porovnaní s transplantáciou
buniek z kostnej drene.
S
lovensko sa spolu s Nemeckom,
Rakúskom, Talianskom,
Poľskom, Maltou a Luxemburskom
zasadzuje o vyradenie výskumu
embryonálnych kmeňových buniek
spomedzi projektov, ktoré budú mať
možnosť uchádzať sa o prostriedky
z rozpočtu EÚ v 7. rámcovom programe,
teda v najbližších rokoch.
Podľa nášho exministra školstva
Martina Fronca, do rezortu ktoré-
ho spadá slovenská veda, je takýto
výskum v rozpore so slovenskou
ústavou, podľa ktorej je ľudský život
hodný ochrany od počiatku po
prirodzenú smrť. Hoci je realizácia
podobného výskumu v podmienkach
podvyživenej slovenskej vedy
prakticky nepredstaviteľná, je dobré,
že sa ako členská krajina EÚ usilujeme
vplývať na pravidlá rozdeľovania
spoločných prostriedkov.
PREČO JE VÝSKUM
ĽUDSKÝCH EMBRYÍ
ATRAKTÍVNY?
Predstavme si, že smrteľne choré-
mu pacientovi by sme mohli zachrániť
život transplantáciou postihnutého
orgánu. Stačilo by v tele dobrovoľnej
nosičky vyklonovať embryo geneticky
identické s pacientom a potom jeho
bunky použiť na transplantáciu (napr.
bunky mozgu, bunky produkujúce inzulín,
bunky srdca, kostné bunky ...).
Vyriešili by sa tým dva problémy
naraz. Získali by sme zdravé bunky
a elegantne by sme sa vyhli najväč-
šiemu problému transplantačnej
imunológie – reakcii hostiteľa na štep,
t.j. odvrhnutie cudzorodého tkaniva.
Jednoduché ako hadovo „jedz a budeš
ako Boh“. Až na to, že na toto nedobrovoľné
darcovstvo zaplatí embryo
životom.
Takéto konanie je podľa odvekých
zákonov neprípustné, čo sa jasne
vyslovuje aj v inštrukcii Kongregácie
pre učenie viery z r. 1988 Donum
vitae: „Je nemorálne vytvárať ľudské
embryá na to, aby sa využívali ako
biologický materiál, s ktorým možno
voľne nakladať.“
Aj pri najlepšie zvládnutých odberoch
pupočníkovej krvi sa získa iba
okolo 90 ml krvi, čo stačí na vyliečenie
pacienta s hmotnosťou maximálne
40 kg, teda transplantát väčšinou sta-
čí len na liečbu detských pacientov.
Vedci teraz hľadajú spôsoby, ako zvýšiť
počet kmeňových buniek vo vzorkách
pupočníkovej krvi pomocou živín
a rastových faktorov.
V budúcnosti bude zárodočné bunky
pupočníkovej krvi pravdepodobne
možné použiť na náhradu rôznych
tkanív, napr. buniek pankreasu produkujúceho
inzulín pri cukrovke,
gliových buniek pri Alzheimerovej
a Parkinsonovej chorobe, buniek
srdca pri infarkte... To si však vyžaduje
veľký pokrok v oblasti transplantačnej
imunológie, a to je už iná kapitola.
Aby sme však neboli priveľkí optimisti,
všetko má aj svoje „ale“. Výskum
organizácie Greenpeace a Svetového
fondu na ochranu prírody WWF
odhalil prítomnosť viacerých druhov
nebezpečných chemikálií v pupoční-
kovej krvi. Deti sú vystavené negatívnym
účinkom množstva toxických
látok už v prenatálnom štádiu svojho
vývoja a celý priebeh tehotenstva sa
odrazí na kvalite pupočníkovej krvi.
NA ZÁVER
SI ZHRŇME FAKTY:
Kmeňové bunky získané z potratených
embryí alebo z terapeutického
klonovania neboli ešte nikdy úspešne
použité na liečbu žiadnych chorôb
ľudí. Toto je fakt, ktorý nemá nič
spoločné s náboženskými „predsudkami“,
ale s tým, že s embryonálnymi
bunkami sa robí ťažšie, sú nestabilné
a existuje pri nich väčšie riziko, že sa
zmenia na rakovinové bunky.
Na druhej strane tu máme kmeňové
bunky, ktoré sa nachádzajú u kaž-
dého dospelého človeka a ich použitie
je eticky prijateľné. Tieto bunky boli
úspešne použité na liečbu viacerých
chorôb ľudí a ich ďalšie využitie je
dosť nádejné... Nech sa na to pozerám
z ktorejkoľvek strany, vychádza mi, že
peniaze a nakoniec aj čas, ktorý taký
výskum obnáša, by boli lepšie využité
podporovaním výskumu kmeňových
buniek z pupočníkovej krvi.
Slovensko sa zatiaľ chová rozumne.
Nepúšťajme sa do nebezpečných
vôd zneužívania tajomstva stvorenia
nového života na sebecké účely. Nepokazme
to, nestaňme sa kainami 21.
storočia.
Jana Krenická
Šokující statistika o homosexualitě: Gayové šíří infekce a polykají vlastní výkalyAutor: odjinud | Publikováno: 5.10.2010 | Rubrika: Studie
Statistika o homosexualitě
Homosexuálové:
Ad a) Homosexuálové šíří infekce
• 25. dubna 2001 CDC (tj. Center for Disease Control, americké Centrum pro kontrolu chorob – pozn. překl.) vydalo zprávu, v níž se říká: „Na četných místech této země pozorujeme značný nárůst sexuálně přenosných chorob mezi muži, kteří mají sex s muži.“ (31,32)
• Homosexuálové jsou zodpovědní za „první sexuálně přenosnou nákazu tyfové horečky“ v dějinách Spojených států. Tato choroba je zapříčiněna polykáním lidských výkalů. (32)
• Více než 10% homosexuálů na území významných měst USA je nakaženo virem HIV. K dnešnímu dni tvoří stále více než 50% známých případů AIDS ve Spojených státech. (30, 31)
• Sperma lehce proniká anální stěnou (ta má tloušťku jen jedné buňky) a rovnou tak vstupuje do krevního oběhu. To zapříčiňuje silné imunologické poškození buněk T a B obranného systému. (14)
• 50% mužského syfilis je přenášena homosexuály jako infekce konečníku a může se během análního styku přenést močovou trubicí na jiného homosexuála. (7)
• Mnoho homosexuálů nevěnuje pozornost varováním před jejich životním stylem: „Znalost zdravotních pouček byla docela vysoká, ale tato znalost neměla žádnou souvislost se sexuálním chováním.“ (16)
• Na počátku 70. let 20. stol nechali homosexuálové vyškrtnout homosexualitu ze seznamu mentálních chorob tím, že v průběhu let brali útokem výroční konferenci Americké společnosti psychiatrů (American Psychiatric Association; APA). „Partyzánské teatrální taktiky a přímé hlasité střety byly pro jejich přítomnost charakteristické.“ (2) Od té doby je homosexualita vyškrtnuta z APA seznamu duševních chorob stejně jako pedofilie (kromě případů, kdy dospělý cítí „subjektivní stísněnost“). (27)
• Homosexuálové se ve Spojených státech podílejí z 3-4% na všech případech kapavky, z 60% na všech případech syfilis a ze 17% na všech hospitalizacích v nemocnici (kromě pohlavních chorob). (5) Přitom tvoří jen 1-2% populace.
• Homosexuálové žijí nezdravým stylem života a v dějinách se podíleli na rozšíření syfilis, kapavky, hepatitidy B, „syndromu homosexuálova střeva“ (napadá střevní trakt), tuberkulózy a viru slinné žlázy. (27)
• Péče o každou oběť AIDS stojí přibližně 300.000 USD, takže díky promiskuitnímu stylu života homosexuálů se všem prudce zvedá sazba zdravotního pojištění. (10)
• Homosexuálové byli zodpovědní za rozšíření AIDS ve Spojených státech a poté vytvořili násilné skupiny jako Act Up a Ground Zero, aby si kvůli tomu stěžovali. Dokonce i dnes se homosexuálové podílejí na více než 50% případů AIDS ve Spojených státech, což je docela velký počet, pokud vezmeme v úvahu, že tvoří jen 1-2% populace.
• Homosexuálové se podílejí na neúměrném počtu případů hepatitidy: 70-80% v San Franciscu, 29% v Denveru, 66% v New Yorku, 56% v Torontu, 42% v Montrealu a 26% v Melbourne. (8)
• Ve velkých městech se často volá do nemocnic kvůli odstranění předmětů z konečníků homosexuálů. Někdy se homosexuálové ublíží natolik, že musí do konce života nosit pytlík s vývodem tlustého střeva. (8)
• 41% homosexuálů tvrdí, že mělo sex s cizími lidmi na veřejných záchodcích, 60% mělo sex s cizími lidmi v lázních a 64% těchto náhodných setkání zahrnovalo užití ilegálních drog. (8)
• 39-59% homosexuálů je nakaženo střevními parazity, jako jsou červi, motolice a améby (měňavka), běžné ve špinavých zemích třetího světa. (8)
• Průměrný věk, kdy homosexuálové umírají, je 42 let (jen 9% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Tento věk klesá na 39 let, pokud je příčinou smrti AIDS. Průměrný věk úmrtí ženatého heterosexuálního muže je 75 let. (8)
• Průměrný věk, kdy umírají lesby, je 45 let (jen 24% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Průměrný věk úmrtí vdané heterosexuální ženy je 79 let. (8)
• Asi 67-80% homosexuálů lízá anebo vkládá svůj jazyk do konečníku svých partnerů (tzv. „rimming“, anilingus, fecal sex atd.) a polyká biologicky významné množství výkalů (7), což je mezi homosexuály hlavní příčina hepatitidy a infekcí parazity. (8) Tato praktika se v bestselleru The Joy of Gay Sex (Radosti homosexuálního sexu) nazývá „skvěle chutnající sexování“.
• 17% homosexuálů pojídá anebo se potírá výkaly svých partnerů. (4)
• 12% homosexuálů dává nebo přijímá klystýry jako součást sexuální rozkoše a pije znečištěnou klystýrovou vodu. (4,8)
• Jistá studie podává zprávu, že 90% provozuje anální sex a 66% provozuje anální sex pravidelně. (6)
• 33% homosexuálů připouští „fisting“ (vkládání ruky do partnerova konečníku). (7)
• Močení na sebe („zlatá sprcha“) a mučení se mezi homosexuály od 40. let 20. stol. zdvojnásobilo a fisting narostl astronomickou měrou. (7)
• 29% homosexuálů provozuje urine sex („zlaté sprchy“). (8)
• Aktivity homosexuálů zahrnují rimming (anilingus), zlaté sprchy, fisting a používání „hraček“. (21)
• Homosexuálové orálně uspokojují téměř 100% svých sexuálních kontaktů a v polovině případů jejich semeno polykají. Semeno obsahuje prakticky každý mikroorganismus unášený krevním oběhem, takže se to přibližně rovná polknutí surové lidské krve. (6)
• V jisté studii se uvádí, že průměrný homosexuál KAŽDÝ ROK orálně uspokojil asi 20 až 106 mužů, spolykal 50 dávek semene, měl 72 průniků penisu do konečníku a polykal výkaly 23 různých mužů. (6)
• 43% přiznalo, že mělo za život 500 či více partnerů, 28% přiznalo za život 1000 či víc, a z těchto jich 79% prohlásilo, že polovina těchto partnerů byli zcela neznámí lidé a 70% těchto sexuálních kontaktů bylo na jednu noc (či, jak připouští jeden gay ve filmu „The Castro“, na jednu minutu). (3)
• 25-33% homosexuálů a leseb jsou alkoholici. (11)
• K mnoha sexuálních kontaktů homosexuálů dochází, když jsou opilí, zfetovaní, či na místech konání orgií. (7)
• 73% psychiatrů tvrdí, že homosexuálové jsou nešťastní lidé, a z těchto psychiatrů jich 70% tvrdí, že tento depresivní stav NENÍ způsoben sociální stigmatizací (ale zvráceným stylem života). (13)
Pokud se neobrátí, Písmo Svaté k této zvrácenosti říká: „Nebudou mít účast v Božím království“ (1Kor 6,10-11) a „najdou svůj úděl v ohnivém jezeře“ (Zj 21,8).
Ad c) Homosexuálové se dopouštějí mnoha zločinů
• John Martaugh, hlavní policejní soudce Trestního soudu města New York prohlásil: „Homosexuálové se ve velkých městech podílejí na polovině všech vražd.“ (10)
• Kapitán William Riddle z policie Los Angeles říká, že „30.000 sexuálně zneužitých dětí v Los Angeles jsou oběti homosexuálů.“ (10)
• Homosexuálům se přisuzuje 50% sebevražd (10)
• Dr. Daniel Capron, praktický psychiatr, říká: „Homosexualita z povahy věci není zdravá...“ (10) Ohledně dalších psychiatrů, kteří konstatují, že homosexualita je špatná viz National Association for Research and Therapy of Homosexuality, Národní sdružení pro výzkum a léčbu homosexuality.
• 37% homosexuálů provozuje sadomasochismus, což má za následek mnoho úmrtí. V San Franciscu se konaly přednášky, kde byli homosexuálové vyučováni, jak při masochismu nezabít své partnery. (8)• U homosexuálů je 100krát větší pravděpodobnost, že budou zavražděni (obvykle jiným homosexuálem) než u průměrné osoby, 26krát větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu. (8)
• 21% leseb umírá z důvodu vraždy, sebevraždy či dopravní nehody, což je v poměru k normálním ženám 534krát více. (8)
• 50% hovorů na horkou linku oznamuje, „homosexuální rvačky“ zahrnující domácí násilí (tj. homosexuálové mlátí homosexuály). (18)
• Asi 50% žen v cele smrti v USA jsou lesby. (12)
Homosexuálové mají spadeno na děti
• „Homosexuálové ve Spojeném království požadují, aby se děti učily o análním sexu už ve 4 letech.“
• 33% homosexuálů PŘIZNÁVÁ sex nezletilých a dospělých. (7)
• Existuje významná skupina homosexuálů, která má tisíce členů, známá jako North American Man and Boy Love Association (NAMBLA; tj. Severoamerická společnost pro lásku mužů a chlapců). Jedná se o homosexuální skupinu zneužívající děti, jejíž heslem je „SEX PŘED OSMÝM ROKEM, NEŽ JE POZDĚ.“ Tuto skupinu lze vidět, jak pochoduje na většině přehlídek homosexuálů v celých Spojených státech.“
• Homosexuálové se ve Spojených státech dopouštějí více než 33% všech ohlášených zneužití dětí, což při předpokladu, že homosexuálové tvoří 2% populace, znamená, že 1 z 20 homosexuálů je pachatelem zneužití dítěte, zatímco 1 prznitel dětí připadá na 490 heterosexuálů. (19)
• 73% všech homosexuálů má sex s chlapci mladšími 19 let. (9)
• Mnoho homosexuálů přiznává, že jsou pedofilové. (22)
• Protože se homosexuálové nemohou rozmnožovat přirozeně, uchylují se k nabírání dětí. Homosexuály lze na jejich přehlídkách slyšet, jak skandují: „DESET PROCENT NENÍ DOST, NABÍREJTE, NABÍREJTE, NABÍREJTE!“ Skupina nazvaná „Lesbian Avengers“ (tj. Lesby mstitelky) se chlubí, že se snaží nabírat mladé dívky. Na své literatuře mají natištěno: „NABÍRÁME!“ Někteří homosexuálové v tom nejsou tak otevření, ale raději se pokouší infiltrovat do společnosti a dostat se na pozice, kde budou mít přístup k poddajným myslím mladých dětí (např. kněžstvo v USA, učitelé, vedoucí chlapeckého skautu atd.). (8) Viz webové stránky DC Lesbian Avengers či AFA Action Alert.
PROGRAM A POČET HOMOSEXUÁLŮ
• Součástí programu homosexuálů je přimět veřejnost, aby potvrdila jejich zvrácený způsob života. (27)
• Součástí programu homosexuálů je odvrátit lidi od křesťanství: „Učení, že pouze sexuální aktivita mezi mužem a ženou, je jedinou přirozenou formou, by měl být dostatečným důvodem, aby křesťanství každý homosexuál odsoudil.“ (1) Místo toho, aby pokáním změnili svůj život, ruší přirozené a Boží zákony ke škodě své i celé společnosti.
• Současný výzkum ukazuje, že skutečné procento homosexuálů se pohybuje v rozsahu 1-2%. (15, 23, 26, 28)
HOMOSEXUÁLOVÉ NEJSOU V ZAMĚSTNÁNÍ DISKRIMINOVÁNI
• Průměrný roční příjem homosexuála je 55 430 USD. Průměrný plat celé populace je 31 144 USD. Průměrný plat černochů je 12 166 USD. (24)
• 59,6% homosexuálů jsou absolventi vysoké školy. (24)
• 49% homosexuálů zastává odborné či manažerské pozice. (24)
SEXUÁLNÍ ORIENTACE
• Výraz „sexuální orientace“ vytvořili homosexuálové. Jenže on obsahuje i toto:
• Krvesmilsvo (incest) je styk mezi pokrevně příbuznými
• Pedofilie – týká se lidí, kteří jsou sexuálně přitahováni dětmi před pubertou.
• Sexuální sadismus – týká se lidí, které sexuálně vzrušuje působit oběti psychologické či tělesné útrapy (např. pohlavkování, bičování, mlácení, pálení, používání elektrických šoků, znásilňování, pořezávání, bodání, rdoušení, mučení, mrzačení či zabíjení).
• Nekrofilie – týká se lidí, které sexuálně přitahují mrtvoly.
• Zoofilie – týká se lidí, které sexuálně přitahují zvířata.
• Koprofilie – týká se lidí, které sexuálně vzrušují výkaly.
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
Statistika o homosexualitě
Homosexuálové:
Ad a) Homosexuálové šíří infekce
• 25. dubna 2001 CDC (tj. Center for Disease Control, americké Centrum pro kontrolu chorob – pozn. překl.) vydalo zprávu, v níž se říká: „Na četných místech této země pozorujeme značný nárůst sexuálně přenosných chorob mezi muži, kteří mají sex s muži.“ (31,32)
• Homosexuálové jsou zodpovědní za „první sexuálně přenosnou nákazu tyfové horečky“ v dějinách Spojených států. Tato choroba je zapříčiněna polykáním lidských výkalů. (32)
• Více než 10% homosexuálů na území významných měst USA je nakaženo virem HIV. K dnešnímu dni tvoří stále více než 50% známých případů AIDS ve Spojených státech. (30, 31)
• Sperma lehce proniká anální stěnou (ta má tloušťku jen jedné buňky) a rovnou tak vstupuje do krevního oběhu. To zapříčiňuje silné imunologické poškození buněk T a B obranného systému. (14)
• 50% mužského syfilis je přenášena homosexuály jako infekce konečníku a může se během análního styku přenést močovou trubicí na jiného homosexuála. (7)
• Mnoho homosexuálů nevěnuje pozornost varováním před jejich životním stylem: „Znalost zdravotních pouček byla docela vysoká, ale tato znalost neměla žádnou souvislost se sexuálním chováním.“ (16)
• Na počátku 70. let 20. stol nechali homosexuálové vyškrtnout homosexualitu ze seznamu mentálních chorob tím, že v průběhu let brali útokem výroční konferenci Americké společnosti psychiatrů (American Psychiatric Association; APA). „Partyzánské teatrální taktiky a přímé hlasité střety byly pro jejich přítomnost charakteristické.“ (2) Od té doby je homosexualita vyškrtnuta z APA seznamu duševních chorob stejně jako pedofilie (kromě případů, kdy dospělý cítí „subjektivní stísněnost“). (27)
• Homosexuálové se ve Spojených státech podílejí z 3-4% na všech případech kapavky, z 60% na všech případech syfilis a ze 17% na všech hospitalizacích v nemocnici (kromě pohlavních chorob). (5) Přitom tvoří jen 1-2% populace.
• Homosexuálové žijí nezdravým stylem života a v dějinách se podíleli na rozšíření syfilis, kapavky, hepatitidy B, „syndromu homosexuálova střeva“ (napadá střevní trakt), tuberkulózy a viru slinné žlázy. (27)
• Péče o každou oběť AIDS stojí přibližně 300.000 USD, takže díky promiskuitnímu stylu života homosexuálů se všem prudce zvedá sazba zdravotního pojištění. (10)
• Homosexuálové byli zodpovědní za rozšíření AIDS ve Spojených státech a poté vytvořili násilné skupiny jako Act Up a Ground Zero, aby si kvůli tomu stěžovali. Dokonce i dnes se homosexuálové podílejí na více než 50% případů AIDS ve Spojených státech, což je docela velký počet, pokud vezmeme v úvahu, že tvoří jen 1-2% populace.
• Homosexuálové se podílejí na neúměrném počtu případů hepatitidy: 70-80% v San Franciscu, 29% v Denveru, 66% v New Yorku, 56% v Torontu, 42% v Montrealu a 26% v Melbourne. (8)
• Ve velkých městech se často volá do nemocnic kvůli odstranění předmětů z konečníků homosexuálů. Někdy se homosexuálové ublíží natolik, že musí do konce života nosit pytlík s vývodem tlustého střeva. (8)
• 41% homosexuálů tvrdí, že mělo sex s cizími lidmi na veřejných záchodcích, 60% mělo sex s cizími lidmi v lázních a 64% těchto náhodných setkání zahrnovalo užití ilegálních drog. (8)
• 39-59% homosexuálů je nakaženo střevními parazity, jako jsou červi, motolice a améby (měňavka), běžné ve špinavých zemích třetího světa. (8)
• Průměrný věk, kdy homosexuálové umírají, je 42 let (jen 9% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Tento věk klesá na 39 let, pokud je příčinou smrti AIDS. Průměrný věk úmrtí ženatého heterosexuálního muže je 75 let. (8)
• Průměrný věk, kdy umírají lesby, je 45 let (jen 24% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Průměrný věk úmrtí vdané heterosexuální ženy je 79 let. (8)
• Asi 67-80% homosexuálů lízá anebo vkládá svůj jazyk do konečníku svých partnerů (tzv. „rimming“, anilingus, fecal sex atd.) a polyká biologicky významné množství výkalů (7), což je mezi homosexuály hlavní příčina hepatitidy a infekcí parazity. (8) Tato praktika se v bestselleru The Joy of Gay Sex (Radosti homosexuálního sexu) nazývá „skvěle chutnající sexování“.
• 17% homosexuálů pojídá anebo se potírá výkaly svých partnerů. (4)
• 12% homosexuálů dává nebo přijímá klystýry jako součást sexuální rozkoše a pije znečištěnou klystýrovou vodu. (4,8)
• Jistá studie podává zprávu, že 90% provozuje anální sex a 66% provozuje anální sex pravidelně. (6)
• 33% homosexuálů připouští „fisting“ (vkládání ruky do partnerova konečníku). (7)
• Močení na sebe („zlatá sprcha“) a mučení se mezi homosexuály od 40. let 20. stol. zdvojnásobilo a fisting narostl astronomickou měrou. (7)
• 29% homosexuálů provozuje urine sex („zlaté sprchy“). (8)
• Aktivity homosexuálů zahrnují rimming (anilingus), zlaté sprchy, fisting a používání „hraček“. (21)
• Homosexuálové orálně uspokojují téměř 100% svých sexuálních kontaktů a v polovině případů jejich semeno polykají. Semeno obsahuje prakticky každý mikroorganismus unášený krevním oběhem, takže se to přibližně rovná polknutí surové lidské krve. (6)
• V jisté studii se uvádí, že průměrný homosexuál KAŽDÝ ROK orálně uspokojil asi 20 až 106 mužů, spolykal 50 dávek semene, měl 72 průniků penisu do konečníku a polykal výkaly 23 různých mužů. (6)
• 43% přiznalo, že mělo za život 500 či více partnerů, 28% přiznalo za život 1000 či víc, a z těchto jich 79% prohlásilo, že polovina těchto partnerů byli zcela neznámí lidé a 70% těchto sexuálních kontaktů bylo na jednu noc (či, jak připouští jeden gay ve filmu „The Castro“, na jednu minutu). (3)
• 25-33% homosexuálů a leseb jsou alkoholici. (11)
• K mnoha sexuálních kontaktů homosexuálů dochází, když jsou opilí, zfetovaní, či na místech konání orgií. (7)
• 73% psychiatrů tvrdí, že homosexuálové jsou nešťastní lidé, a z těchto psychiatrů jich 70% tvrdí, že tento depresivní stav NENÍ způsoben sociální stigmatizací (ale zvráceným stylem života). (13)
Pokud se neobrátí, Písmo Svaté k této zvrácenosti říká: „Nebudou mít účast v Božím království“ (1Kor 6,10-11) a „najdou svůj úděl v ohnivém jezeře“ (Zj 21,8).
Ad c) Homosexuálové se dopouštějí mnoha zločinů
• John Martaugh, hlavní policejní soudce Trestního soudu města New York prohlásil: „Homosexuálové se ve velkých městech podílejí na polovině všech vražd.“ (10)
• Kapitán William Riddle z policie Los Angeles říká, že „30.000 sexuálně zneužitých dětí v Los Angeles jsou oběti homosexuálů.“ (10)
• Homosexuálům se přisuzuje 50% sebevražd (10)
• Dr. Daniel Capron, praktický psychiatr, říká: „Homosexualita z povahy věci není zdravá...“ (10) Ohledně dalších psychiatrů, kteří konstatují, že homosexualita je špatná viz National Association for Research and Therapy of Homosexuality, Národní sdružení pro výzkum a léčbu homosexuality.
• 37% homosexuálů provozuje sadomasochismus, což má za následek mnoho úmrtí. V San Franciscu se konaly přednášky, kde byli homosexuálové vyučováni, jak při masochismu nezabít své partnery. (8)• U homosexuálů je 100krát větší pravděpodobnost, že budou zavražděni (obvykle jiným homosexuálem) než u průměrné osoby, 26krát větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu. (8)
• 21% leseb umírá z důvodu vraždy, sebevraždy či dopravní nehody, což je v poměru k normálním ženám 534krát více. (8)
• 50% hovorů na horkou linku oznamuje, „homosexuální rvačky“ zahrnující domácí násilí (tj. homosexuálové mlátí homosexuály). (18)
• Asi 50% žen v cele smrti v USA jsou lesby. (12)
Homosexuálové mají spadeno na děti
• „Homosexuálové ve Spojeném království požadují, aby se děti učily o análním sexu už ve 4 letech.“
• 33% homosexuálů PŘIZNÁVÁ sex nezletilých a dospělých. (7)
• Existuje významná skupina homosexuálů, která má tisíce členů, známá jako North American Man and Boy Love Association (NAMBLA; tj. Severoamerická společnost pro lásku mužů a chlapců). Jedná se o homosexuální skupinu zneužívající děti, jejíž heslem je „SEX PŘED OSMÝM ROKEM, NEŽ JE POZDĚ.“ Tuto skupinu lze vidět, jak pochoduje na většině přehlídek homosexuálů v celých Spojených státech.“
• Homosexuálové se ve Spojených státech dopouštějí více než 33% všech ohlášených zneužití dětí, což při předpokladu, že homosexuálové tvoří 2% populace, znamená, že 1 z 20 homosexuálů je pachatelem zneužití dítěte, zatímco 1 prznitel dětí připadá na 490 heterosexuálů. (19)
• 73% všech homosexuálů má sex s chlapci mladšími 19 let. (9)
• Mnoho homosexuálů přiznává, že jsou pedofilové. (22)
• Protože se homosexuálové nemohou rozmnožovat přirozeně, uchylují se k nabírání dětí. Homosexuály lze na jejich přehlídkách slyšet, jak skandují: „DESET PROCENT NENÍ DOST, NABÍREJTE, NABÍREJTE, NABÍREJTE!“ Skupina nazvaná „Lesbian Avengers“ (tj. Lesby mstitelky) se chlubí, že se snaží nabírat mladé dívky. Na své literatuře mají natištěno: „NABÍRÁME!“ Někteří homosexuálové v tom nejsou tak otevření, ale raději se pokouší infiltrovat do společnosti a dostat se na pozice, kde budou mít přístup k poddajným myslím mladých dětí (např. kněžstvo v USA, učitelé, vedoucí chlapeckého skautu atd.). (8) Viz webové stránky DC Lesbian Avengers či AFA Action Alert.
PROGRAM A POČET HOMOSEXUÁLŮ
• Součástí programu homosexuálů je přimět veřejnost, aby potvrdila jejich zvrácený způsob života. (27)
• Součástí programu homosexuálů je odvrátit lidi od křesťanství: „Učení, že pouze sexuální aktivita mezi mužem a ženou, je jedinou přirozenou formou, by měl být dostatečným důvodem, aby křesťanství každý homosexuál odsoudil.“ (1) Místo toho, aby pokáním změnili svůj život, ruší přirozené a Boží zákony ke škodě své i celé společnosti.
• Současný výzkum ukazuje, že skutečné procento homosexuálů se pohybuje v rozsahu 1-2%. (15, 23, 26, 28)
HOMOSEXUÁLOVÉ NEJSOU V ZAMĚSTNÁNÍ DISKRIMINOVÁNI
• Průměrný roční příjem homosexuála je 55 430 USD. Průměrný plat celé populace je 31 144 USD. Průměrný plat černochů je 12 166 USD. (24)
• 59,6% homosexuálů jsou absolventi vysoké školy. (24)
• 49% homosexuálů zastává odborné či manažerské pozice. (24)
SEXUÁLNÍ ORIENTACE
• Výraz „sexuální orientace“ vytvořili homosexuálové. Jenže on obsahuje i toto:
• Krvesmilsvo (incest) je styk mezi pokrevně příbuznými
• Pedofilie – týká se lidí, kteří jsou sexuálně přitahováni dětmi před pubertou.
• Sexuální sadismus – týká se lidí, které sexuálně vzrušuje působit oběti psychologické či tělesné útrapy (např. pohlavkování, bičování, mlácení, pálení, používání elektrických šoků, znásilňování, pořezávání, bodání, rdoušení, mučení, mrzačení či zabíjení).
• Nekrofilie – týká se lidí, které sexuálně přitahují mrtvoly.
• Zoofilie – týká se lidí, které sexuálně přitahují zvířata.
• Koprofilie – týká se lidí, které sexuálně vzrušují výkaly.
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
Homo-revolúcia
Demokracia degeneruje na oligarchiu (Aristoteles, Politika)
Ako je možné, že za posledné roky sa tak radikálne zmenilo vnímanie a postavenie homosexuality a čiastočne i ďalších sexuálnych deviácií? Jedným z dôvodov je propagácia nerovnoprávnosti. Operuje sa tým, že prečo by ľudia nemohli mať uzákonené aj iné druhy spolužitia? Samotným pojmom "diskriminácia" možno dnes množstvo ľudí zmiasť.
Nekritického prístupu voči homosexualite je samozrejme možné docieliť propagandou. Skupiny propagujúce homosexualitu ako odlišný životný štýl si silu propagandy očividne uvedomujú. Neraz tieto skupiny pretláčajú svoju ideológiu pomocou klamstiev, poloprávd a pseudovedeckých argumentov.
Hnutie sexuálnej reformy je úzko prepojené s feministickým hnutím a hnutím za kontrolu populácie, ktoré je zastúpené práve organizáciou IPPF. Aardweg to vysvetľuje 30% podielom feministiek homosexuálnej orientácie, ale i tým, že sa tieto ideológie zjednotili v mene rozkladu manželstva a typickej rodiny postavenej na modely otca, mamy a deťoch.[1] Zo strany homosexuálov možno chápať toto úsilie ako konanie v záujme "slobody" na sex, aby nikto nemohol vnímať homosexuálne praktiky ako amorálne alebo neprirodzené.
V nedávnej dobe prevzala túto agendu OSN, ktorá tento program presadzuje na celom svete. Návrh dokumentu konferencie o populácii a rozvoji v Káhire predefinoval pojem rodiny tak, že zahŕňa i homosexuálne rodiny.[2]
Aktivisti hnutia homosexuálov presadili predefinovanie pojmu "rodina", tak že nová definícia pojmu rodina môže znamenať čokoľvek. Nadmerným používaním pojmu rodina a záujmom o spoločné partnerstvá a manželstvá sa homosexuálom podarilo vytvoriť dojem, že ich úsilie nie je útokom na rodinu.
"Pritom o to bojujú ľudia, ktorí sú proti inštitúcii manželstva - "ak získame prístup k "manželstvu", táto inštitúcia stratí svoj význam - preto to podporujem" - tvrdí Irene Javors, prezidentka americkej organizácie Zjednotení za slobodu oženiť-zosobášiť sa (United for the Freedom to Marry)."[3]
V začiatkoch sa podarilo v Spojených štátoch a krajinách EÚ odstrániť všetky zákony, ktoré zakazovali homosexuálne prejavy.[4]
Homosexuálni aktivisti takisto veľmi dobre pochopili ako jazyk ovplyvňuje realitu. Preto začali presadzovať pojmy ako homosexuál, gay, homofobický, a iné. Z toho istého dôvodu zmenili aj definíciu pojmu rodina. Politika identifikácie homosexuálov s minoritami ako sú černosi alebo utlačované pohlavie - ženy sa stala hlavnou súčasťou ich zápasu o uznanie.[5]
Veľkým víťazstvom hnutia homosexuálov za posledných desať rokov bol posun v diskusii od problému správania sa k problému identity. Tento ťah postavil oponentov do situácie, v ktorej sa javia ako útočníci voči občianskym právam homosexuálnych občanov, nie ako oponenti špecifického správania.[6]
Dnes preto začína byť skutočne vážnym problémom najmä v niektorých Európskych krajinách vyjadrovať kritický názor voči praktizovaniu stykov a voči spolužitiu homosexuálov. Od onálepkovania "homofóbiou" sa prechádza k sankciám alebo hrozbe väzenia, pričom v západnej Európe alebo v USA už bolo množstvo prípadov osôb, ktoré boli za vyjadrenie svojho názoru poslané do väzby alebo boli donútené, aby sa vzdali svojho povolania (od úradníkov na matrikách alebo adopčných agentúrach až po profesorov na univerzitách) či bola im zamietnutá možnosť adopcie detí, kvôli tomu, že považovali homosexuálne pohlavné spolužitie za neprirodzenosť a niečo zlé.[7]
Presadzuje sa, aby nebolo možné zlé nazvať zlým - ba čo viac, aby sme zlé nazývali dobrým (rozmanitosť, diverzita, inakosť...).
Aj medzi mnohými ľuďmi s tolerantným postojom k homosexualite, vzbudzujú homosexuálne praktiky neraz prirodzený odpor. Preto odvádzajú zástancovia homosexuality pozornosť od homosexuálnych praktík a namiesto toho sa snažia propagovať homosexuálnu "lásku". Ako protiútok bola vynájdená už spomínaná "homofóbia", za ktorou sa ukrýva snaha prevrátiť normálny odpor voči homosexuálnym praktikám na niečo abnormálne až nenávistné. Morálna averzia sa však vyskytuje aj u niektorých homosexuálov, napríklad voči pedofilnej sexualite. Je to príkladom psychologickej skutočnosti, že vlastné sexuálne žiadostivosti nie sú zvyčajne pre človeka také nemorálne ako tie u iných.[8]
V roku 2008 "sa počet amerických štátov s ústavným dodatkom uznávajúcim za platné iba manželstvo medzi mužom a ženou zvýšil na 29."[9] Po hlasovaní v Kalifornii, kde pri 80% účasti hlasovalo niečo cez 52% voličov za tento ústavný dodatok (návrh č. 8), neniesli podporovatelia manželstva medzi osobami rovnakého pohlavia túto porážku veľmi dobre[10] a spustili viac alebo menej otvorený teror. "Medzinárodné médiá sa tejto dlhotrvajúcej kampani odplaty a násilností venovali veľmi málo." Kampaň sa viedla proti občanom, ktorí nevykonali nič zlé, len sa zúčastnili na politickej kampani v demokracii, pričom sa snažili vyjadriť svoj názor. "Mali by sme si všimnúť čudný spôsob, ako sa niektoré "najtolerantnejšie" skupiny a spoločenstvá, napríklad kalifornskí liberáli v prípade návrhu č. 8, ľahko stávajú represívnymi, napriek všetkým tým vzletným rečiam o rôznorodosti a tolerancii."[11]
"Spoločenského záujmu a schválenia" je hodná každá ľudská bytosť. Spoločenského záujmu a schválenia však v žiadnom prípade nie je a nemôže byť hodné každé ľudské konanie. Predstavitelia LGBT hnutia v skutočnosti nepožadujú toleranciu, chcú od nás čosi celkom iné: mravný relativizmus.[12]
Posadnutosť "toleranciou" a jej nadraďovanie nadovšetko v snahe "nikoho neuraziť" vedie paradoxne k zničeniu tolerancie, čo sa prejavuje tak, že už nie je dovolené otvorene vyjadrovať nesúhlas s praktikami homosexuálnych párov.[13]
"V mene zápasu o práva homosexuálnej komunity sa (...) vytvorilo nové tabu opačného razenia: o homosexualite sa dnes nepatrí verejne hovoriť ako o "probléme". Navrhovanie riešenia, či hľadanie pomoci pre homosexuálne orientované osoby sa v atmosfére populárnej kultúry vníma takmer ako prejav rasizmu..."[14]
Odborníci, ktorí neprestali považovať homosexualitu za poruchu sú označovaní ako ultraortodoxní a ultrakonzervatívni, aby sa vytváral dojem extrémnosti ich prístupu. Žiaľ len malá pozornosť sa venuje tomu, že liberálne zmýšľajúce skupiny chcú rôznymi spôsobmi zakazovať a ovplyvňovať šírenie poznatkov kritických voči homosexualite.[15]
Aardweg hovorí o situácii v Holandsku, že výsledkom tejto ideológie je postupná tyrania a totalita, pretože ten, kto má iný názor, je odsunutý rôznymi spôsobmi na okraj. Nemôže vykonávať určité zamestnania, nie je nikdy volený do istých grémií a svoje názory môže vyjadriť iba vtedy, ak sa dokáže veľmi dobre brániť. V opačnom prípade by porušil antidiskriminačný zákon, ktorý v Holandsku existuje.[16]
Hnutie homosexuálov dosiahlo jeden zo svojich najväčších úspechov v roku 1973, kedy Americká psychiatrická asociácia hlasovaním (čo bol precedens, ktorý je sám o sebe dosť pochybný spôsob prezentovania vedeckých faktov) vylúčila homosexualitu zo zoznamu duševných chorôb. V roku 1991 ju vyradila takisto Svetová zdravotnícka organizácia z medzinárodnej klasifikácie chorôb.
Súčasťou tlaku na Americkú psychiatrickú asociáciu bolo obviňovanie, že psychiatri sú zdrojom útlaku voči homosexuálom. Počas panelovej diskusie v roku 1970 o "transsexualizme a homosexualite" boli pokusy o zdiskreditovanie psychiatrov. Vyskytovali sa prípady zastrašovania psychiatrov, ak vyjadrovali kritický názor na homosexualitu. Po vyvinutí značného tlaku, sa im časom s pomocou médií podarilo získať svoju reprezentáciu všade tam, kde sa diskutovalo o homosexualite. V roku 1974 sa homosexuálom nakoniec podarilo prinútiť APA, aby odstránila homosexualitu zo zoznamu duševných porúch. Niektorí psychiatri sa však postavili proti tomuto rozhodnutiu a požiadali o uskutočnenie referenda o tejto otázke. Homosexuálni aktivisti však výrazne zalobovali a rozoslali členom list, v mene APA, v ktorom žiadali o podporu návrhu, ktorý už APA prijala, pretože v opačnom prípade by došlo k diskreditácii organizácie v očiach verejnosti. Členovia APA potvrdili toto rozhodnutie, tým že 58% hlasovalo v prospech predošlého uznesenia. Za úspechom stálo i to, že psychiatri považujú za chorého najmä takého človeka ktorý si sťažuje na určité problémy (ego - dystonický homosexuál). Svoje pravdepodobne urobila možnosť prežívania homosexuality ako ego-syntonickej. Avšak stále existuje skupina psychiatrov, ktorí sú presvedčení a neboja sa to aj verejne a odborne vyjadriť, že homosexualita je abnormálny stav.[17]
Ďalšou zaujímavosťou je, že pred kontroverzným rozhodnutím APA bolo publikovaných 1021 článkov o liečení homosexuality, z toho mnohé hovorili o významnom úspechu pri zmene sexuálnej orientácie.[18] Dnes už takéto výskumy nie sú považované za politicky korektné.[19]
Okrem systematického úsilia o zmenu pohľadu na homosexualitu a pedofíliu sú tlaky aj na obrat v nazeraní aj na ďalšie sexuálne deviácie. "Prominentný homosexuálny aktivista Franklin Kameny, považovaný americkou ľavicou za "lídra občianskych práv", lebo úspešne manipuloval Americkú psychiatrickú asociáciu, bojuje v súčasnoti za legalizáciu zoofílie, resp. beštiality "pokiaľ to zvieraťu nevadí". Problém je len v tom, že zviera nemá ako vyjadriť súhlas."[20] Vo Francúzsku napríklad už transsexualita nemá byť považovaná za duševnú chorobu. Hovorca združenia proti homofóbii hneď nato prezentoval výzvu, aby sa k tomuto kroku pridala i Svetová zdravotnícka organizácia - WHO.[21] Nový Zéland zaviedol voľný počet rodičovstva a homosexuálni aktivisti v Amerike žiadajú neobmedzovať definíciu manželstva podľa počtu. Európsky súd pre ľudské práva legitimoval už množstvo zvráteností. Mimo iné napríklad sadomasochizmus, skupinový sex, adopciu detí a manželstvo pre homosexuálov, dokonca i transsexuálov, pornografiu atď. Rovnako sú početné snahy o legalizáciu pedofílie vychádzajúce z premisy: "Pokiaľ existuje súhlas, sexuálny akt je dovolený. Toto je chorý koncept, pretože ak je korupcia zlá, tak aj pri súhlase oboch je zlá." [22] Navyše je tu snaha o zneužívanie nezrelosti detí a ich nedostatočnej schopnosti rozlišovať čo je dobré a čo zlé. Je to pokus o zneužívanie ich prirodzenej naivity a ľahkej manipulovateľnosti, najmä keď sa jedná o sofistikované klamstvá dospelých, ktorí chcú využiť deti pre svoje ciele.
Po prepuknutí ochorenia AIDS, kedy bola táto choroba prevažne rozšírená medzi homosexuálmi, začali homosexuáli aktívne bojovať proti pokusom o použitie choroby AIDS ako argumentu proti ich spôsobu života (napr. aj zakladaním početných organizácií na boj s AIDS so silným vplyvom na politiku a verejnú mienku - ako je napríklad organizácia Act UP).[23] Podľa Centra pre kontrolu chorôb (The Center for Disease Control) je homosexuálne správanie aj v súčasnosti zodpovedné za takmer dve tretiny všetkých prípadov AIDS v Spojených štátoch.[24] Aj na Slovensku bolo od roku 1985 takmer do konca roku 2010 najviac pacientov nakazených HIV tých, ktorí sa nakazili homosexuálnym stykom. Bolo ich celkovo viac ako 65% z celkového počtu 339 prípadov nákazy diagnostikovanej od zavedenia monitorovania vírusu HIV a ochorenia AIDS na Slovensku.[25]
Jedno z práv, o ktoré homosexuáli najviac žiadajú, je právo učiť o homosexualite na školách. Presadzujú sa učebné osnovy, ktoré by povinne celoplošne, bez ohľadu na typ školy učili, že homosexuálne správanie je morálne dobré. Súčasne sa snažia pripraviť ľudí na to, aby prijali myšlienku umožniť mužským homosexuálom adoptovať si deti a lesbičkám nechať sa umelo oplodniť.
Project 10 je aktívna asociácia v Spojených štátoch, ktorá povzbudzuje stredoškolských študentov, ktorí si myslia o sebe, že by mohli byť homosexuálmi, aby navštevovali ich stretnutia a poznávali homosexualitu. Táto komunita sa pokúša rozširovať detskú literatúru na podporu homosexuality na štátnych školách a v štátnych knižniciach.[26] Jedna z týchto kníh má názov "Daddy's Roommate" (Ockov spolubývajúci). Kniha zobrazuje dieťa, ktoré býva u svojho homosexuálne správanie praktizujúceho otca. Iná kniha s názvom "Heather Has Two Mummies" (Heather má dve mamičky) rozpráva príbeh o dievčati, ktorého matka je lesbička. Zámerom týchto kníh je indoktrinovať deti, aby prijali predstavu "rodiny", ktorá má dvoch homosexuálnych "otcov" alebo dve lesbické "matky". Súčasne sa snažia pripraviť ľudí na to, aby prijali myšlienku umožniť homosexualitu praktizujúcim mužom adoptovať deti a ženám nechať sa umelo oplodniť.[27]
V Británii, ktorá práve pre dostupnosť antikoncepcie zdarma, neustále zápasí s narastajúcim počtom tínedžerských tehotenstiev, potratov a sexuálne prenosných chorôb, zaznievajú čoraz viac hlasy, aby mladým bol propagovaný orálny, či análny sex na rozdiel od sexuálneho aktu, ktorého dôsledkom aj s akoukoľvek antikoncepciou, môže byť počatie dieťaťa, keďže antikoncepcia zlyháva. Nevyučuje sa pravda o zmysle a dizajne ľudskej sexuality, ale ide len o akýsi rizikový manažment, ktorého výsledkom je promiskuita, zranené srdcia, viac zničených a pokazených životov. Preto najnovšie padol návrh začať so sexuálnou výchovou už od 5 rokov života. Homosexuálne správanie sa v školách propaguje ako rovnocenné k manželstvu.[28]
"Krajiny ako Poľsko a Litva, kde homosexuálne partnerstvá ešte nie sú legalizované, prijali zákony, ktoré zakazujú akúkoľvek propagandu o homosexuálnom správaní medzi deťmi." Patria k viacerým krajinám EÚ, ktoré nelegalizovali homosexuálne partnerstvá.[29]
Vo viacerých vyspelých kultúrach už v staroveku, sa stalo homosexuálne spolužitie časom rešpektovaným (napríklad staroveké Grécko, Rím). Spravidla to však bolo predznamenaním konca týchto civilizácií. Zdá sa, že týmto smerom sa uberá aj naša západná civilizácia.
Registrované partnerstvá a manželstvá homosexuálov ako produkt novej kultúry
Registrované partnerstvá a manželstvá homosexuálov sú zväzky medzi osobami rovnakého pohlavia. V štátoch kde sú uzákonené získavajú záujemcovia uzavretím tohto zväzku, buď podobné alebo rovnaké právomoci ako majú muži a ženy žijúci v manželstvách.
Základným problémom v prípade registrovaných partnerstiev alebo manželstiev homosexuálov je, že homosexuáli nemôžu plniť jednu z podstatných úloh rodiny založenej na prirodzenej komplementarite (dopĺňaní) heterosexuálnych párov, ktorou je plodenie detí a zdravá výchova detí v rodine, kde je prítomný mužský a ženský vzor, preto nie je požiadavka rovnoprávnosti homosexuálnych párov s manželstvami heterosexuálov opodstatnená.
Množstvo právnych záležitostí, ktorými aj u nás argumentujú homosexuáli potrebu registrovaných partnerstiev si môžu homosexuáli zabezpečiť viacerými parciálnymi zmluvami alebo inými postupmi, ktoré umožňuje daná legislatíva. Samozrejme je známe, že inštitút manželstva niektoré právne aspekty partnerského zväzku zjednodušuje. Má to však motivačný charakter, aby ľudia vstupovali do manželstva a zakladali rodiny, ktoré majú pre štát životný význam (napríklad z demografického alebo ekonomického hľadiska) na rozdiel od partnerstiev homosexuálov. Štát by mal legislatívnymi opatreniami podporovať to čo štát a spoločnosť udržuje stabilnú, životaschopnú a fungujúcu. Sú teda logické dôvody prečo by mala byť klasická rodina zvýhodňovaná.
Okrem toho z tradičného náboženského hľadiska je manželstvo chápané výlučne ako zväzok medzi mužom a ženou, ako sviatosť ustanovená samotným Bohom.
Význam manželstva je nielen v zameranosti k plodeniu, ale aj k vytvoreniu samotnej rodiny, teda spoločenstva rodičov a detí. To je dôvod prečo je manželstvo celé stáročia považované za základnú bunku spoločnosti. Plodivý aspekt je tým znakom, ktorý rodinu odlišuje od iných druhov spoločenstiev: spolužiakov v škole, kamarátov z ulice, kolegov v zamestnaní a podobne.
"Je pravda, že niektoré páry nemôžu mať dieťa, no ich spojenie nestráca na význame sexu, pokiaľ sa vedome nezatvárajú počatiu, aj keď sú si neplodnosti vedomí. Neplodnosť je však relatívny jav, ktorý sa môže liečiť, niekedy aj prirodzene odíde.
Prekážka pre otvorenosť pre dieťa v homosexuálnom vzťahu je neprekonateľná. Preto považovať homosexuálne praktiky za rovnocenné s manželstvom, či heterosexuálnym partnerstvom (aj keď neplodným alebo používajúcim antikoncepciu, po ktorej užívaní je opäť i okamžitá možnosť plodenia) by bolo popretím toho, o čom sexuálny styk muža a ženy je."[30]
Výnimočnosť heterosexuálneho manželstva je v tom, že sa vymyká spod dvoch najvýznamnejších reduktívnych pohľadov. Jeho význam nie je iba v plodení a jeho význam nie je ani iba v hlbšom vzťahu oddelenom od plodenia. Jeho špecifickosť je v tom, že kombinuje plodiaci potenciál s blízkym vzťahom. Pohľad na manželstvo, kde sa oddeľuje zmysel pohlavného styku od plodenia ho redukuje na vzájomnú masturbáciu, čo sa niektorí pokúšajú popisovať ako znak romantického vzťahu. Tým pádom sa nejedná o akt reprodukčného typu. Je totiž bez potenciálu oplodnenia. Je to vzťah, ktorý sa obmedzuje len na uspokojovanie svojich sklonov bez ochoty participovať na rôznych spoločných dobrách spoločnosti súvisiacimi s možnosťou plodenia. Vo všetkých prípadoch sexuálnych deviácií, nielen v prípade homosexuality, realizovaná sexuálna túžba po rozkoši vedie k ťažkým deformáciám charakteru spolu s ďalšími nežiaducimi následkami. Ak by sme sexualitu chápali len ako prejav uspokojovania rozkoše a prejav náklonnosti a priazne, potom sa zdá, že neexistuje dôvod, prečo by sme mali brániť pedofilovi, aby prejavoval náklonnosť deťom sexom pokiaľ neprotestujú alebo prečo by sme sa mali ohradzovať, keď sa táto náklonnosť vyjadrí skupinovo. Ak je najhlbší význam sexu v prejave náklonnosti, potom odpadá partnerská exkluzivita - prečo sa nepodeliť s náklonnosťou s viacerými ľuďmi nielen úsmevom, ale aj sexom?
Ak štáty nebránia šíreniu antikoncepcie, potom sa len ťažko odôvodňuje odmietavý postoj voči štátom uznaným partnerstvám homosexuálov. Vo svetle heterosexuálneho sexu redukovaného na príjemnosť oddelením od potenciálu plodenia sa zamietavý postoj voči homosexuálnym partnerstvám či manželstvám logicky javí ako diskriminácia a nespravodlivosť.[31]
Štátom by mali byť podporované a chránené v podobe manželstva v prvom rade verné a trvalé vzťahy, kde biologickí rodičia vychovávajú svoje deti v harmonickom vzťahu lásky. Dôvodom je, že je to najlepšie prostredie pre vývin detí i pre vzťah samotných partnerov. Nič lepšie sme zatiaľ nevymysleli. Potvrdzujú to mnohé sociologické výskumy spomínané najmä v ostatných kapitolách. Podpora by mala byť napríklad aj v podobe osvety, ktorá by mala predchádzať rôznym mimomanželským vzťahom alebo zväzkom, ktorým predchádza rozvod. Rôznymi štúdiami je potvrdené, že najlepší model je práve model založený na zdržanlivosti a vernosti. Je pochopiteľné, že ak legislatíva ošetruje vstupovanie do manželstva aj po rozvode, čo obnáša viaceré riziká a negatíva, potom je oveľa ťažšie vidieť problém aj v homosexuálnych manželstvách. Svoje robí aj posun nazerania na sex a na dôvody vstupovania do manželstva. Je na škodu rodín i celej spoločnosti, keď sa presúva dôraz len na to čo je partnerom príjemné, na nestabilné emócie (napr. redukovanie dôvodov pre manželstvo na emocionálnu príťažlivosť a samotného manželstva na inštitucionalizovaný romantický vzťah) a vytláča sa na okraj to čo je dobré a prospešné najmä pre partnera a deti. Ak by malo ísť len o akési "celostné zdieľanie života" bez ďalších prvkov a podmienok charakterizujúcich manželský zväzok, k takému vzťahu nie je potrebné manželstvo.
Ďalej platí, že kvôli svojmu výrazne prevládajúcemu promiskuitnému životnému štýlu, len veľmi malá skupina homosexuálov niečo ako verné manželstvo chce alebo je toho vôbec schopná.[32] Zvýšená miera promiskuity medzi homosexuálmi je okrem iného ďalším faktorom znižujúcim perspektívnosť adopcií detí homosexuálmi. Adopcie detí homosexuálnymi pármi, bývajú pritom ďalším krokom, ktorý presadzuje homosexuálna loby, po prijatí zákona týkajúceho sa uznania ich partnerstiev. Pre manipuláciu verejnej mienky sa neraz upravujú skutočné dopady výchovy detí homosexuálnymi pármi.[33]
Vo viacerých prácach uznávaných psychológov (Matějček, Dobson, Campbell a mnohí ďalší) sa možno dočítať o potrebe mužského a ženského vzoru pre zdravý vývoj dieťaťa v rodine. Súvisí to najmä so schopnosťou v dospelosti si vytvárať dlhodobé stabilné vzťahy, ktoré sú základnou podmienkou vytvárania stabilných a zdravých rodín. Výchova a vývoj v rodine je jeden z najvýznamnejších procesov podieľajúcich sa na zdravom vývoji jedinca. Prečo sa potom zbytočne zahrávať s adopciami detí homosexuálmi a zvyšovať tak riziko, že bude ublížené mnohým deťom? Existuje zvýšené nebezpečenstvo, že homosexuálne páry môžu byť rizikovým faktorom, ktorý ovplyvní dieťa na ceste k homosexuálnemu správaniu, ktoré kopíruje od rodičov.
V homosexuálnej rodine dieťa nemôže vidieť vzory otca aj matky súčasne. Tým pádom je evidentné, že ani vyrastanie dieťaťa v single rodine, resp. v rozvedenej rodine prípadne nestarajúci sa rodičia, nič z toho samozrejme nie je v poriadku. Ale nemáme preto umelo experimentovať s ďalšími rodinami, kde budú deti vychovávané v narušenom rodinnom prostredí. Nie je rozumné jedno zlo (napr. nezodpovedného rodiča) nahradiť iným zlom. Navyše ide o porušenie základného ľudského práva, ktorým je nárok na vlastného otca a mamu. De facto aj de jure. Ak by sa uplatnilo osvojenie dieťaťa dvoma osobami rovnakého pohlavia, dieťa by tým pádom nemalo buď otca alebo mamu.
Manželstvo medzi mužom a ženou je teda mimo iné chránené zvlášť preto, aby si aj bezbranné deti od svojho počatia mohli v maximálnej možnej miere uplatniť svoje základné ľudské právo na svojho otca a svoju mamu a jeho rodičia mohli dieťaťu poskytnúť potrebnú starostlivosť.[34]
Viaceré patologické ideológie nahovárali spoločnosti už v minulosti, že si deti vystačia bez prirodzeného modelu rodiny, kde je otec-matka ako muž-žena. V nacistickom Nemecku aj v Sovietskom zväze mali takéto experimenty tragické následky. Je zaujímavé, že mnohí zástancovia adopcie detí homosexuálnymi pármi majú problém až pri predstave, keď by mali dať na takéto osvojenie svoje vlastné dieťa.
Tam kde sa schváli osvojenie detí pre homosexuálne páry, sa možno oprávnene pýtať, odkedy začnú schvaľovať úrady adopciu aj alkoholikom? Pri porovnávaní detského domova verzus rodina sa totiž vo všeobecnosti tvrdí, že je jednoznačne lepšia rodina. K jednej deviácii môže teda pokojne časom pribudnúť ďalšia? [35]
V Čechách majú homosexuáli napríklad nadštandardné výhody podobné rodinám. Môžu uzatvárať registrované partnerstvá, ktoré im zaručujú celý rad výhod, česká verejnoprávna televízia im dokonca venuje pravidelný vysielací priestor. Nestačí to. Homosexuáli musia napriek tomu všetkému pochodovať, ako tomu bolo napríklad v roku 2011 na Prague Pride. Pre časť spoločnosti, ktorá si myslí, že tému môže vyriešiť inštitút registrovaného partnerstva je to jasný odkaz. Skúsenosti vravia, že nevyrieši.[36] Aj na Slovensku otvorene deklaruje prvé lesbické združenie Museion a ďalšie neformálne lesbicko-gejské platformy, že registrované partnerstvo ich neuspokojí.
Namiesto riešenia problému opustených detí v detských domovoch prostredníctvom adopcie homosexuálmi, je vhodnejšie sústrediť energiu a financie na vytváranie lepších systémových riešení pre podporu náhradnej rodinnej starostlivosti medzi heterosexuálmi. Adopcie detí homosexuálnymi pármi na prvý pohľad môžu vytvárať dojem, že sa rieši určitý problém, ale v skutočnosti sa vyrába druhý ešte väčší problém. Niektoré západné štáty dokázali v minulosti poumiestňovať deti do rodín a zrušiť detské domovy, pričom k tomu nepotrebovali ani adopcie homosexuálmi. Preto by nám mohli byť príkladom práve takéto krajiny.
"Najmä homosexuálne a feministické hnutie dnes argumentuje tým, že dieťa treba adoptovať alebo umelo vyrobiť aj homosexuálom, lebo deti vyrastajú aj slobodným matkám či otcom, a teda bez rodiča druhého pohlavia. Taká situácia sa môže vyskytnúť nešťastne, keď jeden rodič zomrie alebo v manželstve zlyhá. Toto sú nechcené okolnosti, ktoré nie sú prospešné pre dieťa. Legislatívne však vytvoriť podmienky na to, aby sa takéto okolnosti zámerne a umelo vytvorili pre dieťa, teda aby sa narodilo bez akejkoľvek nádeje na biologického rodiča druhého pohlavia, je nerešpektovaním potrieb a práv dieťaťa." Rakús podotýka, že právo na dieťa nie je zadefinované ako ľudské právo v základných ľudsko-právnych dokumentoch.[37]
Homosexuálni aktivisti sa radi oháňajú výrazom základné ľudské právo a pojmom diskriminácia. V podstate ale ani im nebolo odňaté právo vstúpiť do manželstva, pokiaľ by chceli vstúpiť doň s osobou opačného pohlavia a vhodného veku. Podmienky pre vstup do manželstva platia pre všetkých bez rozdielu. To, že doň nechcú vstúpiť, lebo nemajú o takýto inštitút založený na plodení detí so súčasným vytváraním rodinného spoločenstva záujem, keďže ani ich sexuálne sklony ich k tomu nemotivujú, je ich slobodné rozhodnutie. Diskusia by teda nemala byť zahmlievaná rozprávaním o odopieraní základných práv homosexuálom, lebo v skutočnosti tu ide o snahu meniť podstatu a povahu manželstva a nie o obmedzovanie práva vstúpiť doň.
Má sa skutočne dôsledne odstrániť "diskriminácia" inak sexuálne orientovaných ľudí? Zástancovia požiadaviek výlučne homosexuálov žiaľ už nevedia dostatočne uspokojivo vysvetliť prečo nemáme "diskriminovať" jednu sexuálnu menšinu, ale inú "diskriminovať" naďalej môžeme. Majú sa ďalšie práva pre sexuálne menšiny a zamedzenie určitej "diskriminácie" týkať aj pedofilov, zoofilov a ďalších?
Slová Václava Klausa, ktorý v dobe schvaľovania zákona o registrovaných partnerstvách v ČR tento zákon vrátil a nepodpísal (napriek jeho vetu bol schválený aj po druhý raz a vošiel do platnosti) uviedol medzi iným i toto veľmi výstižné odôvodnenie svojho rozhodnutia:
"Právě v dnešní době, která bývá charakterizována krizí rodiny, rozpadem rodinných hodnot (nezbytných pro řádnou výchovu dětí), vysokou rozvodovostí a rostoucím počtem dětí vyrůstajících v neúplných rodinách (tedy bez příkladu přirozených vzorců chování rodičů, jejich řádné výchovy a orientace ve světě dospělých), je udržení exkluzivity rodinných vztahů tak důležité. (...) Zákon o registrovaném partnerství je nepřípustným zvýhodněním jedné skupiny občanů země oproti skupinám jiným. Obecně platí, že požívá-li některý druh mezilidských vztahů jiný (a větší) rozsah práv a povinností než vztahy jiné, musí existovat rozumné a ospravedlnitelné zdůvodnění tohoto odlišného zacházení. V zákoně o registrovaném partnerství chybí i to nejelementárnější zdůvodnění toho, proč má být právě toto partnerství státem registrované a preferované. Že to tato menšina naší společnosti požaduje, je málo. O jiných menšinách také nemáme specifické zákony."[38]
Klaus ide teda ešte ďalej a zväzky ako manželstvo alebo partnerstvo neoznačuje za základné práva, ale v podstate hovorí výstižnejšie o privilégiách, resp. pozitívnej diskriminácii či zvýhodňovaní, ktoré má mať pre spoločnosť zdôvodniteľný význam. Ak sa vytvorí takýto inštitút pre homosexuálne páry, možno sa potom znovu oprávnene pýtať, prečo je tento inštitút uprený ďalším skupinám s inými sexuálnymi preferenciami?
V súčasnej dobe hrozí, že ak povieme "áno" návrhu zákona o registrovaných partnerstvách, riadiac sa podľa verejnej mienky, a nie etických kritérií, bude neskôr ťažké povedať nie aj pedofílii a incestu.[39]
Môžeme sa ďalej pýtať, prečo by nemohli žiadať o registrované partnerstvá aj traja alebo i viacerí partneri? Prečo by nemali byť dovolené registrované partnerstvá pedofilov s deťmi, ktoré by dali súhlas na takýto zväzok? Alebo, prečo by si zoofil nemohol registrovať partnerský zväzok napríklad s kozou alebo psom, keď žijú spolu v jednej domácnosti? Ak by nárok na manželstvo mal vznikať samotnou zamilovanosťou medzi osobami, spolunažívaním v jednej domácnosti alebo na základe niečoho podobného, potom po takejto redefinícii by sme skutočne stratili argumenty napríklad proti uzákoneniu manželstva troch a viac osôb, keďže silné city a sexuálna túžba môžu byť prítomné aj v skupine viacerých osôb.
Potreba ľudského prístupu, rešpektovania ľudskej dôstojnosti a práv človeka nemusí hneď znamenať prijatie hociktorej sexuálnej deviácie za legitímnu či étosom vyjadrenú alternatívu k heterosexualite.[40] Ak presunieme dôraz len na emócie a pudy (tí dvaja sa majú radi, oni sa spolu dobre cítia) a opomenieme skutočnú lásku (robiť to čo je dobré a správne pre druhých), potom nedokážeme vidieť rozdiel medzi vernými manželstvami postavenými na láske a pseudomanželstvami, koré fungujú po rozvodoch alebo rozdiel medzi vernými manželstvami postavenými na láske a homosexuálnymi vzťahmi.
---------------
[1] Aardweg, M. G. Homosexuální životní styl. Príspevok Dr. Gerarda J.M. van den Aardwega na konferencii "Krize současné rodiny" na pôde Parlamentu ČR v máji 2001, 2007. In: [online]. [citované: 11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://www.protiprudu.info/homosexualni_zivotni_styl.html
[2] Aardweg, M. G. Homosexuální životní styl. Príspevok Dr. Gerarda J.M. van den Aardwega na konferencii "Krize současné rodiny" na pôde Parlamentu ČR v máji 2001, 2007. In: [online]. [citované: 11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://www.protiprudu.info/homosexualni_zivotni_styl.html
[3] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[4] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[5] Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty
[6] Altmann, D. The Homosexualization of America, New York, 1982, s. 9 In: Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty
[7] Shawn the Baptist Jailed in Scotland. 18. 3. 2010, [online]. [23. 8. 2010]. https://pastorboy.wordpress.com/2010/03/18/shawn-the-baptist-jailed-in-scotland/
[8] Aardweg, G. M. Terapie homosexuality. Hnutí Pro život ČR, Praha, 2003, 116 s., ISBN 80 - 239 - 1403 - 0, s. 63-64.
[9] Pew Forum on Religion and Public Life, "States with Voter-Approved Constitutional Bans on Same-Sex Marriage, 1998-2008". 13. november 2008 (https://pewforum.org/docs/?DocID=370). In: Pell, G. O liberálnej netolerancii. [online]. [11. 6. 2011]. https://www.impulzrevue.sk/article.php?594
[10] California Secretary of State Debra Bowen, "Statement of Vote, November 4 General Election" (https://www.sos.ca.gov/elections/sov/2008_general/sov_complete.pdf). In: Pell, G. O liberálnej netolerancii. [online]. [11. 6. 2011]. https://www.impulzrevue.sk/article.php?594
[11] Pell, G. O liberálnej netolerancii. [online]. [11. 6. 2011]. https://www.impulzrevue.sk/article.php?594
[12] Hrubčo, M. KOMENTÁR: Homo-fóbia verzus homo-sapientia. 19. 5. 2010., [online]. [11. 6. 2011]. Dostupné na internete: https://www.postoy.sk/homo-sapientia
[13] Hanley, M. O čo ide antikatolíckym agresorom?8. 6. 2011., [online]. [11. 6. 2011]. Dostupné na internete: https://www.postoy.sk/o_co_ide_antikatolickym_agresorom
[14] Pastirčák, D. Dosť riskantné podujatie. s. 229-231. In: Ščepková, M. Homosexualita, cesta sebatranscendencie? Bratislava: Vydavateľstvo Oto Németh, 2002, 264 s., ISBN 80 - 88949 - 43 - 2, s. 230.
[15] Aardweg, G. M. Terapie homosexuality. Hnutí Pro život ČR, Praha, 2003, 116 s., ISBN 80 - 239 - 1403 - 0, s. 11.
[16] Aardweg, M. G. Homosexuální životní styl. Príspevok Dr. Gerarda J.M. van den Aardwega na konferencii "Krize současné rodiny" na pôde Parlamentu ČR v máji 2001, 2007. In: [online]. [citované: 11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://www.protiprudu.info/homosexualni_zivotni_styl.html
[17] Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty
[18] Satinover, J.: Homosexualita a politika pravdy. s. 169. In: Macnutt, F.: Homosexualita: Možno sa z nej uzdraviť? Vydavateľstvo sv. Bystríka, Hontianske Tesáre, 2009, 64 s., ISBN 978 - 80 - 969000 - 4 - 6, s. 30.
[19] Macnutt, F.: Homosexualita: Možno sa z nej uzdraviť? Vydavateľstvo sv. Bystríka, Hontianske Tesáre, 2009, 64 s., ISBN 978 - 80 - 969000 - 4 - 6, s. 30.
[20] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[21] Transsexualita už nebude vo Francúzsku chorobou. 17. 5. 2009, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://www.sme.sk/c/4846382/transsexualita-uz-nebude-vo-francuzsku-chorobou.html
[22] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[23] Dannemayer, W. Shadow in the Land: Homosexuality in America. Ignatius Press, 1989. In: Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty
[24] Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty
[25] SITA. Na Slovensku sa vírusom HIV najviac nakazili homosexuáli. 26. 11. 2010. [online]. [11. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.webnoviny.sk/zdravie/na-slovensku-sa-virusom-hiv-najviac-nak/257438-clanok.html
[26] Homosexualita - fakty versus mýty. 30. 3. 2003, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://beo.sk/bioetika/236-homosexualita-fakty-versus-myty; Propagácia homosexuality v školách. 11. 4. 2008, [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://chesnokov.blog.sme.sk/c/142755/Propagacia-homosexuality-v-skolach.html
[27] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[28] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[29] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[30] Čo škola neučí. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.coskolaneuci.sk
[31] Šúst, J. Homosexuálne manželstvo a hranice liberalizmu. In: Impulz č. 2, 2011, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, ISSN 1336-6955, s. 37-53.
[32] Aardweg, M. G. Homosexuální životní styl. Príspevok Dr. Gerarda J.M. van den Aardwega na konferencii "Krize současné rodiny" na pôde Parlamentu ČR v máji 2001, 2007. In: [online]. [citované: 11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://www.protiprudu.info/homosexualni_zivotni_styl.html
[33] Cameron. The Truth about "Gay Parents". 1994. In: Aardweg, G. M. Terapie homosexuality. Hnutí Pro život ČR, Praha, 2003, 116 s., ISBN 80 - 239 - 1403 - 0, s. 52.
[34] Z diskusie pod článkom: Palko, V. Veľvyslanci dúhy. [online]. [citované: 17. 5. 2011]. Dostupné na internete: https://blog.tyzden.sk/vladimir-palko/2011/06/03/velvyslanci-duhy/
[35] Z diskusie pod článkom: Palko, V. Veľvyslanci dúhy. [online]. [citované: 17. 5. 2011]. Dostupné na internete: https://blog.tyzden.sk/vladimir-palko/2011/06/03/velvyslanci-duhy/
[36] Daniška, J. Klaus je homofób. Chvála mu. 8. 8. 2011. [online]. [citované: 9. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.tyzden.sk/nazivo-doma/klaus-je-homofob-chvala-mu.html
[37] Tutková, J. Jana Tutková o Hríbovej Lampe. 14. 12. 2010. [online]. [citované: 27. 8. 2011]. Dostupné na internete: https://www.postoy.sk/jana_tutkova_lampa
[38] [online]. [11. 8. 2010]. Dostupné na internete: https://data.idnes.cz/soubory/domaci/A060216_DP_53ON_O_REGISTROVANEM_PARTNERSTVI.DOC
[39] Gazda, I. Mama mia, Italia. s. 12. In: Impulz, roč. 3, č. 2, 2007, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, ISSN 1336 - 6955, s. 12-14.
[40] Balázs, K., J. Cesta porozumenia a solidarity. s. 231 - 232 In: Ščepková, M. Homosexualita, cesta sebatranscendencie? Bratislava: Vydavateľstvo Oto Németh, 2002, 264 s., ISBN 80 - 88949 - 43 - 2, s. 232.
Zdroj: https://zdravysex.sk/index.php/2015/10/15/kapitola-25-homo-revolucia/
Súd podporil názor psychologičky, podľa ktorej je homosexualita chorobouhttps://www.webnoviny.sk/sud-podporil-nazor-psyhcologicky-podla-ktorej-je-homosexualita-chorobou/
Homosexualitu je možné vyliečiť!
http://www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm
HRIECHY. prístupovou cestou pre diabla je pornografia a sexuálne zvrátenosti: cudzoložstvo, nečisté skutky s inými ľuďmi, homosexualita, lesbizmus, atď. Ďalej alkoholizmus, obžerstvo, drogová závislosť, hra o peniaze a iné závislosti (aj nezdravá závislosť na človeku – viď Jer 17,5). Inou prístupovou cestou môže byť kriminalita a násilie. A jedným z hlavných vchodov je okultizmus, satanizmus, Diabol môže použiť ako prístupovú cestu aj naše hlboké vnútorné zranenia. Je veľmi dôležité, aby sme boli uzdravení z hlbokých zranení zo svojej minulosti. Väčšinou z týchto hlbokých zranení nie sme vinní, ale diabol, pretože je náš nepriateľ, využíva naše slabosti. Môžem uviesť niekoľko prípadov, v ktorých ide o vnútorné zranenia. Napríklad žena, ktorá sa dopustila potratu. Ide, vyzná svoj hriech vo sviatosti zmierenia a je jej odpustené, ale v jej srdci stále zostáva rana. Niekedy môže krvácať celé roky. Pre túto ranu sa môže stať žena agresívnou alebo sa naopak dostane do depresie, bude plná strachu. Môže začať odmietať sama seba, odsudzovať sa, pohŕdať sebou. Začne si myslieť, že Ježiš ju vlastne nemôže milovať, že jej nemôže odpustiť, a tak sa dostáva do depresie. Pre diabla je veľmi jednoduché využiť takúto situáciu. On príde a bude ju ešte viac presviedčať, že ju Boh nemá rád, že nie je vôbec hodná toho, aby jej bolo odpustené, že zo svojej depresie nemôže byť uzdravená. Alebo na ňu bude útočiť, aby bola agresívna a plná hnevu. Vidíte, že aj keď už žena nenesie vinu, pretože jej bolo odpustené, napriek tomu potrebuje vnútorné uzdravenie, uzdravenie tejto rany v srdci. Inak sa táto rana stane dverami, kadiaľ vchádza diabol. Kým nedôjde k uzdraveniu, nemôže dôjsť ani k oslobodeniu.
V úsilí prezentovať homosexualitu ako normálnu, argumentácia homosexuálnych aktivistov poškuľuje po vede a pokúša sa implementovať tri základné mantry:
1. Homosexualita je daná geneticky;
2. Homosexualita je nezvratná;
3. Keďže aj u zvierat nachádzame homosexuálny model, homosexuálne správanie je prirodzené a je dané prirodzeným inštinktom. Nevediac dokázať prvé dva body, upínajú sa na tretí, z nejakého zvláštneho dôvodu sa tešiac zo svojho vlastného predobrazu v ríši primátov.
Aj zvieratá...
Argumentácia návykmi zo zvieracej ríše je úplne scestná. Bolo by potom aj zabíjanie neduživých mláďat, či vzájomné požieranie niečím čo je v súlade s prírodou a možno ho praktizovať aj medzi ľuďmi? Aj najpovrchnejší pozorovateľ prírody zbadá, že „kanibalizmus“ či „homosexualita“ sú výnimky, ktoré absolútne nezodpovedajú bežnému správaniu zvierat. Takže nemôžu byť nazývané inštinktami. Všetky živé bytosti sa prispôsobujú podmienkam, v ktorých sa nachádzajú. Odpovedajú na vonkajšie stimuly.
Ďalej zvieratá postrádajú jasnosť ľudského intelektu. Často si teda zamieňajú vnemy alebo objekty. Zvieratá tiež vonkajšie stimuly oveľa ľahšie doženú do správania, ktoré sa vymyká norme, keďže nie sú zviazané žiadnymi normami tak ako ľudia – ako napr. verejná mienka, svedomie a pod.
Mačky napríklad prepínajú medzi hracím a loveckým modusom. Mačka pri hre s mačiatkami vyburcovaná hracím modusom tak môže náhle prepnúť do loveckého a mačiatka usmrtiť. Nastane akési „zmiešanie signálov“, zmätenie inštinktov. To sa ľuďom nestáva.
Iran Nature and Wildlife Magazine poznamenáva ku kanibalizmu: vyskytuje sa preto, lebo živočích si pomýli vlastný druh s obeťou. Výnimočné situácie u zvierat nastávajú aj z nedostatku iných výrazových prostriedkov ako je napr. reč. Ich absenciu si nahrádzajú afektívnymi stavmi. Vyjadria tak agresivitu, strach či družnosť.
"Homosexualita" u zvierat
U niektorých typov živočíchov je napríklad zdanlivo sexuálne správanie prejavom akceptácie. Frans B. M. de Waal, strávil stovky hodín pozorovaním šimpanzov a hovorí: Sexuálna aktivita je odpoveď na vyhnutie sa konfliktu.
Príčiny sú však rôzne. Cesar Ades, profesor psychológie University Sao Paulo vysvetľuje: Pes napríklad používa sexualitu na vyjadrenie dominancie. Uvidieť spolu dvoch psov rovnakého pohlavia znamená demonštráciu sily, nie sexuality. Iné zvieratá zase jednoducho zlyhajú v identifikácii svojho protipólu. Najmä menšie zvieratá mávajú problémy s rozpoznávaním.
Homosexuálne zvieratá neexistujú
V roku 1996 pripustil homosexuálny vedec Simon LeVay, že dôkazy poukazujú na izolované akty, nie na homosexualitu ako takú. Dr. Antonio Pardo, profesor bioetiky University Navarra, Španielsko dodáva: Medzi zvieratami homosexualita neexistuje. Z dôvodov prežitia je táto vždy zameraná na opačné pohlavie, to je dané inštinktom. Preto zviera nemôže byť homosexuálne. Homosexuálne správanie sa vyskytuje často, nie je však vyjadrením sexuality, ale napríklad dominancie. To však nijako nesúvisí so sexualitou. Homosexualita
Termín homosexualita a homosexuální chování nebyl do poloviny 19. století ještě vůbec znám. Teprve někdy v roce 1869 jej zavedl psychiatr Karoly Benkert a to jako neutrální substituci za pejorativní pojmy „sodomie“ a „pederastie“. Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájména homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující.
Proto se v angličtině vžilo slovo gay (výslovnost gej), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál / homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.
S odsuzováním homosexuality v heterosexuální populaci souvisí i různá hanlivá označení pro homosexuály. Poměrně nejméně hanlivé je v češtině přídavné jméno teplý a od něj odvozené podstatné jméno teplouš. Slovo teplý je v tomto významu překladem německého schwull, což je varianta přídavného jména schwüll znamenající horký, teplý, parný. Původ této metafory je spojen s přeneseným významem slova schwull jako tísnivý, obtížný, trapný, v dnešní němčině je však užíváno jako neutrální, a to běžněji než slovo gay.
Dalším slovem, více hanlivým, je v češtině podstatné jméno buzerant. Slovo je zkomoleninou etnického jména Bulhar - původ má v označení středověké křesťanské sekty bogomilů, která se rozšířila hodně v Bulharsku a odtud se její příznivci šířili dále do Evropy; bogomilové a jejich odnože (např. kathaři, tj. albigenští, v jižní Francii) byli téměř všude pronásledováni a jako nežádoucí menšině se jim připisovaly všechny možné neřesti a hříchy, mezi něž patřila i homosexualita (stejného původu je i v angličtině pro označení homosexuála zastaralé slovo bugger).
Souběžně se užívá i mnoho slangových výrazů, zpravidla urážlivých, jako homokláda, řiťopich, hulibrk a nesčetně dalších.
V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo též slova sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
Několik základních pojmů
Homosexualita – je přímo orientace na opačné pohlaví, homosexuální lidé nejsou schopni navazovat vztahy s opačným pohlavím a pokud přesto navážou, tyto vztahy velice záhy skončí. Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.
Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.
Homosexuální chování – o něm se dá hovořit například u vězňů, jenž nemají přístup k opačnému pohlaví a proto navazují náhradní homosexuální vztahy. Dále sem patří homosexuální prostituti, kteří ač se nabízí stejnému pohlaví, jsou orientováni heterosexuálně. Také sem patří některé z iniciačních ceremoniálů mladých mužů u některých přírodních národů v Melanésii, kde je po nich homosexuální chování přímo vyžadováno.
Bisexualita – takto se označuje stav, kdy člověk nedovede přesně říct, které ze dvou pohlaví eroticky preferuje. Svým způsobem spadá pod homosexualitu, i když skutečně bisexuálních lidí je v populaci velice málo, avšak mnoho homosexuálních jedinců se označuje za bisexuály, protože si myslí, že jako bisexuály je bude okolí brát lépe, hlavně tam kde nejsou pozitivně vůči nim naladěni.
Homofobie – tento pojem zavedl poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie, homosexismus, homonegativismus, antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus.
Historie světové homosexuality
Pravěk – u různých přírodních kmenů, jenže byly v podstatě až do 19. století nedotčeny naší civilizací můžeme pozorovat zvyky, jenž mají původ v pravěku a tudíž jsou pravděpodobně nejvěrnějším zobrazením pravěké sexuality, u těchto kmenů je mužské semeno považované za posvátné a má se za to, že dospívající chlapec ho neměl, kde nabrat, protože se narodil z matky-ženy. Proto se zde odehrávají rituální iniciační homosexuální vztahy, ať už tím, že hoch přijímá orálně sperma staršího muže, čí přímo análním stykem.
Starověk – Mezopotámie – zde byla homosexualita nebyla považována za něco zvláštního, protože při sexu se věnovala pozornost statutu osoby případně druhu soulože, nikoliv však pohlaví partnera a protože se v tomto období matriarchát změnil v patriarchát a ženy byly potlačeny do pozadí, byly homosexuální styky naprosto běžné a dokonce velmi oblíbené. Avšak byla zde preferována dominantní role, protože si mysleli, že muž který je v dané dvojici pasivní, dole je slabý, méněcennější, že je zženštilý, tudíž něco špatného, jedinou výjimkou byli chrámoví služebníci, kteří to v podstatě měli v popisu práce.
– Egypt – v Egyptě homosexualita nebyla moc oblíbená, zvláště pokud se jednalo o pasivní roli, protože se báli, jak by mohli panovníci a další lidé vládnout, pokud by byli zženštilí. Ale co bylo zajímavé, bisexualita jim připadala přirozená a bylo normální, že se mladí muži před svatbou sexuálně vybíjeli s otroky, prostitutkami i prostituty.
– Čína – i v tomto státě nebyla homosexualita ničím výjimečných, dokonce se skrz homosexuální styk z výše postaveným mužem daly získat dary, pozemky či hodnosti, je i zaznamenaný příběh, že se díky tomu, že byl zabaven jedním hezkým mladíkem, byl svrhnut jeden z vládců.
– Řecko – i zde byla homosexualita brána jako něco normálního, ale nejednalo se pouze o tělesný styk, ale i o vzdělávání ducha. Homosexuální láska byla dokonce povyšována nad heterosexuální, protože ženy zde byly jen na rození dětí a vedení domácnosti. Existuje tu jedna legenda o tom, že kdysi byl svět plný čtyřrukých, čtyřnohých a dvouhlavých lidí, jenže pohybovali tak, že váleli sudy, avšak tito lidé zpyšněli, bozi se na ně rozhněvali a rozťali je vedví a od té doby lidé hledají svojí druhou polovičku. Tyto bytosti byli buď žena-žena, muž-muž, nebo muž-žena. Tato legenda je takových mystických vysvětlením, proč vlastně homosexualita existuje. Co se týče homosexuálního vztahu, tak se považovalo za normální pokud měl 12 – 15 letý našel milence, tento chlapec pak plnil pasivní roli ve vztahu, okolo 17 až 18 let mohl přebrat aktivní úlohu, ale bylo zcela běžné, že plnil pasivní úlohu až do 25 let, kdy se oženil a už musel přebrat aktivní roli ve vztahu. Muž, který i po tomto věku zastával pasivní roli, byl považován za slabocha a společnost se mu posmívala. Také zde bylo běžné, že muži chodili do tělocvičen, lázní a dalších zařízení nazí. Též jejich sochy byly nahé, protože se zde oslavovalo nádherné atletické mužské tělo.
– Izrael – pro Hebrejce byl homosexuální vztah, zejména u mužů něčím naprosto nepřijatelným, protože u nich na prvních místě byla rodina – rozmnožování bylo posvátné a muž, který měl vztah s jiným mužem a mrhal svým semen, byl považován za nechutného a nemorálního. Zatímco u žen homosexuálním vztahem ničím nemrhalo, a proto jim to nebylo tak proti mysli. Muži jenž provozovali homosexuální styk byl ukamenováni. Homosexualita a další prohřešky jako zoofilie byly označovány za sodomie – podle příběhu měst Sodoma a Gomora, které byly údajně potrestány za homosexuální styk, zvláště u chrámových prostitutů, což bylo pro Hebrejce, jenž považovali manželství za posvátné, znesvěcením jenž bylo nutné potrestat. Tímto se v podstatě bránili vlivu ostatních kultur, jenž je obklopovali a které homosexualitu považovali za něco normálního.
– Řím – nejprve byl homosexuální vztah k někomu svobodnému zakázán, ale s otroky bylo možné mít anální styk, protože to byl přeci jen otroci. Protože u těch jediných nevadilo, že hrají pasivní roli, tedy roli kterou mnoho Římanů považovalo za zahanbující. I přesto mnoho Římanů dál mělo milence a dokonce obtěžovalo chlapce na ulicích. Proto byl vydán další zákon, který toto zakazoval. Také na rozdíl od Řeků měli odpor k nahotě, a proto u nich všechny sochy byly oblečené. Co se týče lesbické lásky, ta byla Římanům silně proti mysli, protože měli za to, že oni jen můžou dávat rozkoš a ženy jim ji tuhle možnost kradou. Naproti tomu u muže byla bisexualita něčím naprosto normálním, s čím se žena musela prostě smířit.Později byly vydány zákony, které nejprve trestali pasivní homosexuály – tedy především prostituty, potom i aktivní homosexuály. Přesto tyto zákony homosexualitě nezabránily a kolikrát i byly zneužity k odstranění politicky nepohodlných lidí. Později přišel stoicismus, který mimo jiné kladl důraz na sexuální sebeovládání, tudíž aby se muži orientovali na heterosexuální styk a ne na homosexuální styk. Jenže mezi přání a realitou byl propastný rozdíl.
– Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
– Japonsko – i zde byla homosexualita tolerována a nebyla větším problémem než promiskuita.
Raný středověk - zde už nastupuje rané křesťanství, které zavrhuje homosexuální lásku a vede k asketizmu, ale i přesto ještě v této době existuje mnoho kultů jenž homosexuální lásku oslavují. Už v této době nastává určitý nešvar křesťanství, kde kněží, jenž museli dodržovat celibát a byli k nim posíláni chlapci na výchovu, je sexuálně obtěžovali.
– Kelti – nejprve u nich homosexualita nebyla nic výjimečného, dokonce bojovali nazí, teprve později s příchodem křesťanství se u nich vyvinul odpor proti homosexualitě.
– barbaři – Gepidi a Gótové – zde byla homosexualita normální, v podstatě se to podobalo iniciačnímu rituálu přírodních kmenů, protože poté co chlapec zabil nějaké velké, divoké zvíře, stal se z něj muž a už nemusel být milencem starších mužů.
– Germáni – u těch byl odpor především zaměřený na pasivní homosexualitu, což je svým způsobem zajímavé, protože muži mohli mít heterosexuální styk teprve až když získali půdu a tudíž nebylo výjimkou, že mnoho chlapců provozovalo mezi sebou homosexuální styk.
– Arabové – ti jsou trošku zvláštní, protože vyznávali islám, který měl trošku jiný pohled na sexualitu jako takovou. Mužská i ženská nahota byly považovány za obscénní. Avšak erotika byla oslavována a byla běžnou součástí kultury. Homosexualita tedy byla ve skutečnosti běžně rozšířená, ale v zákonech a literatuře byla odsuzovaná. Díky existenci harému byl součástí islámské erotiky i lesbismus, jenž byl zároveň velmi tabuizovaný tématem, protože mužům bylo proti mysli, že by kromě nich i někdo jiný mohl poskytnout jejich ženám rozkoš.
Středověk - v této době nastává ještě větší homofóbie a homosexualita je velice ošklivena u křesťanských kněží, naštěstí v této době ještě nejsou světské zákazy a příkazy proti homosexualitě, ale jenom církevní, což se však brzo změnilo. V této době se ustanovuje inkvizice, aby trestala hříšníky, mezi než patřili samozřejmě i homosexuálové, tvrdili, že všechny sexuální polohy kromě klasické polohy jsou nepřípustné a zaslouží si trestat, protože jsou příčinou všech přírodních katastrof, hladomorů a epidemií. V církvi dokonce se postupně dospělo k názoru, že bisexuální styk je horší než incest mezi matkou a synem..
Později se utužují světské zákazy proti homosexualitě a protože je všeobecným míněním, že nejvíce homosexuálně hřeší kněží a obyvatele měst, jsou nejtvrdší tresty ve městech a ty namířené proti kněžím. Tresty byly různé, většinou to začínalo kastrací a poté se pokračovalo buď rozčtvrcením, nebo upálením, případně pověšením za příslušný orgán a vykrvácením. Během druhé poloviny 13. století byly ve většině Evropy přijaty zákony, jenž homosexualitu trestaly smrtí. Ale přesto je známo jen málo případů, kdy se tyto zákony uplatnily a většinou to bylo dokonce politicky motivované, protože se králové potřebovali zbavit svých protivníků a shrábnout jejich majetek. Nejlepším příkladem je král Filip IV. jehož otec i zeť byli homosexuálové a tudíž si vypěstoval velice slušnou homofóbii, který obvinil templáře ze sodomie a postupně je všechny pozatýkal, mučením si vynutil jejich přiznání, zkonfiskoval majetek a nechal je zabít. Také požádal svého zetě Eduarda II. aby vyhnal templáře ze své země, což se i stalo. Okolo roku 1300 se znovu rozmáhají různá lidová hnutí, jenž praktikovali gnosticismus, který učil, že spásu člověka dosáhne jak duchovním poznáním, tak i přes světské radovánky. Toto se samozřejmě nelíbilo kněžím a proto je obviňovali z homosexuality a trestali je jako kacíře. V letech 1243 až 1328 narůstá množství církevních a světských zákonů proti homosexualitě, dokonce je homosexualita definována jako nejtěžší hrdelní zločin. Důvodem tohoto nárůstu není nárůst homosexuality, ale to, že homosexualita se spojovala s jinými hanebnými zločiny a stala se symbolem anarchie a nonkonformnosti.
Pozdní středověk – v tomto období nastává ten totálně schizofrenní přístup k homosexualitě, protože ač je trestána, běžně se vyskytuje, protože se muži ženili většinou až okolo třicítky a do té doby mohli buď využít služeb prostitutek, což bylo drahé a byla zde velká šance chytnou nějakou nemoc, a nebo praktikovat homosexuální styk a doufat, že se na to nepřijde. Od začátku 14. století je homosexualita spojovaná s magií a démonizmem, a proto není divu, že se všichni snažili projevy homosexuality vydávat za něco jiného, aby nebylo nutné trestat či být potrestán. Bohužel to šlo jen u těch drobnějších projevů jako byla vzájemná masturbace. Dokonce i tresty za homosexuální projevy se různily podle věku. Mírnější byli trestáni chlapci, protože se bralo, že jen využili starší muži před svatbou pro sexuální uspokojení a proto byli trestání většinou jen několika měsíci ve vězení. Starší mladíci byli už trestání pokutami, vězením a případně vyhnáním z města. A muži nad 33 let byli upalováni a jejich majetek přešel pod město. Také na základě všeobecně rozšířeného názoru, že studenti a kněží jsou velmi smyslní, byl ustanoven zvláštní soudce jen pro ně. V této době také díky bule papeže Inocenta VII., v níž osobně podpořil a zdůvodnil hon na čarodějnice, se začal rozšiřovat názor, že homosexuálové jsou zplodení démony. A díky známému satanistovi Gillesovi de Rais začala být homosexualita spojována se satanismem, protože tento muž při satanských obřadech sexuálně zneužíval a zabíjel chlapce – bylo jich okolo 140.
U Slovanů byla též homosexualita považována za přečin proti bohu a měli dokonce stanovené různé tresty pro různé projevy homosexuality, pro ty mírnější to bylo většinou pokání, proti závažnější půst, bičování a další tresty. Je zajímavé, že na rozdíl od antiky se hůře trestal aktivní viník než ten pasivní.
Novověk – renesance – Itálie – v 15. století Italové znovu objevují antiku a její přistup k homosexualitě. Toto znovuobjevení má za následek uvolněnější mravy nejen mezi normálními lidmi, ale i mezi duchovenstvem. Sice zde stále existovali přísné tresty, ale jen málokdy se praktikovali. Ilustruje to představa renesančního umělce: Takovýto muž ( protože ženy nestály za povšimnutí) nesmí mít finanční problémy, musí být shovívavého mecenáše a mít románek s přitažlivým mladíkem. Takovéto představě odpovídali i Leonardo a Michelangelo, kteří měli pravděpodobně homosexuální sklony.
– Mayové, Aztékové a Inkové – o jejich sexuálních zvycích jsou zprávy jen od Španělů, takže mohou být zkreslené. Mayové prý běžně obstarávali svým dospívajícím synům chlapce, aby jim zajistili sexuální požitky před manželstvím a pokud spal s daným chlapcem někdo jiný, bralo se to jako znásilnění. U Aztéku ač byly přísné tresty za homosexualitu bylo běžné, že se chlapci převlékali za děvčata a prostituovali. Dokonce Aztékové měli boha, jenž byl ochráncem mužské prostituce a homosexuality a jehož knězi vykonávali homosexuální akt jako náboženský rituál. Inkové zase měli veřejné domy kde svoje služby nabízeli muži s nalíčeními tvářemi a oblečeni v ženských šatech. Nebo v určitých částech říše měli chrámové chlapce, jenž byli vychováváni jako děvčata a náčelníci s nimi v určitých slavnostních dnech souložili.
– Japonsko – zde se křesťanští misionáři pokoušeli vymýtit bisexualitu, která byla zcela běžnou záležitostí, homosexuální styky byly rozšířené jako mezi samuraji a mnichy tak mezi buržoazií, což bylo ze začátku přijímáno s posměchem, později je dokonce Japonci vyhnali a izolovali se od ostatního světa a homosexuální láska zde byla populární a začala se nazývat šudó. To mělo podobný koncept jako v starověkém Řecku – starší muži zaučovali mladší a byla to nejen tělesná, ale i duchovní láska.
– Čína – i zde byla bisexualita naprosto běžná. Na ulicích byli běžně vidět chlapci převlečení za dívky a nabízející své služby.
– Anglie – zde pokračoval schizofrenický přístup k homosexualitě, někteří homosexuálové se styděli a skrývali svojí orientaci. A ty kterým to nepřekáželo, měli sexuální poměry s mladíky, protože na toto se ještě relativně shovívavě hledělo, avšak pokud měli poměr se stejné starým či starším mužem, považovalo se to za něco velice divného a odporného. V tomto období je zde mnoho umělců jenž měli homosexuální sklony a u nichž je to znát v tvorbě – např. Francis Bacon, dále Shakespeare – u něj to vyjadřují jeho Sonety. Pokud byl někdo potrestán za homosexualitu, tak to byli spíše poddaní než šlechtici, kteří se z toho většinou vykroutili.
– klasicismus – zde byly dva směry – puritáni velebili manželský sex a naprosto opovrhovali homosexualitou a velice přísně ji trestali – smrtí.Zatímco libertini oslavovali bisexualitu a brali ji za něco normálního. Puritánství se v Anglii udrželo jen krátce, ale v Nové Anglii vydrželo velice dlouho. V tomto období se rozmáhá i nový fenomén – transvestismus. Ten byl též považován za součást sodomie, což už v tehdejší době bylo skoro synonymum pro homosexualitu a též to bylo velice přísně trestáno – většinou museli stát na pranýři, byli pokutováni a zavíráni do vězení. Koncem 17. století se rozmáhá nejen trasvestismus u mužů, ale i u žen. U nich nejhlavnějším důvodem bylo to, že jako muži měli lepší šance získat zaměstnání a nebýt obtěžovány. No a dalším důvodem bylo to, že se lesbické ženy chtěly schovat před veřejným pohrdáním, když se procházejí se svými přítelkyněmi. V tomto období vlastně poprvé zazněl název lesba pro ženskou homosexualitu. A je zajímavé, že mužská homosexualita byla mnohem více pronásledována než ženská. Důvodů bylo několik, mužská prý ohrožovala rozmnožování, dále při ženské prý nedochází k penetraci a tudíž se to nedá považovat za sex apod.
– osvícenství – v tomto období začala kvést volná heterosexuální láska, ale homosexuální láska byla ještě více zavrhovaná a trestaná, což způsobovalo ještě větší schizofrenické potíže společnosti. Homosexuálové byli ze sebe nešťastní, páchali sebevraždy apod. Určitou výjimkou byl Byron, který měl vztahy jak se ženami tak s muži, ale i on si dal pozor aby měl vztahy s muži až ve Francii, protože Anglie v tomto byla velice rigidní. V Japonsku a Číně byla bisexuální a homosexuální láska běžná. Toto přetrvalo dokud se neotevřeli Západu.
– romantismus – Anglie – zde je homosexualita úplně nejvíc zavrhovaná a tabuizovaná. Přitom je zajímavé, že se trest smrti za homosexualitu sníží na deset let nucených prací až doživotí. Jenže zároveň se tu vytvoří danými zákony velký problém, protože zakazují věnovat se homosexuálním praktikám nejen na veřejnosti ale i v soukromí a díky tomu se objevuje čím dál tím víc žalob. Také se ozývají někteří členové vlády, aby se zavřeli parky, protože se v nich v noci nabízejí prostituti. V soukromých chlapeckých školách se přitom běžně dějí homosexuální praktiky, ale to nikdo nechce vidět. Nejznámějším homosexuálem, který byl za to potrestán, byl Oscar Wilde. Jeho potrestání ovlivnilo ještě více autocenzuru a represi proti homosexuálům. V ostatních zemích jako bylo Rusko, Itálie a Francie byly tresty proti homosexuálům zrušeny.
– realismus – v této době už není homosexualita chápána jako hřích nebo provinění proti společnosti, ale jako medicínský problém. Mnoho lékařů si na něm chtělo udělat jméno, ale většinou publikovali opravdu směšné postoje, jenž odráželi jejich tehdejší výchovu. Poprvé se zde objevuje pojem homosexualita, jenž zavedl maďarský lékař Károly Benkert, který se ujme.Existoval zde ale i osvícený lékař Karl Ulrichs, který tvrdil že homosexualita je vrozená a proto, že se s homosexuály má zacházet shovívavě. Bohužel, jak už jsem řekla ostatní lékaři nebyli zrovna moc osvícení a pokoušeli se léčit homosexualitu kastrací. Případně tvrdili, že homosexualita je výsledkem degenerace a tudíž je to anomálie přírody a choroba. Tato teorie se stala velice populární a mnoho lékařů tvrdilo, že homosexualita se má buď léčit, nebo má dotyčný spáchat sebevraždu. Naštěstí zde byli i další osvícení lidí Walt Whitman, J.A. Symonds, E. Carpenter a H. Ellis, kteří tvrdili, že homosexualita není nic nenormálního a že normální homosexuální vztah se velmi podobá heterosexuálnímu, tedy že partneři jsou na zhruba stejné úrovni. Whitman o homosexualitě psal ve své básni, Symonds a Ellis spolu napsali knihu Sexuální inverze, ve které popisovali různé příběhy a žádali společnost o toleranci a uznání toho, že homosexualita je odlišná ne však divná. V tomto období také byl spolek uranistů, jenž podporoval přátelství a kamarádskou lásku. Tvrdili, že toto kamarádství vyvolává pevnější pouto než manželský svazek. Nešlo tu ani tolik o tělesnou lásku jako o tu duševní a intelektovou.Co se týče lesbické lásky, existovala tzv. bostonská manželství, kdy spolu žily dvě ženy v domácnosti a navzájem si odkazovaly majetky. Veřejnost už nebyla tak nevědomá, aby si nemyslela, že něco jako lesbická láska nemůže existovat, ale měla pořád zažitý stereotyp vztahu – muž a žena – takže se mělo za to, že jedna z žen plní úlohu muže, je větší, hrubší, nekultivovaná, zatímco ta druhá je jemná – prostě typická žena.
– 1. polovina 20. století – je období reformátorů, kteří se pokoušeli změnit náhled společnosti na homosexuály. Existovalo několik společností, které se zabývali radami homosexuálům, rozšiřováním informací laické veřejnosti. Určité sexuální svobodě homosexuálů pomohly obě dvě světové války, protože mnozí homosexuálové, kteří předtím jen velice těžko, pokud vůbec mělo příležitost najít si partnera, si ve vojsku hned našli spřízněnou duši. Jenže velení ozbrojených sil stejně jako zbytek světa homofóbní a pokud se k němu donesl nějaký případ, trestal je vězením nebo psychiatrickou léčebnou. V léčebnách se je pokoušeli léčit velice brutálními metodami. Používala se lobotomie, elektrická šoková terapie apod. Bohužel hned po válkách začali hony na čarodějnice (homosexuály), byly s nimi vedeny procesy a byli trestáni. Tohle všechno vedlo k utužení homofóbie a ke strachu homosexuálů projevovat se.
– 50. léta –. V roce 1958 vzniká Společnost za reformu homosexuálního práva, která se usilovala o to změnit zákony kriminalizující homosexuální aktivity.
– 60. léta – V roce 1966 byl přijat zákon, jenž povoluje homosexuální praktiky v soukromí, což je definováno tak, že tam nesmí být víc jak dva lidé a za soukromá místa se nepovažují cely a hotelové pokoje.
– 70. léta – V roce 1970 vzniká Fronta pro svobodu gayů, která se snaží vymýtit z povědomí lidí, že jsou gayové zženštělé karikatury, ale že jsou normální jako všichni ostatní. Demonstrovali před bary, kam nechtěli pustit homosexuály. Organizovali Dny gayů a Týdny gayů – první byl v roce 1972. V témže roce vznikl čtrnáctidenník Gay News, který byl populisticky orientovaný a měl v úmyslu zaujmout celou gay komunitu. Byly vytvářeny různé bary, služby a další služby pro homosexuály. Bohužel i v této době přetrvává odsouzení proti homosexuálům v ozbrojených silách a proto jednoho z nich seržanta Matlovicha, který byl několikrát vyznamenán, vyloučili z letectva. Když zemřel nechal si na náhrobek vytesat: Gay vietnamský veterán. Když jsem sloužil v armádě, dali mi medaili za to, že jsem zabil dva muže, a propustili mě za t, že jsem jednoho miloval.
– 80. léta – V těchto letech se objevil AIDS, který ze začátku postihoval především homosexuály, což vedl utužení homofóbie ostatního heterosexuálního světa. Lidé se odmítali dotýkat nakažených jinak než v gumových rukavicích, nakažené děti nesměly chodit do školy a gay herci nemohli hrát s ostatními divadlo. U homosexuální komunity to však vedlo k větší soudržnosti a solidaritě. V roce 1984 zorganizoval Fond Terrence Higginse, což byl první Brit jenž zemřel na AIDS první celostátní konferenci o AIDS. V roce 1988 byla přijat nový zákon, jehož součástí byl paragraf 28, který zakazoval jakkoliv propagovat homosexualitu, či ji ve škole předkládat jako něco přirozeného.
Historie české homosexuality
Bohužel česká historie je skoupější na záznamy o homosexualitě. Budu se to snažit brát chronologicky, ale občas jsou prostě jen střípky.
Z 16. století je několik záznamů, které tvrdí, že si Rudolf II. vydržoval několik milenců, ale i milenek, takže byl pravděpodobně bisexuální.
Z 18. století je zase známo, že sestra Josefa II. Marie Kristina měla vztah s jeho manželkou.
Co se týče zákonů z těch dob byla homosexualita trestána smrtí, později dlouholetým žalářem. V roce 1803 byly vydány zákony, jenž homosexuální projevy trestaly vězením od 6 měsíců do jednoho roku.
V 19. století jsou už zmínky častější. Například Julius Zeyer byl gay, jenže skrýval a trápil se tím. Dalším o generací mladším slavným gayem byl Jiří Karásek ze Lvovic, ten se také trávil svojí homosexualitou a vyléval svá trápení ve svých dílech, ale ke konci svého života se ke své homosexualitě přiznal, což mu samozřejmě přineslo i úsměšky. Tvrdí se, že i Jaroslav Hašek byl gay, ale není to dokázané. Také než byly určité pasáže změněny měla opera Bedřicha Smetany – Dalibor homoerotický nádech, protože byla především o vztahu Dalibora a Zdeňka a Milada jim tam dělala jen křoví. Také v tomto období, kdy ve světě byl souzen Wilde za svojí orientaci bylo v roce 1895 zvláštní číslo Moderní revue, kde byla vedena polemika o tom, že gayové by byli něco nenormálního a nejlepší na tom bylo, že to kromě Karáska psal i Procházka, který byl rozhodně heterosexuálem. Byl to jediný časopis, který neodsuzoval v té době Wildea jako něco nenormálního. Avšak asi nejznámějšími gay, jenž se k tomu přiznali, byli u nás Otakar Březina a Emanuel Chalupný. Chalupný tvrdil, že není nutné zvlášť gaye trestat pokud tím nikomu neubližují, protože jediným mínus u nich je, že nemají děti, jenže potom by museli být trestáni i bezdětní manželé.
V období první republiky kdy stále platil zákon a především jeho paragraf 129 o smilstvech proti přírodě bylo známo mnoho případů, kdy vyděrači získávali velké částky ať už od skutečných gayů nebo od křivě obviněných, protože opravdu stačilo, když vás někdo obvinil, že jste dělal něco homosexuálního, byl jste vyšetřován a poslán do vězení, pokud se to prokázalo a tak většina lidí raději zaplatila. Nebo se chodila bavit do poloilegálních klubů a bytů, o kterých se šuškandou dozvěděli. Bohužel mnoho takovýchto místo bylo objeveno a lidé byli potrestáni.. Také pokud se soudili kriminální činy jenž byly spáchány na homosexuálech bylo hodnocení mírnější, než kdyby byly spáchány proti heterosexuálům a to jen proto, že homosexuálové byli údajně „něco proti přírodě“.
Ve 40. letech byla nesnášenlivost vůči gayům ještě stupňovaná nacistickou propagandou ( jen tak pro zajímavost, když nacisti poslali homosexuála do koncentráku musel nosit růžové označení stejně jako Židé žluté, Romové hnědé, političtí vězňové červené, zločinci zelené, asociálové černé, emigranti modré a Svědci Jehovovi purpurové).
V 50. letech byla homosexualita stále trestná, protože ač komunisté slibovali, že ji odtrestní, tak bohužel neučinili, ale i přesto se gayové scházeli na určitých místech.
V 60. létech – přesněji v roce 1961 byl uzákoněn nový paragraf, díky kterému homosexuálové nad 18 let mohli pokud chtěli provozovat sex v soukromí samozřejmě ne za úplatu. Bohužel i toto bylo zneužitelné, protože za úplatu se považovalo už i pozvání na večeři, což je v heterosexuálním vztahu naprosto normální. Přesto byl v těchto letech život gayů zjevnější, dokonce i heterosexuálům byla známa místa, kde se scházejí a protože se to stále bralo za něco divného, vyhýbali se jim. Také v této době je zde jeden významný muž Imrich Matyáš, která se dával dobrozdání u soudů, že homosexualita není nic nenormálního, případně i zastupoval gaye obviněné kvůli své homosexuální orientaci.
V 70. letech jsou poměry ještě relativně uvolněnější a gayové mají v podstatě čtyři způsoby společenského života – „rodinné“ společnosti, intelektuální „salóny“, lázně a kluby barového typu. V rodinných společnostech se pohybovali takové osobnosti jako Jan Zrzavý či Ladislav Fuks, tyto sešlosti byli uzavřené, vyhrazené spíše pro homosexuální komunitu. Zatímco salóny byly už otevřenější a mohli tam i heterosexuální lidé, například do salónu Karla Laštovky chodila i Hana Hegerová, v těchto sešlostech se uplatňoval model normálního soužití lidí bez ohledu na orientaci. V lázních se dali nalézt především mladší homosexuálové a také se zde dalo najít množství prostitutů. V lázních však museli být gayové opatrnější, protože tam chodili i heterosexuálové. Bary byly to samé co v minulosti.
V 80. letech se přesunuli lázeňští homosexuálové na diskotéky. Bohužel stejně jako v minulosti byly tyto diskotéky skvělým zdrojem informací pro policii. Dalším informace policie dostávala také díky AIDS, protože nakažený musel udat všechny své sexuální kontakty. V roce 1989 nastává politický zlom a začínají se vytvářen nové předpoklady i pro život homosexuálů.
Na počátku 90. let vzniklo Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů, které spolu se Svazem Lambda – lesby, Legou a slovenským Ganymedesem vytvořilo Sdružení organizaci homosexuálních občanů SOHO. Dalším významným počinem byla kandidatura Jiřího Hromady, jenž byl předsedou SOHO, na poslance do Federálního shromáždění, nebyl sice zvolen, protože jeho strana nepřesáhla pěti procentní hranici, ale dalo to nový směr gay politice. Od té doby vydává SOHO nejdříve Soho revue, později časopis Gayčko a vůbec se všemožné snaží integrovat homosexuální menšinu. Jejich asi největším úspěchem je registrované partnerství, které je u nás povolené zákonem 115/2006 od 1. července 2006.
Něco o tomto tématu se dá přečíst na http://www.partnerstvi.cz/rp-zakon-2006/
Tato vlajka je symbolem homosexuálních hnutí:
Biologie a psychologie homosexuality
Původ lidské homosexuality
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.
Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných, tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. Na nějakou míru genetických vlivů na vznik homosexuality ukazuje výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, kteří ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální, a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců.
Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.
Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakterisktiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento překvapivý závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.
Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.
Rozšíření v lidské populaci
Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti příjímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny a média blízké protihomosexuální ideologii. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.
Průzkumy sexuální aktivity a identity
První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.
V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.
Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.
V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů,za výhradně homosexuální 5,9 %.
Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.
V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.
Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.
Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.
Homosexualita u zvířat
Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.
Homosexualita v lidské společnosti
Homosexualita a náboženství
Klasická náboženství vznikala v době, kdy pojem homosexuality jako osobnostní dispozice ještě neexistoval, a proto k ní nemají žádný historický tradiční postoj.
Je však několik biblických pasáží, které tradičně jsou chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. Jsou historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se pro dnešek za závazné nepovažují. Oficiální doktriny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem k tradičnímu postoji hlásí.
Láskyplný vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, v Bibli David opěvuje i slovy „tvá láska byla nad lásku žen“. Tato láska však nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David každý oženili a zplodili děti.
V románském středověku v islámském i křesťanském Středomoří kolovala v různých variantách legenda o rytířích Amisovi a Amilovi, jejímž tématem bylo celoživotní citové pouto. Tuto legendu později zpracoval i Julius Zeyer. Ve východních církvích se přibližně v tomtéž historickém období vyskytovala Svátost duchovního sbratření (Adelfopoiésis).
V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe.
Otázka přístupu k homosexuálům uvnitř církví nabyla na významu v roce 2003 v souvislosti s anglikánskou církví, kdy byl americkými anglikány, Episkopální církví, vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson. Ostrý nesouhlas části anglikánů vedl téměř k církevnímu rozkolu, kterému se nakonec podařilo zabránit. Výrazná názorová nejednotnost v problematice svěcení homosexuálů, popř. požehnání sňatkům osob stejného pohlaví, však u anglikánů přetrvala a projevuje se především ve vztahu mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe.
Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Podle kritiků je tato instrukce diskriminací kvůli samotné homosexuální orientaci a kvůli nekonformitě názorů, projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi a prohloubením pokrytectví a strachu. Zastánci tuto instrukci za diskriminaci nepovažují. Toto omezení je podle nich oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.
Homosexualita v umění
Jedna z oblastí, v níž se zachovaly záznamy o lásce ke stejnému pohlaví, je umění a literatura. Homosexuální city stojí u základů západního umění a jejich kořeny se dají vystopovat do antického Řecka. O Homérově Iliadě se soudí, že láska mezi dvěma muži je jejím hlavním rysem, na který se tak nahlíželo již ve starověku. Výklad k tématu homosexuality poskytuje svým čtenářům Platónovo Symposion, které na jednom místě předkládá tvrzení, že homosexuální láska je vyšší než heterosexuální.
Evropská tradice pokračovala v průběhu věků v dílech Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarottiho a Williama Shakespeara. V muslimských společnostech byla homosexuální témata přítomna u postav jako Abú Nuwas nebo Omar Chajam. Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, založil tuto tradici v Japonsku. V Číně byla tato tradice zastoupena díly autorů Bian er Zhai a Jin Ping Mei.
Idoly jako Madonna a Elton John pokračují v této tradici v dnešní době. Homosexuální témata obvykle zobrazuje japonský žánr animovaného filmu shounen-ai a yaoi – mužská homosexualita a shoujo- ai a yuri – ženská homosexualita. Umělecké akty také často zobrazují lesbičky. Existuje mnoho divadelních her. V USA populární televizní pořad Queer Eye for the Straight Guy srovnává homosexuální muže s antickými múzami. V roce 2005 získal velké světové uznání film Zkrocená hora, zabývající se homosexuální tematikou. Homosexualita se také představuje v četných muzikálech.
Stereotypy, předsudky a protiargumenty
Neuroticita nebo nezralost
Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.
Tento názor pramení z těchto důvodů:
- společenská ostrakizace a předsudky a jimi vyvolané potlačování a vytěsňování erotického cítění mohou způsobit poruchy duševního zdraví nebo životního stylu - depresi, neurózu, osobnostní nezralost, disociaci (egodystonii).
- psychiatři se nesetkávají s reprezentativním vzorkem homosexuálů, ale především s těmi, kteří mají závažné životní problémy
Výchova dětí
Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.
Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála, jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka. Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii ani Wainrightová a Pattersonová.
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí
Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.
Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu homosexuála nebo bývají za homosexuály považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilii samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).
Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové. Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců.
Homosexualita a zdravotnický systém
Je homosexualita nemoc?
Lékaři si to na přelomu 19. a 20. století začali myslet, ale naštěstí od tohoto názoru v poslední čtvrtině 20.století ustoupili.
Homosexualita a zdravotnické klasifikace
V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Podrobnou klasifikaci sexuálních deviací podobnou dnešnímu pojetí zavedl Richard von Kraft-Ebbing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886).
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl. Vzhledem k odporu, který toto rozhodnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla přibližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů. V DSM III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita – tedy homosexualita se kterou daný jedinec ještě není smířen, či ji odmítá. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec.
V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Změna sexuální orientace
Léčení homosexuality je otázkou lékařské etiky, jejíž ožehavost je způsobena především tím, že zasahuje i do roviny politické, náboženské a morální.
Předmětem sporu je:
- otázka možnosti změny homosexuální orientaci člověka na heterosexuální („vyléčitelnosti“ homosexuality),
- etická opodstatněnost a oprávněnost takové léčby související s otázkou, zda je homosexualita nemoc (respektive deviace) nebo sexuální orientace rovnocenná s heterosexualitou,
- nepříznivé dopady léčby (či pokusů o léčbu) na kvalitu života a nepříznivé vedlejší účinky léčby.
V praxi aktivistických a ideologických hnutí často tyto otázky splývají. Změnitelnost bývá spojována s nutností orientaci měnit a často se k těmto názorům hlasí protihomosexuální část veřejnosti, zejména církve, náboženští tradicionalisté a konzervativní politici. Neměnnost sexuální orientace často bývá uváděna na obhajobu její rovnocennosti a hlásívá se k ní část veřejnosti vůči homosexualitě tolerantní včetně většiny lékařů a homosexuálů.
Po většinu dějin medicíny pojem homosexuality v dnešním pojetí neexistoval. Od konce devatenáctého století, kdy byl zaveden, souběžně existovaly jak snahy o její léčbu, tak přesvědčení o její nezměnitelnosti. V poslední čtvrtině dvacátého století přestala být homosexualita významnými lékařskými autoritami označována za nemoc. Prosazováním možnosti její léčby se zabývají jen menšinové skupiny mezi lékaři a jejich snahy jsou často označovány za kontroverzní až nevědecké.
Mezi zastánce teorie o léčitelnosti homosexuality patří u nás MUDr. Štěpán Rucki, primář dětského oddělení nemocnice v Třinci, z celosvětového hlediska je význačná americká organizace NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality), u nás působí také mezinárodní hnutí Exodus zaměřené právě na léčbu homosexuality. K nejvýznamějším mezinárodním odborníkům, zastávajícím názor o léčitelnosti homosexuality, patří Gerard van den Aardweg, autor knihy Terapie homosexuality.
Používané léčebné postupy
Ti lékaři, kteří hovoří o vyléčitelnosti nebo alespoň léčitelnosi homosexuality, doporučují například následující druhy terapie:
- Vytvoření podmíněného reflexu, který by pacientovi znemožňoval navazovat homosexuální vztahy. Například je „léčený“ homosexuál při sledování homosexuální pornografie nucen ke zvracení. Některé navrhované léčebné postupy pro tuto terapii mnohdy hraničí s brainwashingem.
- Sebekontrolu homosexuála. Homosexuál nevyhledává homosexuální vztahy a kontakty a snaží se bránit se homosexuálním emocím.
- Kontrolu chování. Tato léčba vychází z většinou nepravdivého předpokladu, že homosexuál se chová tak, jak se tradičně očekává od opačného pohlaví, a proto se homosexuál snaží chovat tak, jak se tradičně očekává od jeho pohlaví.
Používají se také další postupy obvyklé při léčbě parafilií (vychází z přesvědčení, že homosexualita je parafilií).
Odpůrci teorie o léčitelnosti homosexuality namítají, že při použití všech těchto druhů terapie zůstane vlastní sexuální orientace homosexuála nezměněna a jde nejvýš o změnu sebeinterpretace nebo životního stylu, ne samotného založení.
Právní podmínky
Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.
Homosexualita
Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.
Sexuální styk osob stejného pohlaví
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.
Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Výchova dětí
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Lze předpokládat, že toto ustanovení bude sloužit jako precedens i při posuzování vhodnosti adopce těm homosexuálně zaměřeným osobám, které v partnerství nežijí nebo kteří o výhody a nevýhody registrace nemají zájem. Tím zákon nepřímo podpořil diskriminaci homosexuálně zaměřených osob. Někteří odpůrci i příznivci zákona naopak předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.
Homofobie v Rusku: Ruský národ je považován za nejvíc nepřátelský vůči homosexuálům, pokud nezahrnujeme státy Islámského světa, části Afriky a Asie a např. Ukrajinu nebo Turecko.[6][7] Podle průzkumu z roku 2013 až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou, což je 14 % nárůst od r. 2002. V roce 2007 68 % Rusů řeklo, že homosexualita je vždycky společensky nepřijatelná nebo téměř vždy. V roce 2005 by 44 % Rusů bylo pro trestný postih sexuální aktivity mezi osobami téhož pohlaví a 43 % Rusů schválilo přijetí zákona o zákazu diskriminace na základě sexuální orientace. V roce 2013 16 % Rusů prohlásilo, že homosexuální osoby by měly být izolovány od společnosti, 22 % by bylo pro nařízení léčby a 5 % by je nejraději vyhladilo. Postoj ruských psychiatrů a veřejnosti k homosexualitě jako nemoci zůstal dodnes. Například v roce 2003, kdy se homosexualita vyškrtla z ruské kvalifikace duševních chorob, 62,5 % dotazovaných psychiatrů v Rostově jí stále považovalo za nemoc a o tři čtvrtletí poté za poruchu osobnosti. Psychiatři si svůj postoj udrželi až do konání festivalů gay pride, kdy začali postupně propouštět gaye a lesby ze škol, dětských domovů a jiných veřejných institucí.
Stejnopohlavní manželství: Žádná právní úprava stejnopohlavního soužití není v současném Rusku umožněna. V červenci 2013 patriarcha Kirill, duchovní Ruské pravoslavné církve, která má až 80 % praktikujících věřících, řekl že uzákonění stejnopohlavních svazků je znakem Apokalypsy. V roce 2011 během tiskové konference, moskevská primátorka[zdroj?], Irina Muravjovová, řekla: "Veškeré pokusy o legalizaci stejnopohlavních svazků v Moskvě a v celém Rusku nebudou nikdy vyslyšeny. Žijeme v civilizované zemi, která se řídí nejvyšším federálním zákonem Ústavou Ruské federace, která manželství definuje jako jedinečný svazek mezi mužem a ženou. Žádné jiné manželství neexistuje a nemůže být tudíž nikdy v Rusku uzákoněno. Většina Rusů vůči stejnopohlavním manželstvím zaujímá stejný postoj.
A zde jsou obrázky toho, jaká je právní úprava po jednotlivých státech světa a Evropy.
Tabulky s přesně uvedenými tresty v jednotlivých zemích jsou přílohou.
SVĚT
EVROPA
Homosexualita. 1
Několik základních pojmů. 1
Homosexualita. 1
Homosexuální chování 2
Bisexualita. 2
Homofobie. 2
Historie světové homosexuality. 2
Pravěk. 2
Starověk. 2
Raný středověk 4
Středověk. 4
Pozdní středověk. 5
Novověk. 5
Historie české homosexuality. 7
Biologie a psychologie homosexuality. 9
Původ lidské homosexuality. 9
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou. 10
Rozšíření v lidské populaci 10
Průzkumy sexuální aktivity a identity. 11
Homosexualita u zvířat 11
Homosexualita v lidské společnosti 12
Homosexualita a náboženství 12
Homosexualita v umění 13
Stereotypy, předsudky a protiargumenty. 13
Neuroticita nebo nezralost 13
Výchova dětí 13
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí 14
Homosexualita a zdravotnický systém.. 14
Je homosexualita nemoc?. 14
Homosexualita a zdravotnické klasifikace. 14
Změna sexuální orientace. 15
Používané léčebné postupy. 16
Právní podmínky. 16
Homosexualita. 16
Sexuální styk osob stejného pohlaví 17
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví 17
Výchova dětí 17
Pokusy naznačovať, že homosexuálne správanie je v súlade s prírodou na základe toho, že sa vyskytuje medzi zvieratami sú teda len fabuláciou. Biológovia a psychológovia sa týmto názorom nestotožňujú.
Čítajte viac: http://dolezite.sk/old/HOMOSEXUALITA_U_ZVIERAT_JE_MYTUS_183.html#ixzz5MaYXlzmE
Gayové šíří infekce a polykají vlastní výkaly. 50% mužského syfilis je přenášena homosexuály jako infekce konečníku a může se během análního styku přenést močovou trubicí na jiného homosexuála. (7)
• Mnoho homosexuálů nevěnuje pozornost varováním před jejich životním stylem.
• 41% homosexuálů tvrdí, že mělo sex s cizími lidmi na veřejných záchodcích, 60% mělo sex s cizími lidmi v lázních a 64% těchto náhodných setkání zahrnovalo užití ilegálních drog. (8)
• 39-59% homosexuálů je nakaženo střevními parazity, jako jsou červi, motolice a améby (měňavka), běžné ve špinavých zemích třetího světa. (8)
• Průměrný věk, kdy homosexuálové umírají, je 42 let (jen 9% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Tento věk klesá na 39 let, pokud je příčinou smrti AIDS. Průměrný věk úmrtí ženatého heterosexuálního muže je 75 let. (8)
• Průměrný věk, kdy umírají lesby, je 45 let.
smrtelná hepatitida B se vyskytuje 5x více u homosexuálů než heterosexuálů.
Průzkum v Dánsku z roku 2009 M. Mathyho s kolektivem zjistil, že homosexuální muži v registrovaném partnerství spáchají 8x častěji sebevraždu jako heterosexuální ženatí muži. https://tradice.net/2014/03/2014-03-23/
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
1. Homosexualita je daná geneticky;
2. Homosexualita je nezvratná;
3. Keďže aj u zvierat nachádzame homosexuálny model, homosexuálne správanie je prirodzené a je dané prirodzeným inštinktom. Nevediac dokázať prvé dva body, upínajú sa na tretí, z nejakého zvláštneho dôvodu sa tešiac zo svojho vlastného predobrazu v ríši primátov.
Aj zvieratá...
Argumentácia návykmi zo zvieracej ríše je úplne scestná. Bolo by potom aj zabíjanie neduživých mláďat, či vzájomné požieranie niečím čo je v súlade s prírodou a možno ho praktizovať aj medzi ľuďmi? Aj najpovrchnejší pozorovateľ prírody zbadá, že „kanibalizmus“ či „homosexualita“ sú výnimky, ktoré absolútne nezodpovedajú bežnému správaniu zvierat. Takže nemôžu byť nazývané inštinktami. Všetky živé bytosti sa prispôsobujú podmienkam, v ktorých sa nachádzajú. Odpovedajú na vonkajšie stimuly.
Ďalej zvieratá postrádajú jasnosť ľudského intelektu. Často si teda zamieňajú vnemy alebo objekty. Zvieratá tiež vonkajšie stimuly oveľa ľahšie doženú do správania, ktoré sa vymyká norme, keďže nie sú zviazané žiadnymi normami tak ako ľudia – ako napr. verejná mienka, svedomie a pod.
Mačky napríklad prepínajú medzi hracím a loveckým modusom. Mačka pri hre s mačiatkami vyburcovaná hracím modusom tak môže náhle prepnúť do loveckého a mačiatka usmrtiť. Nastane akési „zmiešanie signálov“, zmätenie inštinktov. To sa ľuďom nestáva.
Iran Nature and Wildlife Magazine poznamenáva ku kanibalizmu: vyskytuje sa preto, lebo živočích si pomýli vlastný druh s obeťou. Výnimočné situácie u zvierat nastávajú aj z nedostatku iných výrazových prostriedkov ako je napr. reč. Ich absenciu si nahrádzajú afektívnymi stavmi. Vyjadria tak agresivitu, strach či družnosť.
"Homosexualita" u zvierat
U niektorých typov živočíchov je napríklad zdanlivo sexuálne správanie prejavom akceptácie. Frans B. M. de Waal, strávil stovky hodín pozorovaním šimpanzov a hovorí: Sexuálna aktivita je odpoveď na vyhnutie sa konfliktu.
Príčiny sú však rôzne. Cesar Ades, profesor psychológie University Sao Paulo vysvetľuje: Pes napríklad používa sexualitu na vyjadrenie dominancie. Uvidieť spolu dvoch psov rovnakého pohlavia znamená demonštráciu sily, nie sexuality. Iné zvieratá zase jednoducho zlyhajú v identifikácii svojho protipólu. Najmä menšie zvieratá mávajú problémy s rozpoznávaním.
Homosexuálne zvieratá neexistujú
V roku 1996 pripustil homosexuálny vedec Simon LeVay, že dôkazy poukazujú na izolované akty, nie na homosexualitu ako takú. Dr. Antonio Pardo, profesor bioetiky University Navarra, Španielsko dodáva: Medzi zvieratami homosexualita neexistuje. Z dôvodov prežitia je táto vždy zameraná na opačné pohlavie, to je dané inštinktom. Preto zviera nemôže byť homosexuálne. Homosexuálne správanie sa vyskytuje často, nie je však vyjadrením sexuality, ale napríklad dominancie. To však nijako nesúvisí so sexualitou. Homosexualita
Termín homosexualita a homosexuální chování nebyl do poloviny 19. století ještě vůbec znám. Teprve někdy v roce 1869 jej zavedl psychiatr Karoly Benkert a to jako neutrální substituci za pejorativní pojmy „sodomie“ a „pederastie“. Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájména homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující.
Proto se v angličtině vžilo slovo gay (výslovnost gej), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál / homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.
S odsuzováním homosexuality v heterosexuální populaci souvisí i různá hanlivá označení pro homosexuály. Poměrně nejméně hanlivé je v češtině přídavné jméno teplý a od něj odvozené podstatné jméno teplouš. Slovo teplý je v tomto významu překladem německého schwull, což je varianta přídavného jména schwüll znamenající horký, teplý, parný. Původ této metafory je spojen s přeneseným významem slova schwull jako tísnivý, obtížný, trapný, v dnešní němčině je však užíváno jako neutrální, a to běžněji než slovo gay.
Dalším slovem, více hanlivým, je v češtině podstatné jméno buzerant. Slovo je zkomoleninou etnického jména Bulhar - původ má v označení středověké křesťanské sekty bogomilů, která se rozšířila hodně v Bulharsku a odtud se její příznivci šířili dále do Evropy; bogomilové a jejich odnože (např. kathaři, tj. albigenští, v jižní Francii) byli téměř všude pronásledováni a jako nežádoucí menšině se jim připisovaly všechny možné neřesti a hříchy, mezi něž patřila i homosexualita (stejného původu je i v angličtině pro označení homosexuála zastaralé slovo bugger).
Souběžně se užívá i mnoho slangových výrazů, zpravidla urážlivých, jako homokláda, řiťopich, hulibrk a nesčetně dalších.
V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo též slova sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
Několik základních pojmů
Homosexualita – je přímo orientace na opačné pohlaví, homosexuální lidé nejsou schopni navazovat vztahy s opačným pohlavím a pokud přesto navážou, tyto vztahy velice záhy skončí. Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.
Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.
Homosexuální chování – o něm se dá hovořit například u vězňů, jenž nemají přístup k opačnému pohlaví a proto navazují náhradní homosexuální vztahy. Dále sem patří homosexuální prostituti, kteří ač se nabízí stejnému pohlaví, jsou orientováni heterosexuálně. Také sem patří některé z iniciačních ceremoniálů mladých mužů u některých přírodních národů v Melanésii, kde je po nich homosexuální chování přímo vyžadováno.
Bisexualita – takto se označuje stav, kdy člověk nedovede přesně říct, které ze dvou pohlaví eroticky preferuje. Svým způsobem spadá pod homosexualitu, i když skutečně bisexuálních lidí je v populaci velice málo, avšak mnoho homosexuálních jedinců se označuje za bisexuály, protože si myslí, že jako bisexuály je bude okolí brát lépe, hlavně tam kde nejsou pozitivně vůči nim naladěni.
Homofobie – tento pojem zavedl poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie, homosexismus, homonegativismus, antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus.
Historie světové homosexuality
Pravěk – u různých přírodních kmenů, jenže byly v podstatě až do 19. století nedotčeny naší civilizací můžeme pozorovat zvyky, jenž mají původ v pravěku a tudíž jsou pravděpodobně nejvěrnějším zobrazením pravěké sexuality, u těchto kmenů je mužské semeno považované za posvátné a má se za to, že dospívající chlapec ho neměl, kde nabrat, protože se narodil z matky-ženy. Proto se zde odehrávají rituální iniciační homosexuální vztahy, ať už tím, že hoch přijímá orálně sperma staršího muže, čí přímo análním stykem.
Starověk – Mezopotámie – zde byla homosexualita nebyla považována za něco zvláštního, protože při sexu se věnovala pozornost statutu osoby případně druhu soulože, nikoliv však pohlaví partnera a protože se v tomto období matriarchát změnil v patriarchát a ženy byly potlačeny do pozadí, byly homosexuální styky naprosto běžné a dokonce velmi oblíbené. Avšak byla zde preferována dominantní role, protože si mysleli, že muž který je v dané dvojici pasivní, dole je slabý, méněcennější, že je zženštilý, tudíž něco špatného, jedinou výjimkou byli chrámoví služebníci, kteří to v podstatě měli v popisu práce.
– Egypt – v Egyptě homosexualita nebyla moc oblíbená, zvláště pokud se jednalo o pasivní roli, protože se báli, jak by mohli panovníci a další lidé vládnout, pokud by byli zženštilí. Ale co bylo zajímavé, bisexualita jim připadala přirozená a bylo normální, že se mladí muži před svatbou sexuálně vybíjeli s otroky, prostitutkami i prostituty.
– Čína – i v tomto státě nebyla homosexualita ničím výjimečných, dokonce se skrz homosexuální styk z výše postaveným mužem daly získat dary, pozemky či hodnosti, je i zaznamenaný příběh, že se díky tomu, že byl zabaven jedním hezkým mladíkem, byl svrhnut jeden z vládců.
– Řecko – i zde byla homosexualita brána jako něco normálního, ale nejednalo se pouze o tělesný styk, ale i o vzdělávání ducha. Homosexuální láska byla dokonce povyšována nad heterosexuální, protože ženy zde byly jen na rození dětí a vedení domácnosti. Existuje tu jedna legenda o tom, že kdysi byl svět plný čtyřrukých, čtyřnohých a dvouhlavých lidí, jenže pohybovali tak, že váleli sudy, avšak tito lidé zpyšněli, bozi se na ně rozhněvali a rozťali je vedví a od té doby lidé hledají svojí druhou polovičku. Tyto bytosti byli buď žena-žena, muž-muž, nebo muž-žena. Tato legenda je takových mystických vysvětlením, proč vlastně homosexualita existuje. Co se týče homosexuálního vztahu, tak se považovalo za normální pokud měl 12 – 15 letý našel milence, tento chlapec pak plnil pasivní roli ve vztahu, okolo 17 až 18 let mohl přebrat aktivní úlohu, ale bylo zcela běžné, že plnil pasivní úlohu až do 25 let, kdy se oženil a už musel přebrat aktivní roli ve vztahu. Muž, který i po tomto věku zastával pasivní roli, byl považován za slabocha a společnost se mu posmívala. Také zde bylo běžné, že muži chodili do tělocvičen, lázní a dalších zařízení nazí. Též jejich sochy byly nahé, protože se zde oslavovalo nádherné atletické mužské tělo.
– Izrael – pro Hebrejce byl homosexuální vztah, zejména u mužů něčím naprosto nepřijatelným, protože u nich na prvních místě byla rodina – rozmnožování bylo posvátné a muž, který měl vztah s jiným mužem a mrhal svým semen, byl považován za nechutného a nemorálního. Zatímco u žen homosexuálním vztahem ničím nemrhalo, a proto jim to nebylo tak proti mysli. Muži jenž provozovali homosexuální styk byl ukamenováni. Homosexualita a další prohřešky jako zoofilie byly označovány za sodomie – podle příběhu měst Sodoma a Gomora, které byly údajně potrestány za homosexuální styk, zvláště u chrámových prostitutů, což bylo pro Hebrejce, jenž považovali manželství za posvátné, znesvěcením jenž bylo nutné potrestat. Tímto se v podstatě bránili vlivu ostatních kultur, jenž je obklopovali a které homosexualitu považovali za něco normálního.
– Řím – nejprve byl homosexuální vztah k někomu svobodnému zakázán, ale s otroky bylo možné mít anální styk, protože to byl přeci jen otroci. Protože u těch jediných nevadilo, že hrají pasivní roli, tedy roli kterou mnoho Římanů považovalo za zahanbující. I přesto mnoho Římanů dál mělo milence a dokonce obtěžovalo chlapce na ulicích. Proto byl vydán další zákon, který toto zakazoval. Také na rozdíl od Řeků měli odpor k nahotě, a proto u nich všechny sochy byly oblečené. Co se týče lesbické lásky, ta byla Římanům silně proti mysli, protože měli za to, že oni jen můžou dávat rozkoš a ženy jim ji tuhle možnost kradou. Naproti tomu u muže byla bisexualita něčím naprosto normálním, s čím se žena musela prostě smířit.Později byly vydány zákony, které nejprve trestali pasivní homosexuály – tedy především prostituty, potom i aktivní homosexuály. Přesto tyto zákony homosexualitě nezabránily a kolikrát i byly zneužity k odstranění politicky nepohodlných lidí. Později přišel stoicismus, který mimo jiné kladl důraz na sexuální sebeovládání, tudíž aby se muži orientovali na heterosexuální styk a ne na homosexuální styk. Jenže mezi přání a realitou byl propastný rozdíl.
– Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
– Japonsko – i zde byla homosexualita tolerována a nebyla větším problémem než promiskuita.
Raný středověk - zde už nastupuje rané křesťanství, které zavrhuje homosexuální lásku a vede k asketizmu, ale i přesto ještě v této době existuje mnoho kultů jenž homosexuální lásku oslavují. Už v této době nastává určitý nešvar křesťanství, kde kněží, jenž museli dodržovat celibát a byli k nim posíláni chlapci na výchovu, je sexuálně obtěžovali.
– Kelti – nejprve u nich homosexualita nebyla nic výjimečného, dokonce bojovali nazí, teprve později s příchodem křesťanství se u nich vyvinul odpor proti homosexualitě.
– barbaři – Gepidi a Gótové – zde byla homosexualita normální, v podstatě se to podobalo iniciačnímu rituálu přírodních kmenů, protože poté co chlapec zabil nějaké velké, divoké zvíře, stal se z něj muž a už nemusel být milencem starších mužů.
– Germáni – u těch byl odpor především zaměřený na pasivní homosexualitu, což je svým způsobem zajímavé, protože muži mohli mít heterosexuální styk teprve až když získali půdu a tudíž nebylo výjimkou, že mnoho chlapců provozovalo mezi sebou homosexuální styk.
– Arabové – ti jsou trošku zvláštní, protože vyznávali islám, který měl trošku jiný pohled na sexualitu jako takovou. Mužská i ženská nahota byly považovány za obscénní. Avšak erotika byla oslavována a byla běžnou součástí kultury. Homosexualita tedy byla ve skutečnosti běžně rozšířená, ale v zákonech a literatuře byla odsuzovaná. Díky existenci harému byl součástí islámské erotiky i lesbismus, jenž byl zároveň velmi tabuizovaný tématem, protože mužům bylo proti mysli, že by kromě nich i někdo jiný mohl poskytnout jejich ženám rozkoš.
Středověk - v této době nastává ještě větší homofóbie a homosexualita je velice ošklivena u křesťanských kněží, naštěstí v této době ještě nejsou světské zákazy a příkazy proti homosexualitě, ale jenom církevní, což se však brzo změnilo. V této době se ustanovuje inkvizice, aby trestala hříšníky, mezi než patřili samozřejmě i homosexuálové, tvrdili, že všechny sexuální polohy kromě klasické polohy jsou nepřípustné a zaslouží si trestat, protože jsou příčinou všech přírodních katastrof, hladomorů a epidemií. V církvi dokonce se postupně dospělo k názoru, že bisexuální styk je horší než incest mezi matkou a synem..
Později se utužují světské zákazy proti homosexualitě a protože je všeobecným míněním, že nejvíce homosexuálně hřeší kněží a obyvatele měst, jsou nejtvrdší tresty ve městech a ty namířené proti kněžím. Tresty byly různé, většinou to začínalo kastrací a poté se pokračovalo buď rozčtvrcením, nebo upálením, případně pověšením za příslušný orgán a vykrvácením. Během druhé poloviny 13. století byly ve většině Evropy přijaty zákony, jenž homosexualitu trestaly smrtí. Ale přesto je známo jen málo případů, kdy se tyto zákony uplatnily a většinou to bylo dokonce politicky motivované, protože se králové potřebovali zbavit svých protivníků a shrábnout jejich majetek. Nejlepším příkladem je král Filip IV. jehož otec i zeť byli homosexuálové a tudíž si vypěstoval velice slušnou homofóbii, který obvinil templáře ze sodomie a postupně je všechny pozatýkal, mučením si vynutil jejich přiznání, zkonfiskoval majetek a nechal je zabít. Také požádal svého zetě Eduarda II. aby vyhnal templáře ze své země, což se i stalo. Okolo roku 1300 se znovu rozmáhají různá lidová hnutí, jenž praktikovali gnosticismus, který učil, že spásu člověka dosáhne jak duchovním poznáním, tak i přes světské radovánky. Toto se samozřejmě nelíbilo kněžím a proto je obviňovali z homosexuality a trestali je jako kacíře. V letech 1243 až 1328 narůstá množství církevních a světských zákonů proti homosexualitě, dokonce je homosexualita definována jako nejtěžší hrdelní zločin. Důvodem tohoto nárůstu není nárůst homosexuality, ale to, že homosexualita se spojovala s jinými hanebnými zločiny a stala se symbolem anarchie a nonkonformnosti.
Pozdní středověk – v tomto období nastává ten totálně schizofrenní přístup k homosexualitě, protože ač je trestána, běžně se vyskytuje, protože se muži ženili většinou až okolo třicítky a do té doby mohli buď využít služeb prostitutek, což bylo drahé a byla zde velká šance chytnou nějakou nemoc, a nebo praktikovat homosexuální styk a doufat, že se na to nepřijde. Od začátku 14. století je homosexualita spojovaná s magií a démonizmem, a proto není divu, že se všichni snažili projevy homosexuality vydávat za něco jiného, aby nebylo nutné trestat či být potrestán. Bohužel to šlo jen u těch drobnějších projevů jako byla vzájemná masturbace. Dokonce i tresty za homosexuální projevy se různily podle věku. Mírnější byli trestáni chlapci, protože se bralo, že jen využili starší muži před svatbou pro sexuální uspokojení a proto byli trestání většinou jen několika měsíci ve vězení. Starší mladíci byli už trestání pokutami, vězením a případně vyhnáním z města. A muži nad 33 let byli upalováni a jejich majetek přešel pod město. Také na základě všeobecně rozšířeného názoru, že studenti a kněží jsou velmi smyslní, byl ustanoven zvláštní soudce jen pro ně. V této době také díky bule papeže Inocenta VII., v níž osobně podpořil a zdůvodnil hon na čarodějnice, se začal rozšiřovat názor, že homosexuálové jsou zplodení démony. A díky známému satanistovi Gillesovi de Rais začala být homosexualita spojována se satanismem, protože tento muž při satanských obřadech sexuálně zneužíval a zabíjel chlapce – bylo jich okolo 140.
U Slovanů byla též homosexualita považována za přečin proti bohu a měli dokonce stanovené různé tresty pro různé projevy homosexuality, pro ty mírnější to bylo většinou pokání, proti závažnější půst, bičování a další tresty. Je zajímavé, že na rozdíl od antiky se hůře trestal aktivní viník než ten pasivní.
Novověk – renesance – Itálie – v 15. století Italové znovu objevují antiku a její přistup k homosexualitě. Toto znovuobjevení má za následek uvolněnější mravy nejen mezi normálními lidmi, ale i mezi duchovenstvem. Sice zde stále existovali přísné tresty, ale jen málokdy se praktikovali. Ilustruje to představa renesančního umělce: Takovýto muž ( protože ženy nestály za povšimnutí) nesmí mít finanční problémy, musí být shovívavého mecenáše a mít románek s přitažlivým mladíkem. Takovéto představě odpovídali i Leonardo a Michelangelo, kteří měli pravděpodobně homosexuální sklony.
– Mayové, Aztékové a Inkové – o jejich sexuálních zvycích jsou zprávy jen od Španělů, takže mohou být zkreslené. Mayové prý běžně obstarávali svým dospívajícím synům chlapce, aby jim zajistili sexuální požitky před manželstvím a pokud spal s daným chlapcem někdo jiný, bralo se to jako znásilnění. U Aztéku ač byly přísné tresty za homosexualitu bylo běžné, že se chlapci převlékali za děvčata a prostituovali. Dokonce Aztékové měli boha, jenž byl ochráncem mužské prostituce a homosexuality a jehož knězi vykonávali homosexuální akt jako náboženský rituál. Inkové zase měli veřejné domy kde svoje služby nabízeli muži s nalíčeními tvářemi a oblečeni v ženských šatech. Nebo v určitých částech říše měli chrámové chlapce, jenž byli vychováváni jako děvčata a náčelníci s nimi v určitých slavnostních dnech souložili.
– Japonsko – zde se křesťanští misionáři pokoušeli vymýtit bisexualitu, která byla zcela běžnou záležitostí, homosexuální styky byly rozšířené jako mezi samuraji a mnichy tak mezi buržoazií, což bylo ze začátku přijímáno s posměchem, později je dokonce Japonci vyhnali a izolovali se od ostatního světa a homosexuální láska zde byla populární a začala se nazývat šudó. To mělo podobný koncept jako v starověkém Řecku – starší muži zaučovali mladší a byla to nejen tělesná, ale i duchovní láska.
– Čína – i zde byla bisexualita naprosto běžná. Na ulicích byli běžně vidět chlapci převlečení za dívky a nabízející své služby.
– Anglie – zde pokračoval schizofrenický přístup k homosexualitě, někteří homosexuálové se styděli a skrývali svojí orientaci. A ty kterým to nepřekáželo, měli sexuální poměry s mladíky, protože na toto se ještě relativně shovívavě hledělo, avšak pokud měli poměr se stejné starým či starším mužem, považovalo se to za něco velice divného a odporného. V tomto období je zde mnoho umělců jenž měli homosexuální sklony a u nichž je to znát v tvorbě – např. Francis Bacon, dále Shakespeare – u něj to vyjadřují jeho Sonety. Pokud byl někdo potrestán za homosexualitu, tak to byli spíše poddaní než šlechtici, kteří se z toho většinou vykroutili.
– klasicismus – zde byly dva směry – puritáni velebili manželský sex a naprosto opovrhovali homosexualitou a velice přísně ji trestali – smrtí.Zatímco libertini oslavovali bisexualitu a brali ji za něco normálního. Puritánství se v Anglii udrželo jen krátce, ale v Nové Anglii vydrželo velice dlouho. V tomto období se rozmáhá i nový fenomén – transvestismus. Ten byl též považován za součást sodomie, což už v tehdejší době bylo skoro synonymum pro homosexualitu a též to bylo velice přísně trestáno – většinou museli stát na pranýři, byli pokutováni a zavíráni do vězení. Koncem 17. století se rozmáhá nejen trasvestismus u mužů, ale i u žen. U nich nejhlavnějším důvodem bylo to, že jako muži měli lepší šance získat zaměstnání a nebýt obtěžovány. No a dalším důvodem bylo to, že se lesbické ženy chtěly schovat před veřejným pohrdáním, když se procházejí se svými přítelkyněmi. V tomto období vlastně poprvé zazněl název lesba pro ženskou homosexualitu. A je zajímavé, že mužská homosexualita byla mnohem více pronásledována než ženská. Důvodů bylo několik, mužská prý ohrožovala rozmnožování, dále při ženské prý nedochází k penetraci a tudíž se to nedá považovat za sex apod.
– osvícenství – v tomto období začala kvést volná heterosexuální láska, ale homosexuální láska byla ještě více zavrhovaná a trestaná, což způsobovalo ještě větší schizofrenické potíže společnosti. Homosexuálové byli ze sebe nešťastní, páchali sebevraždy apod. Určitou výjimkou byl Byron, který měl vztahy jak se ženami tak s muži, ale i on si dal pozor aby měl vztahy s muži až ve Francii, protože Anglie v tomto byla velice rigidní. V Japonsku a Číně byla bisexuální a homosexuální láska běžná. Toto přetrvalo dokud se neotevřeli Západu.
– romantismus – Anglie – zde je homosexualita úplně nejvíc zavrhovaná a tabuizovaná. Přitom je zajímavé, že se trest smrti za homosexualitu sníží na deset let nucených prací až doživotí. Jenže zároveň se tu vytvoří danými zákony velký problém, protože zakazují věnovat se homosexuálním praktikám nejen na veřejnosti ale i v soukromí a díky tomu se objevuje čím dál tím víc žalob. Také se ozývají někteří členové vlády, aby se zavřeli parky, protože se v nich v noci nabízejí prostituti. V soukromých chlapeckých školách se přitom běžně dějí homosexuální praktiky, ale to nikdo nechce vidět. Nejznámějším homosexuálem, který byl za to potrestán, byl Oscar Wilde. Jeho potrestání ovlivnilo ještě více autocenzuru a represi proti homosexuálům. V ostatních zemích jako bylo Rusko, Itálie a Francie byly tresty proti homosexuálům zrušeny.
– realismus – v této době už není homosexualita chápána jako hřích nebo provinění proti společnosti, ale jako medicínský problém. Mnoho lékařů si na něm chtělo udělat jméno, ale většinou publikovali opravdu směšné postoje, jenž odráželi jejich tehdejší výchovu. Poprvé se zde objevuje pojem homosexualita, jenž zavedl maďarský lékař Károly Benkert, který se ujme.Existoval zde ale i osvícený lékař Karl Ulrichs, který tvrdil že homosexualita je vrozená a proto, že se s homosexuály má zacházet shovívavě. Bohužel, jak už jsem řekla ostatní lékaři nebyli zrovna moc osvícení a pokoušeli se léčit homosexualitu kastrací. Případně tvrdili, že homosexualita je výsledkem degenerace a tudíž je to anomálie přírody a choroba. Tato teorie se stala velice populární a mnoho lékařů tvrdilo, že homosexualita se má buď léčit, nebo má dotyčný spáchat sebevraždu. Naštěstí zde byli i další osvícení lidí Walt Whitman, J.A. Symonds, E. Carpenter a H. Ellis, kteří tvrdili, že homosexualita není nic nenormálního a že normální homosexuální vztah se velmi podobá heterosexuálnímu, tedy že partneři jsou na zhruba stejné úrovni. Whitman o homosexualitě psal ve své básni, Symonds a Ellis spolu napsali knihu Sexuální inverze, ve které popisovali různé příběhy a žádali společnost o toleranci a uznání toho, že homosexualita je odlišná ne však divná. V tomto období také byl spolek uranistů, jenž podporoval přátelství a kamarádskou lásku. Tvrdili, že toto kamarádství vyvolává pevnější pouto než manželský svazek. Nešlo tu ani tolik o tělesnou lásku jako o tu duševní a intelektovou.Co se týče lesbické lásky, existovala tzv. bostonská manželství, kdy spolu žily dvě ženy v domácnosti a navzájem si odkazovaly majetky. Veřejnost už nebyla tak nevědomá, aby si nemyslela, že něco jako lesbická láska nemůže existovat, ale měla pořád zažitý stereotyp vztahu – muž a žena – takže se mělo za to, že jedna z žen plní úlohu muže, je větší, hrubší, nekultivovaná, zatímco ta druhá je jemná – prostě typická žena.
– 1. polovina 20. století – je období reformátorů, kteří se pokoušeli změnit náhled společnosti na homosexuály. Existovalo několik společností, které se zabývali radami homosexuálům, rozšiřováním informací laické veřejnosti. Určité sexuální svobodě homosexuálů pomohly obě dvě světové války, protože mnozí homosexuálové, kteří předtím jen velice těžko, pokud vůbec mělo příležitost najít si partnera, si ve vojsku hned našli spřízněnou duši. Jenže velení ozbrojených sil stejně jako zbytek světa homofóbní a pokud se k němu donesl nějaký případ, trestal je vězením nebo psychiatrickou léčebnou. V léčebnách se je pokoušeli léčit velice brutálními metodami. Používala se lobotomie, elektrická šoková terapie apod. Bohužel hned po válkách začali hony na čarodějnice (homosexuály), byly s nimi vedeny procesy a byli trestáni. Tohle všechno vedlo k utužení homofóbie a ke strachu homosexuálů projevovat se.
– 50. léta –. V roce 1958 vzniká Společnost za reformu homosexuálního práva, která se usilovala o to změnit zákony kriminalizující homosexuální aktivity.
– 60. léta – V roce 1966 byl přijat zákon, jenž povoluje homosexuální praktiky v soukromí, což je definováno tak, že tam nesmí být víc jak dva lidé a za soukromá místa se nepovažují cely a hotelové pokoje.
– 70. léta – V roce 1970 vzniká Fronta pro svobodu gayů, která se snaží vymýtit z povědomí lidí, že jsou gayové zženštělé karikatury, ale že jsou normální jako všichni ostatní. Demonstrovali před bary, kam nechtěli pustit homosexuály. Organizovali Dny gayů a Týdny gayů – první byl v roce 1972. V témže roce vznikl čtrnáctidenník Gay News, který byl populisticky orientovaný a měl v úmyslu zaujmout celou gay komunitu. Byly vytvářeny různé bary, služby a další služby pro homosexuály. Bohužel i v této době přetrvává odsouzení proti homosexuálům v ozbrojených silách a proto jednoho z nich seržanta Matlovicha, který byl několikrát vyznamenán, vyloučili z letectva. Když zemřel nechal si na náhrobek vytesat: Gay vietnamský veterán. Když jsem sloužil v armádě, dali mi medaili za to, že jsem zabil dva muže, a propustili mě za t, že jsem jednoho miloval.
– 80. léta – V těchto letech se objevil AIDS, který ze začátku postihoval především homosexuály, což vedl utužení homofóbie ostatního heterosexuálního světa. Lidé se odmítali dotýkat nakažených jinak než v gumových rukavicích, nakažené děti nesměly chodit do školy a gay herci nemohli hrát s ostatními divadlo. U homosexuální komunity to však vedlo k větší soudržnosti a solidaritě. V roce 1984 zorganizoval Fond Terrence Higginse, což byl první Brit jenž zemřel na AIDS první celostátní konferenci o AIDS. V roce 1988 byla přijat nový zákon, jehož součástí byl paragraf 28, který zakazoval jakkoliv propagovat homosexualitu, či ji ve škole předkládat jako něco přirozeného.
Historie české homosexuality
Bohužel česká historie je skoupější na záznamy o homosexualitě. Budu se to snažit brát chronologicky, ale občas jsou prostě jen střípky.
Z 16. století je několik záznamů, které tvrdí, že si Rudolf II. vydržoval několik milenců, ale i milenek, takže byl pravděpodobně bisexuální.
Z 18. století je zase známo, že sestra Josefa II. Marie Kristina měla vztah s jeho manželkou.
Co se týče zákonů z těch dob byla homosexualita trestána smrtí, později dlouholetým žalářem. V roce 1803 byly vydány zákony, jenž homosexuální projevy trestaly vězením od 6 měsíců do jednoho roku.
V 19. století jsou už zmínky častější. Například Julius Zeyer byl gay, jenže skrýval a trápil se tím. Dalším o generací mladším slavným gayem byl Jiří Karásek ze Lvovic, ten se také trávil svojí homosexualitou a vyléval svá trápení ve svých dílech, ale ke konci svého života se ke své homosexualitě přiznal, což mu samozřejmě přineslo i úsměšky. Tvrdí se, že i Jaroslav Hašek byl gay, ale není to dokázané. Také než byly určité pasáže změněny měla opera Bedřicha Smetany – Dalibor homoerotický nádech, protože byla především o vztahu Dalibora a Zdeňka a Milada jim tam dělala jen křoví. Také v tomto období, kdy ve světě byl souzen Wilde za svojí orientaci bylo v roce 1895 zvláštní číslo Moderní revue, kde byla vedena polemika o tom, že gayové by byli něco nenormálního a nejlepší na tom bylo, že to kromě Karáska psal i Procházka, který byl rozhodně heterosexuálem. Byl to jediný časopis, který neodsuzoval v té době Wildea jako něco nenormálního. Avšak asi nejznámějšími gay, jenž se k tomu přiznali, byli u nás Otakar Březina a Emanuel Chalupný. Chalupný tvrdil, že není nutné zvlášť gaye trestat pokud tím nikomu neubližují, protože jediným mínus u nich je, že nemají děti, jenže potom by museli být trestáni i bezdětní manželé.
V období první republiky kdy stále platil zákon a především jeho paragraf 129 o smilstvech proti přírodě bylo známo mnoho případů, kdy vyděrači získávali velké částky ať už od skutečných gayů nebo od křivě obviněných, protože opravdu stačilo, když vás někdo obvinil, že jste dělal něco homosexuálního, byl jste vyšetřován a poslán do vězení, pokud se to prokázalo a tak většina lidí raději zaplatila. Nebo se chodila bavit do poloilegálních klubů a bytů, o kterých se šuškandou dozvěděli. Bohužel mnoho takovýchto místo bylo objeveno a lidé byli potrestáni.. Také pokud se soudili kriminální činy jenž byly spáchány na homosexuálech bylo hodnocení mírnější, než kdyby byly spáchány proti heterosexuálům a to jen proto, že homosexuálové byli údajně „něco proti přírodě“.
Ve 40. letech byla nesnášenlivost vůči gayům ještě stupňovaná nacistickou propagandou ( jen tak pro zajímavost, když nacisti poslali homosexuála do koncentráku musel nosit růžové označení stejně jako Židé žluté, Romové hnědé, političtí vězňové červené, zločinci zelené, asociálové černé, emigranti modré a Svědci Jehovovi purpurové).
V 50. letech byla homosexualita stále trestná, protože ač komunisté slibovali, že ji odtrestní, tak bohužel neučinili, ale i přesto se gayové scházeli na určitých místech.
V 60. létech – přesněji v roce 1961 byl uzákoněn nový paragraf, díky kterému homosexuálové nad 18 let mohli pokud chtěli provozovat sex v soukromí samozřejmě ne za úplatu. Bohužel i toto bylo zneužitelné, protože za úplatu se považovalo už i pozvání na večeři, což je v heterosexuálním vztahu naprosto normální. Přesto byl v těchto letech život gayů zjevnější, dokonce i heterosexuálům byla známa místa, kde se scházejí a protože se to stále bralo za něco divného, vyhýbali se jim. Také v této době je zde jeden významný muž Imrich Matyáš, která se dával dobrozdání u soudů, že homosexualita není nic nenormálního, případně i zastupoval gaye obviněné kvůli své homosexuální orientaci.
V 70. letech jsou poměry ještě relativně uvolněnější a gayové mají v podstatě čtyři způsoby společenského života – „rodinné“ společnosti, intelektuální „salóny“, lázně a kluby barového typu. V rodinných společnostech se pohybovali takové osobnosti jako Jan Zrzavý či Ladislav Fuks, tyto sešlosti byli uzavřené, vyhrazené spíše pro homosexuální komunitu. Zatímco salóny byly už otevřenější a mohli tam i heterosexuální lidé, například do salónu Karla Laštovky chodila i Hana Hegerová, v těchto sešlostech se uplatňoval model normálního soužití lidí bez ohledu na orientaci. V lázních se dali nalézt především mladší homosexuálové a také se zde dalo najít množství prostitutů. V lázních však museli být gayové opatrnější, protože tam chodili i heterosexuálové. Bary byly to samé co v minulosti.
V 80. letech se přesunuli lázeňští homosexuálové na diskotéky. Bohužel stejně jako v minulosti byly tyto diskotéky skvělým zdrojem informací pro policii. Dalším informace policie dostávala také díky AIDS, protože nakažený musel udat všechny své sexuální kontakty. V roce 1989 nastává politický zlom a začínají se vytvářen nové předpoklady i pro život homosexuálů.
Na počátku 90. let vzniklo Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů, které spolu se Svazem Lambda – lesby, Legou a slovenským Ganymedesem vytvořilo Sdružení organizaci homosexuálních občanů SOHO. Dalším významným počinem byla kandidatura Jiřího Hromady, jenž byl předsedou SOHO, na poslance do Federálního shromáždění, nebyl sice zvolen, protože jeho strana nepřesáhla pěti procentní hranici, ale dalo to nový směr gay politice. Od té doby vydává SOHO nejdříve Soho revue, později časopis Gayčko a vůbec se všemožné snaží integrovat homosexuální menšinu. Jejich asi největším úspěchem je registrované partnerství, které je u nás povolené zákonem 115/2006 od 1. července 2006.
Něco o tomto tématu se dá přečíst na http://www.partnerstvi.cz/rp-zakon-2006/
Tato vlajka je symbolem homosexuálních hnutí:
Biologie a psychologie homosexuality
Původ lidské homosexuality
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.
Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných, tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. Na nějakou míru genetických vlivů na vznik homosexuality ukazuje výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, kteří ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální, a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců.
Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.
Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakterisktiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento překvapivý závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.
Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.
Rozšíření v lidské populaci
Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti příjímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny a média blízké protihomosexuální ideologii. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.
Průzkumy sexuální aktivity a identity
První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.
V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.
Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.
V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů,za výhradně homosexuální 5,9 %.
Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.
V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.
Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.
Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.
Homosexualita u zvířat
Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.
Homosexualita v lidské společnosti
Homosexualita a náboženství
Klasická náboženství vznikala v době, kdy pojem homosexuality jako osobnostní dispozice ještě neexistoval, a proto k ní nemají žádný historický tradiční postoj.
Je však několik biblických pasáží, které tradičně jsou chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. Jsou historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se pro dnešek za závazné nepovažují. Oficiální doktriny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem k tradičnímu postoji hlásí.
Láskyplný vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, v Bibli David opěvuje i slovy „tvá láska byla nad lásku žen“. Tato láska však nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David každý oženili a zplodili děti.
V románském středověku v islámském i křesťanském Středomoří kolovala v různých variantách legenda o rytířích Amisovi a Amilovi, jejímž tématem bylo celoživotní citové pouto. Tuto legendu později zpracoval i Julius Zeyer. Ve východních církvích se přibližně v tomtéž historickém období vyskytovala Svátost duchovního sbratření (Adelfopoiésis).
V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe.
Otázka přístupu k homosexuálům uvnitř církví nabyla na významu v roce 2003 v souvislosti s anglikánskou církví, kdy byl americkými anglikány, Episkopální církví, vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson. Ostrý nesouhlas části anglikánů vedl téměř k církevnímu rozkolu, kterému se nakonec podařilo zabránit. Výrazná názorová nejednotnost v problematice svěcení homosexuálů, popř. požehnání sňatkům osob stejného pohlaví, však u anglikánů přetrvala a projevuje se především ve vztahu mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe.
Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Podle kritiků je tato instrukce diskriminací kvůli samotné homosexuální orientaci a kvůli nekonformitě názorů, projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi a prohloubením pokrytectví a strachu. Zastánci tuto instrukci za diskriminaci nepovažují. Toto omezení je podle nich oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.
Homosexualita v umění
Jedna z oblastí, v níž se zachovaly záznamy o lásce ke stejnému pohlaví, je umění a literatura. Homosexuální city stojí u základů západního umění a jejich kořeny se dají vystopovat do antického Řecka. O Homérově Iliadě se soudí, že láska mezi dvěma muži je jejím hlavním rysem, na který se tak nahlíželo již ve starověku. Výklad k tématu homosexuality poskytuje svým čtenářům Platónovo Symposion, které na jednom místě předkládá tvrzení, že homosexuální láska je vyšší než heterosexuální.
Evropská tradice pokračovala v průběhu věků v dílech Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarottiho a Williama Shakespeara. V muslimských společnostech byla homosexuální témata přítomna u postav jako Abú Nuwas nebo Omar Chajam. Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, založil tuto tradici v Japonsku. V Číně byla tato tradice zastoupena díly autorů Bian er Zhai a Jin Ping Mei.
Idoly jako Madonna a Elton John pokračují v této tradici v dnešní době. Homosexuální témata obvykle zobrazuje japonský žánr animovaného filmu shounen-ai a yaoi – mužská homosexualita a shoujo- ai a yuri – ženská homosexualita. Umělecké akty také často zobrazují lesbičky. Existuje mnoho divadelních her. V USA populární televizní pořad Queer Eye for the Straight Guy srovnává homosexuální muže s antickými múzami. V roce 2005 získal velké světové uznání film Zkrocená hora, zabývající se homosexuální tematikou. Homosexualita se také představuje v četných muzikálech.
Stereotypy, předsudky a protiargumenty
Neuroticita nebo nezralost
Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.
Tento názor pramení z těchto důvodů:
- společenská ostrakizace a předsudky a jimi vyvolané potlačování a vytěsňování erotického cítění mohou způsobit poruchy duševního zdraví nebo životního stylu - depresi, neurózu, osobnostní nezralost, disociaci (egodystonii).
- psychiatři se nesetkávají s reprezentativním vzorkem homosexuálů, ale především s těmi, kteří mají závažné životní problémy
Výchova dětí
Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.
Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála, jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka. Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii ani Wainrightová a Pattersonová.
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí
Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.
Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu homosexuála nebo bývají za homosexuály považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilii samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).
Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové. Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců.
Homosexualita a zdravotnický systém
Je homosexualita nemoc?
Lékaři si to na přelomu 19. a 20. století začali myslet, ale naštěstí od tohoto názoru v poslední čtvrtině 20.století ustoupili.
Homosexualita a zdravotnické klasifikace
V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Podrobnou klasifikaci sexuálních deviací podobnou dnešnímu pojetí zavedl Richard von Kraft-Ebbing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886).
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl. Vzhledem k odporu, který toto rozhodnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla přibližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů. V DSM III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita – tedy homosexualita se kterou daný jedinec ještě není smířen, či ji odmítá. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec.
V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Změna sexuální orientace
Léčení homosexuality je otázkou lékařské etiky, jejíž ožehavost je způsobena především tím, že zasahuje i do roviny politické, náboženské a morální.
Předmětem sporu je:
- otázka možnosti změny homosexuální orientaci člověka na heterosexuální („vyléčitelnosti“ homosexuality),
- etická opodstatněnost a oprávněnost takové léčby související s otázkou, zda je homosexualita nemoc (respektive deviace) nebo sexuální orientace rovnocenná s heterosexualitou,
- nepříznivé dopady léčby (či pokusů o léčbu) na kvalitu života a nepříznivé vedlejší účinky léčby.
V praxi aktivistických a ideologických hnutí často tyto otázky splývají. Změnitelnost bývá spojována s nutností orientaci měnit a často se k těmto názorům hlasí protihomosexuální část veřejnosti, zejména církve, náboženští tradicionalisté a konzervativní politici. Neměnnost sexuální orientace často bývá uváděna na obhajobu její rovnocennosti a hlásívá se k ní část veřejnosti vůči homosexualitě tolerantní včetně většiny lékařů a homosexuálů.
Po většinu dějin medicíny pojem homosexuality v dnešním pojetí neexistoval. Od konce devatenáctého století, kdy byl zaveden, souběžně existovaly jak snahy o její léčbu, tak přesvědčení o její nezměnitelnosti. V poslední čtvrtině dvacátého století přestala být homosexualita významnými lékařskými autoritami označována za nemoc. Prosazováním možnosti její léčby se zabývají jen menšinové skupiny mezi lékaři a jejich snahy jsou často označovány za kontroverzní až nevědecké.
Mezi zastánce teorie o léčitelnosti homosexuality patří u nás MUDr. Štěpán Rucki, primář dětského oddělení nemocnice v Třinci, z celosvětového hlediska je význačná americká organizace NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality), u nás působí také mezinárodní hnutí Exodus zaměřené právě na léčbu homosexuality. K nejvýznamějším mezinárodním odborníkům, zastávajícím názor o léčitelnosti homosexuality, patří Gerard van den Aardweg, autor knihy Terapie homosexuality.
Používané léčebné postupy
Ti lékaři, kteří hovoří o vyléčitelnosti nebo alespoň léčitelnosi homosexuality, doporučují například následující druhy terapie:
- Vytvoření podmíněného reflexu, který by pacientovi znemožňoval navazovat homosexuální vztahy. Například je „léčený“ homosexuál při sledování homosexuální pornografie nucen ke zvracení. Některé navrhované léčebné postupy pro tuto terapii mnohdy hraničí s brainwashingem.
- Sebekontrolu homosexuála. Homosexuál nevyhledává homosexuální vztahy a kontakty a snaží se bránit se homosexuálním emocím.
- Kontrolu chování. Tato léčba vychází z většinou nepravdivého předpokladu, že homosexuál se chová tak, jak se tradičně očekává od opačného pohlaví, a proto se homosexuál snaží chovat tak, jak se tradičně očekává od jeho pohlaví.
Používají se také další postupy obvyklé při léčbě parafilií (vychází z přesvědčení, že homosexualita je parafilií).
Odpůrci teorie o léčitelnosti homosexuality namítají, že při použití všech těchto druhů terapie zůstane vlastní sexuální orientace homosexuála nezměněna a jde nejvýš o změnu sebeinterpretace nebo životního stylu, ne samotného založení.
Právní podmínky
Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.
Homosexualita
Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.
Sexuální styk osob stejného pohlaví
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.
Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Výchova dětí
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Lze předpokládat, že toto ustanovení bude sloužit jako precedens i při posuzování vhodnosti adopce těm homosexuálně zaměřeným osobám, které v partnerství nežijí nebo kteří o výhody a nevýhody registrace nemají zájem. Tím zákon nepřímo podpořil diskriminaci homosexuálně zaměřených osob. Někteří odpůrci i příznivci zákona naopak předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.
Homofobie v Rusku: Ruský národ je považován za nejvíc nepřátelský vůči homosexuálům, pokud nezahrnujeme státy Islámského světa, části Afriky a Asie a např. Ukrajinu nebo Turecko.[6][7] Podle průzkumu z roku 2013 až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou, což je 14 % nárůst od r. 2002. V roce 2007 68 % Rusů řeklo, že homosexualita je vždycky společensky nepřijatelná nebo téměř vždy. V roce 2005 by 44 % Rusů bylo pro trestný postih sexuální aktivity mezi osobami téhož pohlaví a 43 % Rusů schválilo přijetí zákona o zákazu diskriminace na základě sexuální orientace. V roce 2013 16 % Rusů prohlásilo, že homosexuální osoby by měly být izolovány od společnosti, 22 % by bylo pro nařízení léčby a 5 % by je nejraději vyhladilo. Postoj ruských psychiatrů a veřejnosti k homosexualitě jako nemoci zůstal dodnes. Například v roce 2003, kdy se homosexualita vyškrtla z ruské kvalifikace duševních chorob, 62,5 % dotazovaných psychiatrů v Rostově jí stále považovalo za nemoc a o tři čtvrtletí poté za poruchu osobnosti. Psychiatři si svůj postoj udrželi až do konání festivalů gay pride, kdy začali postupně propouštět gaye a lesby ze škol, dětských domovů a jiných veřejných institucí.
Stejnopohlavní manželství: Žádná právní úprava stejnopohlavního soužití není v současném Rusku umožněna. V červenci 2013 patriarcha Kirill, duchovní Ruské pravoslavné církve, která má až 80 % praktikujících věřících, řekl že uzákonění stejnopohlavních svazků je znakem Apokalypsy. V roce 2011 během tiskové konference, moskevská primátorka[zdroj?], Irina Muravjovová, řekla: "Veškeré pokusy o legalizaci stejnopohlavních svazků v Moskvě a v celém Rusku nebudou nikdy vyslyšeny. Žijeme v civilizované zemi, která se řídí nejvyšším federálním zákonem Ústavou Ruské federace, která manželství definuje jako jedinečný svazek mezi mužem a ženou. Žádné jiné manželství neexistuje a nemůže být tudíž nikdy v Rusku uzákoněno. Většina Rusů vůči stejnopohlavním manželstvím zaujímá stejný postoj.
A zde jsou obrázky toho, jaká je právní úprava po jednotlivých státech světa a Evropy.
Tabulky s přesně uvedenými tresty v jednotlivých zemích jsou přílohou.
SVĚT
EVROPA
Homosexualita. 1
Několik základních pojmů. 1
Homosexualita. 1
Homosexuální chování 2
Bisexualita. 2
Homofobie. 2
Historie světové homosexuality. 2
Pravěk. 2
Starověk. 2
Raný středověk 4
Středověk. 4
Pozdní středověk. 5
Novověk. 5
Historie české homosexuality. 7
Biologie a psychologie homosexuality. 9
Původ lidské homosexuality. 9
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou. 10
Rozšíření v lidské populaci 10
Průzkumy sexuální aktivity a identity. 11
Homosexualita u zvířat 11
Homosexualita v lidské společnosti 12
Homosexualita a náboženství 12
Homosexualita v umění 13
Stereotypy, předsudky a protiargumenty. 13
Neuroticita nebo nezralost 13
Výchova dětí 13
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí 14
Homosexualita a zdravotnický systém.. 14
Je homosexualita nemoc?. 14
Homosexualita a zdravotnické klasifikace. 14
Změna sexuální orientace. 15
Používané léčebné postupy. 16
Právní podmínky. 16
Homosexualita. 16
Sexuální styk osob stejného pohlaví 17
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví 17
Výchova dětí 17
Pokusy naznačovať, že homosexuálne správanie je v súlade s prírodou na základe toho, že sa vyskytuje medzi zvieratami sú teda len fabuláciou. Biológovia a psychológovia sa týmto názorom nestotožňujú.
Čítajte viac: http://dolezite.sk/old/HOMOSEXUALITA_U_ZVIERAT_JE_MYTUS_183.html#ixzz5MaYXlzmE
Gayové šíří infekce a polykají vlastní výkaly. 50% mužského syfilis je přenášena homosexuály jako infekce konečníku a může se během análního styku přenést močovou trubicí na jiného homosexuála. (7)
• Mnoho homosexuálů nevěnuje pozornost varováním před jejich životním stylem.
• 41% homosexuálů tvrdí, že mělo sex s cizími lidmi na veřejných záchodcích, 60% mělo sex s cizími lidmi v lázních a 64% těchto náhodných setkání zahrnovalo užití ilegálních drog. (8)
• 39-59% homosexuálů je nakaženo střevními parazity, jako jsou červi, motolice a améby (měňavka), běžné ve špinavých zemích třetího světa. (8)
• Průměrný věk, kdy homosexuálové umírají, je 42 let (jen 9% zůstává naživu po dosažení 65. roku). Tento věk klesá na 39 let, pokud je příčinou smrti AIDS. Průměrný věk úmrtí ženatého heterosexuálního muže je 75 let. (8)
• Průměrný věk, kdy umírají lesby, je 45 let.
smrtelná hepatitida B se vyskytuje 5x více u homosexuálů než heterosexuálů.
Průzkum v Dánsku z roku 2009 M. Mathyho s kolektivem zjistil, že homosexuální muži v registrovaném partnerství spáchají 8x častěji sebevraždu jako heterosexuální ženatí muži. https://tradice.net/2014/03/2014-03-23/
https://www.euportal.cz/Articles/6549-sokujici-statistika-o-homosexualite-gayove-siri-infekce-a-polykaji-vlastni-vykaly.aspx
V Čechách majú homosexuáli napríklad nadštandardné výhody podobné rodinám. Môžu uzatvárať registrované partnerstvá, ktoré im zaručujú celý rad výhod, česká verejnoprávna televízia im dokonca venuje pravidelný vysielací priestor. Nestačí to. Homosexuáli musia napriek tomu všetkému pochodovať, ako tomu bolo napríklad v roku 2011 na Prague Pride. Pre časť spoločnosti, ktorá si myslí, že tému môže vyriešiť inštitút registrovaného partnerstva je to jasný odkaz. Skúsenosti vravia, že nevyrieši.[36] Aj na Slovensku otvorene deklaruje prvé lesbické združenie Museion a ďalšie neformálne lesbicko-gejské platformy, že registrované partnerstvo ich neuspokojí.
Namiesto riešenia problému opustených detí v detských domovoch prostredníctvom adopcie homosexuálmi, je vhodnejšie sústrediť energiu a financie na vytváranie lepších systémových riešení pre podporu náhradnej rodinnej starostlivosti medzi heterosexuálmi. Adopcie detí homosexuálnymi pármi na prvý pohľad môžu vytvárať dojem, že sa rieši určitý problém, ale v skutočnosti sa vyrába druhý ešte väčší problém. Niektoré západné štáty dokázali v minulosti poumiestňovať deti do rodín a zrušiť detské domovy, pričom k tomu nepotrebovali ani adopcie homosexuálmi. Preto by nám mohli byť príkladom práve takéto krajiny.
"Najmä homosexuálne a feministické hnutie dnes argumentuje tým, že dieťa treba adoptovať alebo umelo vyrobiť aj homosexuálom, lebo deti vyrastajú aj slobodným matkám či otcom, a teda bez rodiča druhého pohlavia.
Aardweg hovorí o situácii v Holandsku, že výsledkom tejto ideológie je postupná tyrania a totalita, pretože ten, kto má iný názor, je odsunutý rôznymi spôsobmi na okraj. Nemôže vykonávať určité zamestnania, nie je nikdy volený do istých grémií a svoje názory môže vyjadriť iba vtedy, ak sa dokáže veľmi dobre brániť. V opačnom prípade by porušil antidiskriminačný zákon, ktorý v Holandsku existuje.
Hnutie homosexuálov dosiahlo jeden zo svojich najväčších úspechov v roku 1973, kedy Americká psychiatrická asociácia hlasovaním (čo bol precedens, ktorý je sám o sebe dosť pochybný spôsob prezentovania vedeckých faktov) vylúčila homosexualitu zo zoznamu duševných chorôb. V roku 1991 ju vyradila takisto Svetová zdravotnícka organizácia z medzinárodnej klasifikácie chorôb.
Súčasťou tlaku na Americkú psychiatrickú asociáciu bolo obviňovanie, že psychiatri sú zdrojom útlaku voči homosexuálom. Počas panelovej diskusie v roku 1970 o "transsexualizme a homosexualite" boli pokusy o zdiskreditovanie psychiatrov. Vyskytovali sa prípady zastrašovania psychiatrov, ak vyjadrovali kritický názor na homosexualitu. Po vyvinutí značného tlaku, sa im časom s pomocou médií podarilo získať svoju reprezentáciu všade tam, kde sa diskutovalo o homosexualite. V roku 1974 sa homosexuálom nakoniec podarilo prinútiť APA, aby odstránila homosexualitu zo zoznamu duševných porúch. Niektorí psychiatri sa však postavili proti tomuto rozhodnutiu a požiadali o uskutočnenie referenda o tejto otázke. Homosexuálni aktivisti však výrazne zalobovali a rozoslali členom list, v mene APA, v ktorom žiadali o podporu návrhu, ktorý už APA prijala, pretože v opačnom prípade by došlo k diskreditácii organizácie v očiach verejnosti. Členovia APA potvrdili toto rozhodnutie, tým že 58% hlasovalo v prospech predošlého uznesenia. Za úspechom stálo i to, že psychiatri považujú za chorého najmä takého človeka ktorý si sťažuje na určité problémy (ego - dystonický homosexuál). Svoje pravdepodobne urobila možnosť prežívania homosexuality ako ego-syntonickej. Avšak stále existuje skupina psychiatrov, ktorí sú presvedčení a neboja sa to aj verejne a odborne vyjadriť, že homosexualita je abnormálny stav.
Namiesto riešenia problému opustených detí v detských domovoch prostredníctvom adopcie homosexuálmi, je vhodnejšie sústrediť energiu a financie na vytváranie lepších systémových riešení pre podporu náhradnej rodinnej starostlivosti medzi heterosexuálmi. Adopcie detí homosexuálnymi pármi na prvý pohľad môžu vytvárať dojem, že sa rieši určitý problém, ale v skutočnosti sa vyrába druhý ešte väčší problém. Niektoré západné štáty dokázali v minulosti poumiestňovať deti do rodín a zrušiť detské domovy, pričom k tomu nepotrebovali ani adopcie homosexuálmi. Preto by nám mohli byť príkladom práve takéto krajiny.
"Najmä homosexuálne a feministické hnutie dnes argumentuje tým, že dieťa treba adoptovať alebo umelo vyrobiť aj homosexuálom, lebo deti vyrastajú aj slobodným matkám či otcom, a teda bez rodiča druhého pohlavia.
Aardweg hovorí o situácii v Holandsku, že výsledkom tejto ideológie je postupná tyrania a totalita, pretože ten, kto má iný názor, je odsunutý rôznymi spôsobmi na okraj. Nemôže vykonávať určité zamestnania, nie je nikdy volený do istých grémií a svoje názory môže vyjadriť iba vtedy, ak sa dokáže veľmi dobre brániť. V opačnom prípade by porušil antidiskriminačný zákon, ktorý v Holandsku existuje.
Hnutie homosexuálov dosiahlo jeden zo svojich najväčších úspechov v roku 1973, kedy Americká psychiatrická asociácia hlasovaním (čo bol precedens, ktorý je sám o sebe dosť pochybný spôsob prezentovania vedeckých faktov) vylúčila homosexualitu zo zoznamu duševných chorôb. V roku 1991 ju vyradila takisto Svetová zdravotnícka organizácia z medzinárodnej klasifikácie chorôb.
Súčasťou tlaku na Americkú psychiatrickú asociáciu bolo obviňovanie, že psychiatri sú zdrojom útlaku voči homosexuálom. Počas panelovej diskusie v roku 1970 o "transsexualizme a homosexualite" boli pokusy o zdiskreditovanie psychiatrov. Vyskytovali sa prípady zastrašovania psychiatrov, ak vyjadrovali kritický názor na homosexualitu. Po vyvinutí značného tlaku, sa im časom s pomocou médií podarilo získať svoju reprezentáciu všade tam, kde sa diskutovalo o homosexualite. V roku 1974 sa homosexuálom nakoniec podarilo prinútiť APA, aby odstránila homosexualitu zo zoznamu duševných porúch. Niektorí psychiatri sa však postavili proti tomuto rozhodnutiu a požiadali o uskutočnenie referenda o tejto otázke. Homosexuálni aktivisti však výrazne zalobovali a rozoslali členom list, v mene APA, v ktorom žiadali o podporu návrhu, ktorý už APA prijala, pretože v opačnom prípade by došlo k diskreditácii organizácie v očiach verejnosti. Členovia APA potvrdili toto rozhodnutie, tým že 58% hlasovalo v prospech predošlého uznesenia. Za úspechom stálo i to, že psychiatri považujú za chorého najmä takého človeka ktorý si sťažuje na určité problémy (ego - dystonický homosexuál). Svoje pravdepodobne urobila možnosť prežívania homosexuality ako ego-syntonickej. Avšak stále existuje skupina psychiatrov, ktorí sú presvedčení a neboja sa to aj verejne a odborne vyjadriť, že homosexualita je abnormálny stav.
„Nech už považujeme homosexualitu za chorobu, alebo nie, je potrebné povedať, že ide o nenormálne sklony, ktoré vedú k neprirodzenému stvárneniu života jednotlivca. homosexuáli sa nerodia. Ľudia sa nimi stanú za rozličných okolností. Môže to byť prostredie, príležitosť, komplexy menejcennosti a pod.,“ popisuje. Ak sa „stav“ nezlepší, odporúča len jediné. „Ak sa nedá očakávať ani po prípadnej pomoci lekára, že nastane u Vás v tomto smere obrat, potom Vám môžem poradiť len jedno
Adopcia detí homosexuálnymi pármi je nevhodná nie preto, že by homosexuálne orientovaný človek nebol schopný mať dieťa rád, ale preto, že pre dobro dieťaťa sú nevyhnutní obaja: muž i žena, otec i matka.
Príklad: Nikto neprišiel s myšlienkou vyžadovať právo na videnie pre slepých. Nie, že by im niekto chcel toto právo uprieť, ale preto, že toho nie sú schopní. Ani z homosexuálneho registrovaného partnerstva sa nestane manželstvo iba tým, že sa manželstvom nazve. Jednoducho preto, že nie je schopné plniť úlohu manželstva. Homosexuálna aktivita je však vždy nasmerovaná na seba samého. Teda vylučuje možnosť vzájomného dopĺňania sa, ktoré je vlastné iba vzťahu muž - žena. Nemožnosť fyzického spojenia pri homosexuálnom styku rovnako poukazuje aj na nemožnosť spojenia - komplementarity v duševnej oblasti. Mužom a ženám sú od prírody dané rozdiely v stavbe tela. Pohlavné orgány jasne naznačujú dopĺňanie sa. Rovnako aj duševné schopnosti muža a ženy majú slúžiť k vzájomnému utvoreniu celku. Čo teda zostáva ľuďom s homosexuálnymi sklonmi? Čo sa týka terapie a túžby niektorých jednotlivcov po heterosexuálnej adaptácii, vzhľadom na vylúčenie homosexuality z MKCH-10, im v súčasnosti v rámci zdravotníckych zariadení nikto oficiálne pomoc neposkytne. Často sa preto združujú do rôznych svojpomocných skupín.
Odpatologizovanie“ homosexuality sa uskutočnilo potom, čo aktivisti gay hnutí násilne prerušili niekoľko stretnutí APA na začiatku 70. rokov 20. storočia.1/ Tomuto kroku nepredchádzala žiadna seriózna vedecká diskusia.
Dnes MKCH-10 spomína homosexualitu v rámci diagnózy F 66:
U homosexuálov je zvýšené riziko duševných chorôb v porovnaní s heterosexuálmi.
Sexuálna vernosť (samostatná výpoveď) v percentách:
- vydaté ženy 85%
- ženatí muži 75,5%
- homosexuálni muži (terajší vzťah) 4,5%
postreh psychiatra E. Guensbergera. „Drogová závislosť má ešte iný dôsledok: vytvára u obetí rôzne druhy perverzií, medzi nimi aj homosexualitu. Takto je homosexualita zapojená do mašinérie drogového obchodu, smutného mechanizmu kapitalistických štátov,“ píše profesor.
Homofobie v Rusku: Ruský národ je považován za nejvíc nepřátelský vůči homosexuálům, pokud nezahrnujeme státy Islámského světa, části Afriky a Asie a např. Ukrajinu nebo Turecko.[6][7] Podle průzkumu z roku 2013 až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou, což je 14 % nárůst od r. 2002. V roce 2007 68 % Rusů řeklo, že homosexualita je vždycky společensky nepřijatelná nebo téměř vždy. , Irina Muravjovová, řekla: "Veškeré pokusy o legalizaci stejnopohlavních svazků v Moskvě a v celém Rusku nebudou nikdy vyslyšeny. Žijeme v civilizované zemi, která se řídí nejvyšším federálním zákonem Ústavou Ruské federace, která manželství definuje jako jedinečný svazek mezi mužem a ženou. Žádné jiné manželství neexistuje a nemůže být tudíž nikdy v Rusku uzákoněno. Většina Rusů vůči stejnopohlavním manželstvím zaujímá stejný postoj.
http://rodina.pastorbonus.sk/odbornik-homosexualita/
https://jezismaria.weebly.com/homosexualita-je-hriech.html
Adopcia detí homosexuálnymi pármi je nevhodná nie preto, že by homosexuálne orientovaný človek nebol schopný mať dieťa rád, ale preto, že pre dobro dieťaťa sú nevyhnutní obaja: muž i žena, otec i matka.
Príklad: Nikto neprišiel s myšlienkou vyžadovať právo na videnie pre slepých. Nie, že by im niekto chcel toto právo uprieť, ale preto, že toho nie sú schopní. Ani z homosexuálneho registrovaného partnerstva sa nestane manželstvo iba tým, že sa manželstvom nazve. Jednoducho preto, že nie je schopné plniť úlohu manželstva. Homosexuálna aktivita je však vždy nasmerovaná na seba samého. Teda vylučuje možnosť vzájomného dopĺňania sa, ktoré je vlastné iba vzťahu muž - žena. Nemožnosť fyzického spojenia pri homosexuálnom styku rovnako poukazuje aj na nemožnosť spojenia - komplementarity v duševnej oblasti. Mužom a ženám sú od prírody dané rozdiely v stavbe tela. Pohlavné orgány jasne naznačujú dopĺňanie sa. Rovnako aj duševné schopnosti muža a ženy majú slúžiť k vzájomnému utvoreniu celku. Čo teda zostáva ľuďom s homosexuálnymi sklonmi? Čo sa týka terapie a túžby niektorých jednotlivcov po heterosexuálnej adaptácii, vzhľadom na vylúčenie homosexuality z MKCH-10, im v súčasnosti v rámci zdravotníckych zariadení nikto oficiálne pomoc neposkytne. Často sa preto združujú do rôznych svojpomocných skupín.
Odpatologizovanie“ homosexuality sa uskutočnilo potom, čo aktivisti gay hnutí násilne prerušili niekoľko stretnutí APA na začiatku 70. rokov 20. storočia.1/ Tomuto kroku nepredchádzala žiadna seriózna vedecká diskusia.
Dnes MKCH-10 spomína homosexualitu v rámci diagnózy F 66:
U homosexuálov je zvýšené riziko duševných chorôb v porovnaní s heterosexuálmi.
Sexuálna vernosť (samostatná výpoveď) v percentách:
- vydaté ženy 85%
- ženatí muži 75,5%
- homosexuálni muži (terajší vzťah) 4,5%
postreh psychiatra E. Guensbergera. „Drogová závislosť má ešte iný dôsledok: vytvára u obetí rôzne druhy perverzií, medzi nimi aj homosexualitu. Takto je homosexualita zapojená do mašinérie drogového obchodu, smutného mechanizmu kapitalistických štátov,“ píše profesor.
Homofobie v Rusku: Ruský národ je považován za nejvíc nepřátelský vůči homosexuálům, pokud nezahrnujeme státy Islámského světa, části Afriky a Asie a např. Ukrajinu nebo Turecko.[6][7] Podle průzkumu z roku 2013 až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou, což je 14 % nárůst od r. 2002. V roce 2007 68 % Rusů řeklo, že homosexualita je vždycky společensky nepřijatelná nebo téměř vždy. , Irina Muravjovová, řekla: "Veškeré pokusy o legalizaci stejnopohlavních svazků v Moskvě a v celém Rusku nebudou nikdy vyslyšeny. Žijeme v civilizované zemi, která se řídí nejvyšším federálním zákonem Ústavou Ruské federace, která manželství definuje jako jedinečný svazek mezi mužem a ženou. Žádné jiné manželství neexistuje a nemůže být tudíž nikdy v Rusku uzákoněno. Většina Rusů vůči stejnopohlavním manželstvím zaujímá stejný postoj.
http://rodina.pastorbonus.sk/odbornik-homosexualita/
https://jezismaria.weebly.com/homosexualita-je-hriech.html
V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie, homosexismus, homonegativismus, antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus. Izrael – pro Hebrejce byl homosexuální vztah, zejména u mužů něčím naprosto nepřijatelným, protože u nich na prvních místě byla rodina.
Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
Homosexualita
Termín homosexualita a homosexuální chování nebyl do poloviny 19. století ještě vůbec znám. Teprve někdy v roce 1869 jej zavedl psychiatr Karoly Benkert a to jako neutrální substituci za pejorativní pojmy „sodomie“ a „pederastie“. Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájména homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující.
Proto se v angličtině vžilo slovo gay (výslovnost gej), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál / homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.
S odsuzováním homosexuality v heterosexuální populaci souvisí i různá hanlivá označení pro homosexuály. Poměrně nejméně hanlivé je v češtině přídavné jméno teplý a od něj odvozené podstatné jméno teplouš. Slovo teplý je v tomto významu překladem německého schwull, což je varianta přídavného jména schwüll znamenající horký, teplý, parný. Původ této metafory je spojen s přeneseným významem slova schwull jako tísnivý, obtížný, trapný, v dnešní němčině je však užíváno jako neutrální, a to běžněji než slovo gay.
Dalším slovem, více hanlivým, je v češtině podstatné jméno buzerant. Slovo je zkomoleninou etnického jména Bulhar - původ má v označení středověké křesťanské sekty bogomilů, která se rozšířila hodně v Bulharsku a odtud se její příznivci šířili dále do Evropy; bogomilové a jejich odnože (např. kathaři, tj. albigenští, v jižní Francii) byli téměř všude pronásledováni a jako nežádoucí menšině se jim připisovaly všechny možné neřesti a hříchy, mezi něž patřila i homosexualita (stejného původu je i v angličtině pro označení homosexuála zastaralé slovo bugger).
Souběžně se užívá i mnoho slangových výrazů, zpravidla urážlivých, jako homokláda, řiťopich, hulibrk a nesčetně dalších.
V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo též slova sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
Několik základních pojmů
Homosexualita – je přímo orientace na opačné pohlaví, homosexuální lidé nejsou schopni navazovat vztahy s opačným pohlavím a pokud přesto navážou, tyto vztahy velice záhy skončí. Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.
Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.
Homosexuální chování – o něm se dá hovořit například u vězňů, jenž nemají přístup k opačnému pohlaví a proto navazují náhradní homosexuální vztahy. Dále sem patří homosexuální prostituti, kteří ač se nabízí stejnému pohlaví, jsou orientováni heterosexuálně. Také sem patří některé z iniciačních ceremoniálů mladých mužů u některých přírodních národů v Melanésii, kde je po nich homosexuální chování přímo vyžadováno.
Bisexualita – takto se označuje stav, kdy člověk nedovede přesně říct, které ze dvou pohlaví eroticky preferuje. Svým způsobem spadá pod homosexualitu, i když skutečně bisexuálních lidí je v populaci velice málo, avšak mnoho homosexuálních jedinců se označuje za bisexuály, protože si myslí, že jako bisexuály je bude okolí brát lépe, hlavně tam kde nejsou pozitivně vůči nim naladěni.
Homofobie – tento pojem zavedl poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie, homosexismus, homonegativismus, antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus.
Historie světové homosexuality
Pravěk – u různých přírodních kmenů, jenže byly v podstatě až do 19. století nedotčeny naší civilizací můžeme pozorovat zvyky, jenž mají původ v pravěku a tudíž jsou pravděpodobně nejvěrnějším zobrazením pravěké sexuality, u těchto kmenů je mužské semeno považované za posvátné a má se za to, že dospívající chlapec ho neměl, kde nabrat, protože se narodil z matky-ženy. Proto se zde odehrávají rituální iniciační homosexuální vztahy, ať už tím, že hoch přijímá orálně sperma staršího muže, čí přímo análním stykem.
Starověk – Mezopotámie – zde byla homosexualita nebyla považována za něco zvláštního, protože při sexu se věnovala pozornost statutu osoby případně druhu soulože, nikoliv však pohlaví partnera a protože se v tomto období matriarchát změnil v patriarchát a ženy byly potlačeny do pozadí, byly homosexuální styky naprosto běžné a dokonce velmi oblíbené. Avšak byla zde preferována dominantní role, protože si mysleli, že muž který je v dané dvojici pasivní, dole je slabý, méněcennější, že je zženštilý, tudíž něco špatného, jedinou výjimkou byli chrámoví služebníci, kteří to v podstatě měli v popisu práce.
– Egypt – v Egyptě homosexualita nebyla moc oblíbená, zvláště pokud se jednalo o pasivní roli, protože se báli, jak by mohli panovníci a další lidé vládnout, pokud by byli zženštilí. Ale co bylo zajímavé, bisexualita jim připadala přirozená a bylo normální, že se mladí muži před svatbou sexuálně vybíjeli s otroky, prostitutkami i prostituty.
– Čína – i v tomto státě nebyla homosexualita ničím výjimečných, dokonce se skrz homosexuální styk z výše postaveným mužem daly získat dary, pozemky či hodnosti, je i zaznamenaný příběh, že se díky tomu, že byl zabaven jedním hezkým mladíkem, byl svrhnut jeden z vládců.
– Řecko – i zde byla homosexualita brána jako něco normálního, ale nejednalo se pouze o tělesný styk, ale i o vzdělávání ducha. Homosexuální láska byla dokonce povyšována nad heterosexuální, protože ženy zde byly jen na rození dětí a vedení domácnosti. Existuje tu jedna legenda o tom, že kdysi byl svět plný čtyřrukých, čtyřnohých a dvouhlavých lidí, jenže pohybovali tak, že váleli sudy, avšak tito lidé zpyšněli, bozi se na ně rozhněvali a rozťali je vedví a od té doby lidé hledají svojí druhou polovičku. Tyto bytosti byli buď žena-žena, muž-muž, nebo muž-žena. Tato legenda je takových mystických vysvětlením, proč vlastně homosexualita existuje. Co se týče homosexuálního vztahu, tak se považovalo za normální pokud měl 12 – 15 letý našel milence, tento chlapec pak plnil pasivní roli ve vztahu, okolo 17 až 18 let mohl přebrat aktivní úlohu, ale bylo zcela běžné, že plnil pasivní úlohu až do 25 let, kdy se oženil a už musel přebrat aktivní roli ve vztahu. Muž, který i po tomto věku zastával pasivní roli, byl považován za slabocha a společnost se mu posmívala. Také zde bylo běžné, že muži chodili do tělocvičen, lázní a dalších zařízení nazí. Též jejich sochy byly nahé, protože se zde oslavovalo nádherné atletické mužské tělo.
– Izrael – pro Hebrejce byl homosexuální vztah, zejména u mužů něčím naprosto nepřijatelným, protože u nich na prvních místě byla rodina – rozmnožování bylo posvátné a muž, který měl vztah s jiným mužem a mrhal svým semen, byl považován za nechutného a nemorálního. Zatímco u žen homosexuálním vztahem ničím nemrhalo, a proto jim to nebylo tak proti mysli. Muži jenž provozovali homosexuální styk byl ukamenováni. Homosexualita a další prohřešky jako zoofilie byly označovány za sodomie – podle příběhu měst Sodoma a Gomora, které byly údajně potrestány za homosexuální styk, zvláště u chrámových prostitutů, což bylo pro Hebrejce, jenž považovali manželství za posvátné, znesvěcením jenž bylo nutné potrestat. Tímto se v podstatě bránili vlivu ostatních kultur, jenž je obklopovali a které homosexualitu považovali za něco normálního.
– Řím – nejprve byl homosexuální vztah k někomu svobodnému zakázán, ale s otroky bylo možné mít anální styk, protože to byl přeci jen otroci. Protože u těch jediných nevadilo, že hrají pasivní roli, tedy roli kterou mnoho Římanů považovalo za zahanbující. I přesto mnoho Římanů dál mělo milence a dokonce obtěžovalo chlapce na ulicích. Proto byl vydán další zákon, který toto zakazoval. Také na rozdíl od Řeků měli odpor k nahotě, a proto u nich všechny sochy byly oblečené. Co se týče lesbické lásky, ta byla Římanům silně proti mysli, protože měli za to, že oni jen můžou dávat rozkoš a ženy jim ji tuhle možnost kradou. Naproti tomu u muže byla bisexualita něčím naprosto normálním, s čím se žena musela prostě smířit.Později byly vydány zákony, které nejprve trestali pasivní homosexuály – tedy především prostituty, potom i aktivní homosexuály. Přesto tyto zákony homosexualitě nezabránily a kolikrát i byly zneužity k odstranění politicky nepohodlných lidí. Později přišel stoicismus, který mimo jiné kladl důraz na sexuální sebeovládání, tudíž aby se muži orientovali na heterosexuální styk a ne na homosexuální styk. Jenže mezi přání a realitou byl propastný rozdíl.
– Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
– Japonsko – i zde byla homosexualita tolerována a nebyla větším problémem než promiskuita.
Raný středověk - zde už nastupuje rané křesťanství, které zavrhuje homosexuální lásku a vede k asketizmu, ale i přesto ještě v této době existuje mnoho kultů jenž homosexuální lásku oslavují. Už v této době nastává určitý nešvar křesťanství, kde kněží, jenž museli dodržovat celibát a byli k nim posíláni chlapci na výchovu, je sexuálně obtěžovali.
– Kelti – nejprve u nich homosexualita nebyla nic výjimečného, dokonce bojovali nazí, teprve později s příchodem křesťanství se u nich vyvinul odpor proti homosexualitě.
– barbaři – Gepidi a Gótové – zde byla homosexualita normální, v podstatě se to podobalo iniciačnímu rituálu přírodních kmenů, protože poté co chlapec zabil nějaké velké, divoké zvíře, stal se z něj muž a už nemusel být milencem starších mužů.
– Germáni – u těch byl odpor především zaměřený na pasivní homosexualitu, což je svým způsobem zajímavé, protože muži mohli mít heterosexuální styk teprve až když získali půdu a tudíž nebylo výjimkou, že mnoho chlapců provozovalo mezi sebou homosexuální styk.
– Arabové – ti jsou trošku zvláštní, protože vyznávali islám, který měl trošku jiný pohled na sexualitu jako takovou. Mužská i ženská nahota byly považovány za obscénní. Avšak erotika byla oslavována a byla běžnou součástí kultury. Homosexualita tedy byla ve skutečnosti běžně rozšířená, ale v zákonech a literatuře byla odsuzovaná. Díky existenci harému byl součástí islámské erotiky i lesbismus, jenž byl zároveň velmi tabuizovaný tématem, protože mužům bylo proti mysli, že by kromě nich i někdo jiný mohl poskytnout jejich ženám rozkoš.
Středověk - v této době nastává ještě větší homofóbie a homosexualita je velice ošklivena u křesťanských kněží, naštěstí v této době ještě nejsou světské zákazy a příkazy proti homosexualitě, ale jenom církevní, což se však brzo změnilo. V této době se ustanovuje inkvizice, aby trestala hříšníky, mezi než patřili samozřejmě i homosexuálové, tvrdili, že všechny sexuální polohy kromě klasické polohy jsou nepřípustné a zaslouží si trestat, protože jsou příčinou všech přírodních katastrof, hladomorů a epidemií. V církvi dokonce se postupně dospělo k názoru, že bisexuální styk je horší než incest mezi matkou a synem..
Později se utužují světské zákazy proti homosexualitě a protože je všeobecným míněním, že nejvíce homosexuálně hřeší kněží a obyvatele měst, jsou nejtvrdší tresty ve městech a ty namířené proti kněžím. Tresty byly různé, většinou to začínalo kastrací a poté se pokračovalo buď rozčtvrcením, nebo upálením, případně pověšením za příslušný orgán a vykrvácením. Během druhé poloviny 13. století byly ve většině Evropy přijaty zákony, jenž homosexualitu trestaly smrtí. Ale přesto je známo jen málo případů, kdy se tyto zákony uplatnily a většinou to bylo dokonce politicky motivované, protože se králové potřebovali zbavit svých protivníků a shrábnout jejich majetek. Nejlepším příkladem je král Filip IV. jehož otec i zeť byli homosexuálové a tudíž si vypěstoval velice slušnou homofóbii, který obvinil templáře ze sodomie a postupně je všechny pozatýkal, mučením si vynutil jejich přiznání, zkonfiskoval majetek a nechal je zabít. Také požádal svého zetě Eduarda II. aby vyhnal templáře ze své země, což se i stalo. Okolo roku 1300 se znovu rozmáhají různá lidová hnutí, jenž praktikovali gnosticismus, který učil, že spásu člověka dosáhne jak duchovním poznáním, tak i přes světské radovánky. Toto se samozřejmě nelíbilo kněžím a proto je obviňovali z homosexuality a trestali je jako kacíře. V letech 1243 až 1328 narůstá množství církevních a světských zákonů proti homosexualitě, dokonce je homosexualita definována jako nejtěžší hrdelní zločin. Důvodem tohoto nárůstu není nárůst homosexuality, ale to, že homosexualita se spojovala s jinými hanebnými zločiny a stala se symbolem anarchie a nonkonformnosti.
Pozdní středověk – v tomto období nastává ten totálně schizofrenní přístup k homosexualitě, protože ač je trestána, běžně se vyskytuje, protože se muži ženili většinou až okolo třicítky a do té doby mohli buď využít služeb prostitutek, což bylo drahé a byla zde velká šance chytnou nějakou nemoc, a nebo praktikovat homosexuální styk a doufat, že se na to nepřijde. Od začátku 14. století je homosexualita spojovaná s magií a démonizmem, a proto není divu, že se všichni snažili projevy homosexuality vydávat za něco jiného, aby nebylo nutné trestat či být potrestán. Bohužel to šlo jen u těch drobnějších projevů jako byla vzájemná masturbace. Dokonce i tresty za homosexuální projevy se různily podle věku. Mírnější byli trestáni chlapci, protože se bralo, že jen využili starší muži před svatbou pro sexuální uspokojení a proto byli trestání většinou jen několika měsíci ve vězení. Starší mladíci byli už trestání pokutami, vězením a případně vyhnáním z města. A muži nad 33 let byli upalováni a jejich majetek přešel pod město. Také na základě všeobecně rozšířeného názoru, že studenti a kněží jsou velmi smyslní, byl ustanoven zvláštní soudce jen pro ně. V této době také díky bule papeže Inocenta VII., v níž osobně podpořil a zdůvodnil hon na čarodějnice, se začal rozšiřovat názor, že homosexuálové jsou zplodení démony. A díky známému satanistovi Gillesovi de Rais začala být homosexualita spojována se satanismem, protože tento muž při satanských obřadech sexuálně zneužíval a zabíjel chlapce – bylo jich okolo 140.
U Slovanů byla též homosexualita považována za přečin proti bohu a měli dokonce stanovené různé tresty pro různé projevy homosexuality, pro ty mírnější to bylo většinou pokání, proti závažnější půst, bičování a další tresty. Je zajímavé, že na rozdíl od antiky se hůře trestal aktivní viník než ten pasivní.
Novověk – renesance – Itálie – v 15. století Italové znovu objevují antiku a její přistup k homosexualitě. Toto znovuobjevení má za následek uvolněnější mravy nejen mezi normálními lidmi, ale i mezi duchovenstvem. Sice zde stále existovali přísné tresty, ale jen málokdy se praktikovali. Ilustruje to představa renesančního umělce: Takovýto muž ( protože ženy nestály za povšimnutí) nesmí mít finanční problémy, musí být shovívavého mecenáše a mít románek s přitažlivým mladíkem. Takovéto představě odpovídali i Leonardo a Michelangelo, kteří měli pravděpodobně homosexuální sklony.
– Mayové, Aztékové a Inkové – o jejich sexuálních zvycích jsou zprávy jen od Španělů, takže mohou být zkreslené. Mayové prý běžně obstarávali svým dospívajícím synům chlapce, aby jim zajistili sexuální požitky před manželstvím a pokud spal s daným chlapcem někdo jiný, bralo se to jako znásilnění. U Aztéku ač byly přísné tresty za homosexualitu bylo běžné, že se chlapci převlékali za děvčata a prostituovali. Dokonce Aztékové měli boha, jenž byl ochráncem mužské prostituce a homosexuality a jehož knězi vykonávali homosexuální akt jako náboženský rituál. Inkové zase měli veřejné domy kde svoje služby nabízeli muži s nalíčeními tvářemi a oblečeni v ženských šatech. Nebo v určitých částech říše měli chrámové chlapce, jenž byli vychováváni jako děvčata a náčelníci s nimi v určitých slavnostních dnech souložili.
– Japonsko – zde se křesťanští misionáři pokoušeli vymýtit bisexualitu, která byla zcela běžnou záležitostí, homosexuální styky byly rozšířené jako mezi samuraji a mnichy tak mezi buržoazií, což bylo ze začátku přijímáno s posměchem, později je dokonce Japonci vyhnali a izolovali se od ostatního světa a homosexuální láska zde byla populární a začala se nazývat šudó. To mělo podobný koncept jako v starověkém Řecku – starší muži zaučovali mladší a byla to nejen tělesná, ale i duchovní láska.
– Čína – i zde byla bisexualita naprosto běžná. Na ulicích byli běžně vidět chlapci převlečení za dívky a nabízející své služby.
– Anglie – zde pokračoval schizofrenický přístup k homosexualitě, někteří homosexuálové se styděli a skrývali svojí orientaci. A ty kterým to nepřekáželo, měli sexuální poměry s mladíky, protože na toto se ještě relativně shovívavě hledělo, avšak pokud měli poměr se stejné starým či starším mužem, považovalo se to za něco velice divného a odporného. V tomto období je zde mnoho umělců jenž měli homosexuální sklony a u nichž je to znát v tvorbě – např. Francis Bacon, dále Shakespeare – u něj to vyjadřují jeho Sonety. Pokud byl někdo potrestán za homosexualitu, tak to byli spíše poddaní než šlechtici, kteří se z toho většinou vykroutili.
– klasicismus – zde byly dva směry – puritáni velebili manželský sex a naprosto opovrhovali homosexualitou a velice přísně ji trestali – smrtí.Zatímco libertini oslavovali bisexualitu a brali ji za něco normálního. Puritánství se v Anglii udrželo jen krátce, ale v Nové Anglii vydrželo velice dlouho. V tomto období se rozmáhá i nový fenomén – transvestismus. Ten byl též považován za součást sodomie, což už v tehdejší době bylo skoro synonymum pro homosexualitu a též to bylo velice přísně trestáno – většinou museli stát na pranýři, byli pokutováni a zavíráni do vězení. Koncem 17. století se rozmáhá nejen trasvestismus u mužů, ale i u žen. U nich nejhlavnějším důvodem bylo to, že jako muži měli lepší šance získat zaměstnání a nebýt obtěžovány. No a dalším důvodem bylo to, že se lesbické ženy chtěly schovat před veřejným pohrdáním, když se procházejí se svými přítelkyněmi. V tomto období vlastně poprvé zazněl název lesba pro ženskou homosexualitu. A je zajímavé, že mužská homosexualita byla mnohem více pronásledována než ženská. Důvodů bylo několik, mužská prý ohrožovala rozmnožování, dále při ženské prý nedochází k penetraci a tudíž se to nedá považovat za sex apod.
– osvícenství – v tomto období začala kvést volná heterosexuální láska, ale homosexuální láska byla ještě více zavrhovaná a trestaná, což způsobovalo ještě větší schizofrenické potíže společnosti. Homosexuálové byli ze sebe nešťastní, páchali sebevraždy apod. Určitou výjimkou byl Byron, který měl vztahy jak se ženami tak s muži, ale i on si dal pozor aby měl vztahy s muži až ve Francii, protože Anglie v tomto byla velice rigidní. V Japonsku a Číně byla bisexuální a homosexuální láska běžná. Toto přetrvalo dokud se neotevřeli Západu.
– romantismus – Anglie – zde je homosexualita úplně nejvíc zavrhovaná a tabuizovaná. Přitom je zajímavé, že se trest smrti za homosexualitu sníží na deset let nucených prací až doživotí. Jenže zároveň se tu vytvoří danými zákony velký problém, protože zakazují věnovat se homosexuálním praktikám nejen na veřejnosti ale i v soukromí a díky tomu se objevuje čím dál tím víc žalob. Také se ozývají někteří členové vlády, aby se zavřeli parky, protože se v nich v noci nabízejí prostituti. V soukromých chlapeckých školách se přitom běžně dějí homosexuální praktiky, ale to nikdo nechce vidět. Nejznámějším homosexuálem, který byl za to potrestán, byl Oscar Wilde. Jeho potrestání ovlivnilo ještě více autocenzuru a represi proti homosexuálům. V ostatních zemích jako bylo Rusko, Itálie a Francie byly tresty proti homosexuálům zrušeny.
– realismus – v této době už není homosexualita chápána jako hřích nebo provinění proti společnosti, ale jako medicínský problém. Mnoho lékařů si na něm chtělo udělat jméno, ale většinou publikovali opravdu směšné postoje, jenž odráželi jejich tehdejší výchovu. Poprvé se zde objevuje pojem homosexualita, jenž zavedl maďarský lékař Károly Benkert, který se ujme.Existoval zde ale i osvícený lékař Karl Ulrichs, který tvrdil že homosexualita je vrozená a proto, že se s homosexuály má zacházet shovívavě. Bohužel, jak už jsem řekla ostatní lékaři nebyli zrovna moc osvícení a pokoušeli se léčit homosexualitu kastrací. Případně tvrdili, že homosexualita je výsledkem degenerace a tudíž je to anomálie přírody a choroba. Tato teorie se stala velice populární a mnoho lékařů tvrdilo, že homosexualita se má buď léčit, nebo má dotyčný spáchat sebevraždu. Naštěstí zde byli i další osvícení lidí Walt Whitman, J.A. Symonds, E. Carpenter a H. Ellis, kteří tvrdili, že homosexualita není nic nenormálního a že normální homosexuální vztah se velmi podobá heterosexuálnímu, tedy že partneři jsou na zhruba stejné úrovni. Whitman o homosexualitě psal ve své básni, Symonds a Ellis spolu napsali knihu Sexuální inverze, ve které popisovali různé příběhy a žádali společnost o toleranci a uznání toho, že homosexualita je odlišná ne však divná. V tomto období také byl spolek uranistů, jenž podporoval přátelství a kamarádskou lásku. Tvrdili, že toto kamarádství vyvolává pevnější pouto než manželský svazek. Nešlo tu ani tolik o tělesnou lásku jako o tu duševní a intelektovou.Co se týče lesbické lásky, existovala tzv. bostonská manželství, kdy spolu žily dvě ženy v domácnosti a navzájem si odkazovaly majetky. Veřejnost už nebyla tak nevědomá, aby si nemyslela, že něco jako lesbická láska nemůže existovat, ale měla pořád zažitý stereotyp vztahu – muž a žena – takže se mělo za to, že jedna z žen plní úlohu muže, je větší, hrubší, nekultivovaná, zatímco ta druhá je jemná – prostě typická žena.
– 1. polovina 20. století – je období reformátorů, kteří se pokoušeli změnit náhled společnosti na homosexuály. Existovalo několik společností, které se zabývali radami homosexuálům, rozšiřováním informací laické veřejnosti. Určité sexuální svobodě homosexuálů pomohly obě dvě světové války, protože mnozí homosexuálové, kteří předtím jen velice těžko, pokud vůbec mělo příležitost najít si partnera, si ve vojsku hned našli spřízněnou duši. Jenže velení ozbrojených sil stejně jako zbytek světa homofóbní a pokud se k němu donesl nějaký případ, trestal je vězením nebo psychiatrickou léčebnou. V léčebnách se je pokoušeli léčit velice brutálními metodami. Používala se lobotomie, elektrická šoková terapie apod. Bohužel hned po válkách začali hony na čarodějnice (homosexuály), byly s nimi vedeny procesy a byli trestáni. Tohle všechno vedlo k utužení homofóbie a ke strachu homosexuálů projevovat se.
– 50. léta –. V roce 1958 vzniká Společnost za reformu homosexuálního práva, která se usilovala o to změnit zákony kriminalizující homosexuální aktivity.
– 60. léta – V roce 1966 byl přijat zákon, jenž povoluje homosexuální praktiky v soukromí, což je definováno tak, že tam nesmí být víc jak dva lidé a za soukromá místa se nepovažují cely a hotelové pokoje.
– 70. léta – V roce 1970 vzniká Fronta pro svobodu gayů, která se snaží vymýtit z povědomí lidí, že jsou gayové zženštělé karikatury, ale že jsou normální jako všichni ostatní. Demonstrovali před bary, kam nechtěli pustit homosexuály. Organizovali Dny gayů a Týdny gayů – první byl v roce 1972. V témže roce vznikl čtrnáctidenník Gay News, který byl populisticky orientovaný a měl v úmyslu zaujmout celou gay komunitu. Byly vytvářeny různé bary, služby a další služby pro homosexuály. Bohužel i v této době přetrvává odsouzení proti homosexuálům v ozbrojených silách a proto jednoho z nich seržanta Matlovicha, který byl několikrát vyznamenán, vyloučili z letectva. Když zemřel nechal si na náhrobek vytesat: Gay vietnamský veterán. Když jsem sloužil v armádě, dali mi medaili za to, že jsem zabil dva muže, a propustili mě za t, že jsem jednoho miloval.
– 80. léta – V těchto letech se objevil AIDS, který ze začátku postihoval především homosexuály, což vedl utužení homofóbie ostatního heterosexuálního světa. Lidé se odmítali dotýkat nakažených jinak než v gumových rukavicích, nakažené děti nesměly chodit do školy a gay herci nemohli hrát s ostatními divadlo. U homosexuální komunity to však vedlo k větší soudržnosti a solidaritě. V roce 1984 zorganizoval Fond Terrence Higginse, což byl první Brit jenž zemřel na AIDS první celostátní konferenci o AIDS. V roce 1988 byla přijat nový zákon, jehož součástí byl paragraf 28, který zakazoval jakkoliv propagovat homosexualitu, či ji ve škole předkládat jako něco přirozeného.
Historie české homosexuality
Bohužel česká historie je skoupější na záznamy o homosexualitě. Budu se to snažit brát chronologicky, ale občas jsou prostě jen střípky.
Z 16. století je několik záznamů, které tvrdí, že si Rudolf II. vydržoval několik milenců, ale i milenek, takže byl pravděpodobně bisexuální.
Z 18. století je zase známo, že sestra Josefa II. Marie Kristina měla vztah s jeho manželkou.
Co se týče zákonů z těch dob byla homosexualita trestána smrtí, později dlouholetým žalářem. V roce 1803 byly vydány zákony, jenž homosexuální projevy trestaly vězením od 6 měsíců do jednoho roku.
V 19. století jsou už zmínky častější. Například Julius Zeyer byl gay, jenže skrýval a trápil se tím. Dalším o generací mladším slavným gayem byl Jiří Karásek ze Lvovic, ten se také trávil svojí homosexualitou a vyléval svá trápení ve svých dílech, ale ke konci svého života se ke své homosexualitě přiznal, což mu samozřejmě přineslo i úsměšky. Tvrdí se, že i Jaroslav Hašek byl gay, ale není to dokázané. Také než byly určité pasáže změněny měla opera Bedřicha Smetany – Dalibor homoerotický nádech, protože byla především o vztahu Dalibora a Zdeňka a Milada jim tam dělala jen křoví. Také v tomto období, kdy ve světě byl souzen Wilde za svojí orientaci bylo v roce 1895 zvláštní číslo Moderní revue, kde byla vedena polemika o tom, že gayové by byli něco nenormálního a nejlepší na tom bylo, že to kromě Karáska psal i Procházka, který byl rozhodně heterosexuálem. Byl to jediný časopis, který neodsuzoval v té době Wildea jako něco nenormálního. Avšak asi nejznámějšími gay, jenž se k tomu přiznali, byli u nás Otakar Březina a Emanuel Chalupný. Chalupný tvrdil, že není nutné zvlášť gaye trestat pokud tím nikomu neubližují, protože jediným mínus u nich je, že nemají děti, jenže potom by museli být trestáni i bezdětní manželé.
V období první republiky kdy stále platil zákon a především jeho paragraf 129 o smilstvech proti přírodě bylo známo mnoho případů, kdy vyděrači získávali velké částky ať už od skutečných gayů nebo od křivě obviněných, protože opravdu stačilo, když vás někdo obvinil, že jste dělal něco homosexuálního, byl jste vyšetřován a poslán do vězení, pokud se to prokázalo a tak většina lidí raději zaplatila. Nebo se chodila bavit do poloilegálních klubů a bytů, o kterých se šuškandou dozvěděli. Bohužel mnoho takovýchto místo bylo objeveno a lidé byli potrestáni.. Také pokud se soudili kriminální činy jenž byly spáchány na homosexuálech bylo hodnocení mírnější, než kdyby byly spáchány proti heterosexuálům a to jen proto, že homosexuálové byli údajně „něco proti přírodě“.
Ve 40. letech byla nesnášenlivost vůči gayům ještě stupňovaná nacistickou propagandou ( jen tak pro zajímavost, když nacisti poslali homosexuála do koncentráku musel nosit růžové označení stejně jako Židé žluté, Romové hnědé, političtí vězňové červené, zločinci zelené, asociálové černé, emigranti modré a Svědci Jehovovi purpurové).
V 50. letech byla homosexualita stále trestná, protože ač komunisté slibovali, že ji odtrestní, tak bohužel neučinili, ale i přesto se gayové scházeli na určitých místech.
V 60. létech – přesněji v roce 1961 byl uzákoněn nový paragraf, díky kterému homosexuálové nad 18 let mohli pokud chtěli provozovat sex v soukromí samozřejmě ne za úplatu. Bohužel i toto bylo zneužitelné, protože za úplatu se považovalo už i pozvání na večeři, což je v heterosexuálním vztahu naprosto normální. Přesto byl v těchto letech život gayů zjevnější, dokonce i heterosexuálům byla známa místa, kde se scházejí a protože se to stále bralo za něco divného, vyhýbali se jim. Také v této době je zde jeden významný muž Imrich Matyáš, která se dával dobrozdání u soudů, že homosexualita není nic nenormálního, případně i zastupoval gaye obviněné kvůli své homosexuální orientaci.
V 70. letech jsou poměry ještě relativně uvolněnější a gayové mají v podstatě čtyři způsoby společenského života – „rodinné“ společnosti, intelektuální „salóny“, lázně a kluby barového typu. V rodinných společnostech se pohybovali takové osobnosti jako Jan Zrzavý či Ladislav Fuks, tyto sešlosti byli uzavřené, vyhrazené spíše pro homosexuální komunitu. Zatímco salóny byly už otevřenější a mohli tam i heterosexuální lidé, například do salónu Karla Laštovky chodila i Hana Hegerová, v těchto sešlostech se uplatňoval model normálního soužití lidí bez ohledu na orientaci. V lázních se dali nalézt především mladší homosexuálové a také se zde dalo najít množství prostitutů. V lázních však museli být gayové opatrnější, protože tam chodili i heterosexuálové. Bary byly to samé co v minulosti.
V 80. letech se přesunuli lázeňští homosexuálové na diskotéky. Bohužel stejně jako v minulosti byly tyto diskotéky skvělým zdrojem informací pro policii. Dalším informace policie dostávala také díky AIDS, protože nakažený musel udat všechny své sexuální kontakty. V roce 1989 nastává politický zlom a začínají se vytvářen nové předpoklady i pro život homosexuálů.
Na počátku 90. let vzniklo Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů, které spolu se Svazem Lambda – lesby, Legou a slovenským Ganymedesem vytvořilo Sdružení organizaci homosexuálních občanů SOHO. Dalším významným počinem byla kandidatura Jiřího Hromady, jenž byl předsedou SOHO, na poslance do Federálního shromáždění, nebyl sice zvolen, protože jeho strana nepřesáhla pěti procentní hranici, ale dalo to nový směr gay politice. Od té doby vydává SOHO nejdříve Soho revue, později časopis Gayčko a vůbec se všemožné snaží integrovat homosexuální menšinu. Jejich asi největším úspěchem je registrované partnerství, které je u nás povolené zákonem 115/2006 od 1. července 2006.
Něco o tomto tématu se dá přečíst na http://www.partnerstvi.cz/rp-zakon-2006/
Tato vlajka je symbolem homosexuálních hnutí:
Biologie a psychologie homosexuality
Původ lidské homosexuality
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.
Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných, tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. Na nějakou míru genetických vlivů na vznik homosexuality ukazuje výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, kteří ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální, a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců.
Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.
Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakterisktiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento překvapivý závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.
Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.
Rozšíření v lidské populaci
Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti příjímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny a média blízké protihomosexuální ideologii. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.
Průzkumy sexuální aktivity a identity
První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.
V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.
Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.
V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů,za výhradně homosexuální 5,9 %.
Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.
V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.
Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.
Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.
Homosexualita u zvířat
Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.
Homosexualita v lidské společnosti
Homosexualita a náboženství
Klasická náboženství vznikala v době, kdy pojem homosexuality jako osobnostní dispozice ještě neexistoval, a proto k ní nemají žádný historický tradiční postoj.
Je však několik biblických pasáží, které tradičně jsou chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. Jsou historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se pro dnešek za závazné nepovažují. Oficiální doktriny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem k tradičnímu postoji hlásí.
Láskyplný vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, v Bibli David opěvuje i slovy „tvá láska byla nad lásku žen“. Tato láska však nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David každý oženili a zplodili děti.
V románském středověku v islámském i křesťanském Středomoří kolovala v různých variantách legenda o rytířích Amisovi a Amilovi, jejímž tématem bylo celoživotní citové pouto. Tuto legendu později zpracoval i Julius Zeyer. Ve východních církvích se přibližně v tomtéž historickém období vyskytovala Svátost duchovního sbratření (Adelfopoiésis).
V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe.
Otázka přístupu k homosexuálům uvnitř církví nabyla na významu v roce 2003 v souvislosti s anglikánskou církví, kdy byl americkými anglikány, Episkopální církví, vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson. Ostrý nesouhlas části anglikánů vedl téměř k církevnímu rozkolu, kterému se nakonec podařilo zabránit. Výrazná názorová nejednotnost v problematice svěcení homosexuálů, popř. požehnání sňatkům osob stejného pohlaví, však u anglikánů přetrvala a projevuje se především ve vztahu mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe.
Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Podle kritiků je tato instrukce diskriminací kvůli samotné homosexuální orientaci a kvůli nekonformitě názorů, projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi a prohloubením pokrytectví a strachu. Zastánci tuto instrukci za diskriminaci nepovažují. Toto omezení je podle nich oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.
Homosexualita v umění
Jedna z oblastí, v níž se zachovaly záznamy o lásce ke stejnému pohlaví, je umění a literatura. Homosexuální city stojí u základů západního umění a jejich kořeny se dají vystopovat do antického Řecka. O Homérově Iliadě se soudí, že láska mezi dvěma muži je jejím hlavním rysem, na který se tak nahlíželo již ve starověku. Výklad k tématu homosexuality poskytuje svým čtenářům Platónovo Symposion, které na jednom místě předkládá tvrzení, že homosexuální láska je vyšší než heterosexuální.
Evropská tradice pokračovala v průběhu věků v dílech Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarottiho a Williama Shakespeara. V muslimských společnostech byla homosexuální témata přítomna u postav jako Abú Nuwas nebo Omar Chajam. Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, založil tuto tradici v Japonsku. V Číně byla tato tradice zastoupena díly autorů Bian er Zhai a Jin Ping Mei.
Idoly jako Madonna a Elton John pokračují v této tradici v dnešní době. Homosexuální témata obvykle zobrazuje japonský žánr animovaného filmu shounen-ai a yaoi – mužská homosexualita a shoujo- ai a yuri – ženská homosexualita. Umělecké akty také často zobrazují lesbičky. Existuje mnoho divadelních her. V USA populární televizní pořad Queer Eye for the Straight Guy srovnává homosexuální muže s antickými múzami. V roce 2005 získal velké světové uznání film Zkrocená hora, zabývající se homosexuální tematikou. Homosexualita se také představuje v četných muzikálech.
Stereotypy, předsudky a protiargumenty
Neuroticita nebo nezralost
Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.
Tento názor pramení z těchto důvodů:
- společenská ostrakizace a předsudky a jimi vyvolané potlačování a vytěsňování erotického cítění mohou způsobit poruchy duševního zdraví nebo životního stylu - depresi, neurózu, osobnostní nezralost, disociaci (egodystonii).
- psychiatři se nesetkávají s reprezentativním vzorkem homosexuálů, ale především s těmi, kteří mají závažné životní problémy
Výchova dětí
Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.
Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála, jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka. Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii ani Wainrightová a Pattersonová.
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí
Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.
Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu homosexuála nebo bývají za homosexuály považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilii samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).
Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové. Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců.
Homosexualita a zdravotnický systém
Je homosexualita nemoc?
Lékaři si to na přelomu 19. a 20. století začali myslet, ale naštěstí od tohoto názoru v poslední čtvrtině 20.století ustoupili.
Homosexualita a zdravotnické klasifikace
V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Podrobnou klasifikaci sexuálních deviací podobnou dnešnímu pojetí zavedl Richard von Kraft-Ebbing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886).
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl. Vzhledem k odporu, který toto rozhodnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla přibližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů. V DSM III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita – tedy homosexualita se kterou daný jedinec ještě není smířen, či ji odmítá. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec.
V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Změna sexuální orientace
Léčení homosexuality je otázkou lékařské etiky, jejíž ožehavost je způsobena především tím, že zasahuje i do roviny politické, náboženské a morální.
Předmětem sporu je:
- otázka možnosti změny homosexuální orientaci člověka na heterosexuální („vyléčitelnosti“ homosexuality),
- etická opodstatněnost a oprávněnost takové léčby související s otázkou, zda je homosexualita nemoc (respektive deviace) nebo sexuální orientace rovnocenná s heterosexualitou,
- nepříznivé dopady léčby (či pokusů o léčbu) na kvalitu života a nepříznivé vedlejší účinky léčby.
V praxi aktivistických a ideologických hnutí často tyto otázky splývají. Změnitelnost bývá spojována s nutností orientaci měnit a často se k těmto názorům hlasí protihomosexuální část veřejnosti, zejména církve, náboženští tradicionalisté a konzervativní politici. Neměnnost sexuální orientace často bývá uváděna na obhajobu její rovnocennosti a hlásívá se k ní část veřejnosti vůči homosexualitě tolerantní včetně většiny lékařů a homosexuálů.
Po většinu dějin medicíny pojem homosexuality v dnešním pojetí neexistoval. Od konce devatenáctého století, kdy byl zaveden, souběžně existovaly jak snahy o její léčbu, tak přesvědčení o její nezměnitelnosti. V poslední čtvrtině dvacátého století přestala být homosexualita významnými lékařskými autoritami označována za nemoc. Prosazováním možnosti její léčby se zabývají jen menšinové skupiny mezi lékaři a jejich snahy jsou často označovány za kontroverzní až nevědecké.
Mezi zastánce teorie o léčitelnosti homosexuality patří u nás MUDr. Štěpán Rucki, primář dětského oddělení nemocnice v Třinci, z celosvětového hlediska je význačná americká organizace NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality), u nás působí také mezinárodní hnutí Exodus zaměřené právě na léčbu homosexuality. K nejvýznamějším mezinárodním odborníkům, zastávajícím názor o léčitelnosti homosexuality, patří Gerard van den Aardweg, autor knihy Terapie homosexuality.
Používané léčebné postupy
Ti lékaři, kteří hovoří o vyléčitelnosti nebo alespoň léčitelnosi homosexuality, doporučují například následující druhy terapie:
- Vytvoření podmíněného reflexu, který by pacientovi znemožňoval navazovat homosexuální vztahy. Například je „léčený“ homosexuál při sledování homosexuální pornografie nucen ke zvracení. Některé navrhované léčebné postupy pro tuto terapii mnohdy hraničí s brainwashingem.
- Sebekontrolu homosexuála. Homosexuál nevyhledává homosexuální vztahy a kontakty a snaží se bránit se homosexuálním emocím.
- Kontrolu chování. Tato léčba vychází z většinou nepravdivého předpokladu, že homosexuál se chová tak, jak se tradičně očekává od opačného pohlaví, a proto se homosexuál snaží chovat tak, jak se tradičně očekává od jeho pohlaví.
Používají se také další postupy obvyklé při léčbě parafilií (vychází z přesvědčení, že homosexualita je parafilií).
Odpůrci teorie o léčitelnosti homosexuality namítají, že při použití všech těchto druhů terapie zůstane vlastní sexuální orientace homosexuála nezměněna a jde nejvýš o změnu sebeinterpretace nebo životního stylu, ne samotného založení.
Právní podmínky
Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.
Homosexualita
Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.
Sexuální styk osob stejného pohlaví
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.
Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Výchova dětí
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Lze předpokládat, že toto ustanovení bude sloužit jako precedens i při posuzování vhodnosti adopce těm homosexuálně zaměřeným osobám, které v partnerství nežijí nebo kteří o výhody a nevýhody registrace nemají zájem. Tím zákon nepřímo podpořil diskriminaci homosexuálně zaměřených osob. Někteří odpůrci i příznivci zákona naopak předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.
A zde jsou obrázky toho, jaká je právní úprava po jednotlivých státech světa a Evropy.
Tabulky s přesně uvedenými tresty v jednotlivých zemích jsou přílohou.
SVĚT
EVROPA
Homosexualita. 1
Několik základních pojmů. 1
Homosexualita. 1
Homosexuální chování 2
Bisexualita. 2
Homofobie. 2
Historie světové homosexuality. 2
Pravěk. 2
Starověk. 2
Raný středověk 4
Středověk. 4
Pozdní středověk. 5
Novověk. 5
Historie české homosexuality. 7
Biologie a psychologie homosexuality. 9
Původ lidské homosexuality. 9
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou. 10
Rozšíření v lidské populaci 10
Průzkumy sexuální aktivity a identity. 11
Homosexualita u zvířat 11
Homosexualita v lidské společnosti 12
Homosexualita a náboženství 12
Homosexualita v umění 13
Stereotypy, předsudky a protiargumenty. 13
Neuroticita nebo nezralost 13
Výchova dětí 13
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí 14
Homosexualita a zdravotnický systém.. 14
Je homosexualita nemoc?. 14
Homosexualita a zdravotnické klasifikace. 14
Změna sexuální orientace. 15
Používané léčebné postupy. 16
Právní podmínky. 16
Homosexualita. 16
Sexuální styk osob stejného pohlaví 17
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví 17
Výchova dětí 17
Termín homosexualita a homosexuální chování nebyl do poloviny 19. století ještě vůbec znám. Teprve někdy v roce 1869 jej zavedl psychiatr Karoly Benkert a to jako neutrální substituci za pejorativní pojmy „sodomie“ a „pederastie“. Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájména homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující.
Proto se v angličtině vžilo slovo gay (výslovnost gej), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál / homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.
S odsuzováním homosexuality v heterosexuální populaci souvisí i různá hanlivá označení pro homosexuály. Poměrně nejméně hanlivé je v češtině přídavné jméno teplý a od něj odvozené podstatné jméno teplouš. Slovo teplý je v tomto významu překladem německého schwull, což je varianta přídavného jména schwüll znamenající horký, teplý, parný. Původ této metafory je spojen s přeneseným významem slova schwull jako tísnivý, obtížný, trapný, v dnešní němčině je však užíváno jako neutrální, a to běžněji než slovo gay.
Dalším slovem, více hanlivým, je v češtině podstatné jméno buzerant. Slovo je zkomoleninou etnického jména Bulhar - původ má v označení středověké křesťanské sekty bogomilů, která se rozšířila hodně v Bulharsku a odtud se její příznivci šířili dále do Evropy; bogomilové a jejich odnože (např. kathaři, tj. albigenští, v jižní Francii) byli téměř všude pronásledováni a jako nežádoucí menšině se jim připisovaly všechny možné neřesti a hříchy, mezi něž patřila i homosexualita (stejného původu je i v angličtině pro označení homosexuála zastaralé slovo bugger).
Souběžně se užívá i mnoho slangových výrazů, zpravidla urážlivých, jako homokláda, řiťopich, hulibrk a nesčetně dalších.
V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo též slova sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
Několik základních pojmů
Homosexualita – je přímo orientace na opačné pohlaví, homosexuální lidé nejsou schopni navazovat vztahy s opačným pohlavím a pokud přesto navážou, tyto vztahy velice záhy skončí. Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.
Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.
Homosexuální chování – o něm se dá hovořit například u vězňů, jenž nemají přístup k opačnému pohlaví a proto navazují náhradní homosexuální vztahy. Dále sem patří homosexuální prostituti, kteří ač se nabízí stejnému pohlaví, jsou orientováni heterosexuálně. Také sem patří některé z iniciačních ceremoniálů mladých mužů u některých přírodních národů v Melanésii, kde je po nich homosexuální chování přímo vyžadováno.
Bisexualita – takto se označuje stav, kdy člověk nedovede přesně říct, které ze dvou pohlaví eroticky preferuje. Svým způsobem spadá pod homosexualitu, i když skutečně bisexuálních lidí je v populaci velice málo, avšak mnoho homosexuálních jedinců se označuje za bisexuály, protože si myslí, že jako bisexuály je bude okolí brát lépe, hlavně tam kde nejsou pozitivně vůči nim naladěni.
Homofobie – tento pojem zavedl poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie, homosexismus, homonegativismus, antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus.
Historie světové homosexuality
Pravěk – u různých přírodních kmenů, jenže byly v podstatě až do 19. století nedotčeny naší civilizací můžeme pozorovat zvyky, jenž mají původ v pravěku a tudíž jsou pravděpodobně nejvěrnějším zobrazením pravěké sexuality, u těchto kmenů je mužské semeno považované za posvátné a má se za to, že dospívající chlapec ho neměl, kde nabrat, protože se narodil z matky-ženy. Proto se zde odehrávají rituální iniciační homosexuální vztahy, ať už tím, že hoch přijímá orálně sperma staršího muže, čí přímo análním stykem.
Starověk – Mezopotámie – zde byla homosexualita nebyla považována za něco zvláštního, protože při sexu se věnovala pozornost statutu osoby případně druhu soulože, nikoliv však pohlaví partnera a protože se v tomto období matriarchát změnil v patriarchát a ženy byly potlačeny do pozadí, byly homosexuální styky naprosto běžné a dokonce velmi oblíbené. Avšak byla zde preferována dominantní role, protože si mysleli, že muž který je v dané dvojici pasivní, dole je slabý, méněcennější, že je zženštilý, tudíž něco špatného, jedinou výjimkou byli chrámoví služebníci, kteří to v podstatě měli v popisu práce.
– Egypt – v Egyptě homosexualita nebyla moc oblíbená, zvláště pokud se jednalo o pasivní roli, protože se báli, jak by mohli panovníci a další lidé vládnout, pokud by byli zženštilí. Ale co bylo zajímavé, bisexualita jim připadala přirozená a bylo normální, že se mladí muži před svatbou sexuálně vybíjeli s otroky, prostitutkami i prostituty.
– Čína – i v tomto státě nebyla homosexualita ničím výjimečných, dokonce se skrz homosexuální styk z výše postaveným mužem daly získat dary, pozemky či hodnosti, je i zaznamenaný příběh, že se díky tomu, že byl zabaven jedním hezkým mladíkem, byl svrhnut jeden z vládců.
– Řecko – i zde byla homosexualita brána jako něco normálního, ale nejednalo se pouze o tělesný styk, ale i o vzdělávání ducha. Homosexuální láska byla dokonce povyšována nad heterosexuální, protože ženy zde byly jen na rození dětí a vedení domácnosti. Existuje tu jedna legenda o tom, že kdysi byl svět plný čtyřrukých, čtyřnohých a dvouhlavých lidí, jenže pohybovali tak, že váleli sudy, avšak tito lidé zpyšněli, bozi se na ně rozhněvali a rozťali je vedví a od té doby lidé hledají svojí druhou polovičku. Tyto bytosti byli buď žena-žena, muž-muž, nebo muž-žena. Tato legenda je takových mystických vysvětlením, proč vlastně homosexualita existuje. Co se týče homosexuálního vztahu, tak se považovalo za normální pokud měl 12 – 15 letý našel milence, tento chlapec pak plnil pasivní roli ve vztahu, okolo 17 až 18 let mohl přebrat aktivní úlohu, ale bylo zcela běžné, že plnil pasivní úlohu až do 25 let, kdy se oženil a už musel přebrat aktivní roli ve vztahu. Muž, který i po tomto věku zastával pasivní roli, byl považován za slabocha a společnost se mu posmívala. Také zde bylo běžné, že muži chodili do tělocvičen, lázní a dalších zařízení nazí. Též jejich sochy byly nahé, protože se zde oslavovalo nádherné atletické mužské tělo.
– Izrael – pro Hebrejce byl homosexuální vztah, zejména u mužů něčím naprosto nepřijatelným, protože u nich na prvních místě byla rodina – rozmnožování bylo posvátné a muž, který měl vztah s jiným mužem a mrhal svým semen, byl považován za nechutného a nemorálního. Zatímco u žen homosexuálním vztahem ničím nemrhalo, a proto jim to nebylo tak proti mysli. Muži jenž provozovali homosexuální styk byl ukamenováni. Homosexualita a další prohřešky jako zoofilie byly označovány za sodomie – podle příběhu měst Sodoma a Gomora, které byly údajně potrestány za homosexuální styk, zvláště u chrámových prostitutů, což bylo pro Hebrejce, jenž považovali manželství za posvátné, znesvěcením jenž bylo nutné potrestat. Tímto se v podstatě bránili vlivu ostatních kultur, jenž je obklopovali a které homosexualitu považovali za něco normálního.
– Řím – nejprve byl homosexuální vztah k někomu svobodnému zakázán, ale s otroky bylo možné mít anální styk, protože to byl přeci jen otroci. Protože u těch jediných nevadilo, že hrají pasivní roli, tedy roli kterou mnoho Římanů považovalo za zahanbující. I přesto mnoho Římanů dál mělo milence a dokonce obtěžovalo chlapce na ulicích. Proto byl vydán další zákon, který toto zakazoval. Také na rozdíl od Řeků měli odpor k nahotě, a proto u nich všechny sochy byly oblečené. Co se týče lesbické lásky, ta byla Římanům silně proti mysli, protože měli za to, že oni jen můžou dávat rozkoš a ženy jim ji tuhle možnost kradou. Naproti tomu u muže byla bisexualita něčím naprosto normálním, s čím se žena musela prostě smířit.Později byly vydány zákony, které nejprve trestali pasivní homosexuály – tedy především prostituty, potom i aktivní homosexuály. Přesto tyto zákony homosexualitě nezabránily a kolikrát i byly zneužity k odstranění politicky nepohodlných lidí. Později přišel stoicismus, který mimo jiné kladl důraz na sexuální sebeovládání, tudíž aby se muži orientovali na heterosexuální styk a ne na homosexuální styk. Jenže mezi přání a realitou byl propastný rozdíl.
– Indie – zde byl homosexuální styk ještě více oslavovaný než v Řecku, sex zde byl spojený s mysticismem a využívaly se při něm všechny otvory. Zadní otvor byl dokonce považován za jedno z center psychické energie a v tantrických textech se zdůrazňovala jeho důležitost. Proto byly samozřejmostí i chrámoví prostituti.
– Japonsko – i zde byla homosexualita tolerována a nebyla větším problémem než promiskuita.
Raný středověk - zde už nastupuje rané křesťanství, které zavrhuje homosexuální lásku a vede k asketizmu, ale i přesto ještě v této době existuje mnoho kultů jenž homosexuální lásku oslavují. Už v této době nastává určitý nešvar křesťanství, kde kněží, jenž museli dodržovat celibát a byli k nim posíláni chlapci na výchovu, je sexuálně obtěžovali.
– Kelti – nejprve u nich homosexualita nebyla nic výjimečného, dokonce bojovali nazí, teprve později s příchodem křesťanství se u nich vyvinul odpor proti homosexualitě.
– barbaři – Gepidi a Gótové – zde byla homosexualita normální, v podstatě se to podobalo iniciačnímu rituálu přírodních kmenů, protože poté co chlapec zabil nějaké velké, divoké zvíře, stal se z něj muž a už nemusel být milencem starších mužů.
– Germáni – u těch byl odpor především zaměřený na pasivní homosexualitu, což je svým způsobem zajímavé, protože muži mohli mít heterosexuální styk teprve až když získali půdu a tudíž nebylo výjimkou, že mnoho chlapců provozovalo mezi sebou homosexuální styk.
– Arabové – ti jsou trošku zvláštní, protože vyznávali islám, který měl trošku jiný pohled na sexualitu jako takovou. Mužská i ženská nahota byly považovány za obscénní. Avšak erotika byla oslavována a byla běžnou součástí kultury. Homosexualita tedy byla ve skutečnosti běžně rozšířená, ale v zákonech a literatuře byla odsuzovaná. Díky existenci harému byl součástí islámské erotiky i lesbismus, jenž byl zároveň velmi tabuizovaný tématem, protože mužům bylo proti mysli, že by kromě nich i někdo jiný mohl poskytnout jejich ženám rozkoš.
Středověk - v této době nastává ještě větší homofóbie a homosexualita je velice ošklivena u křesťanských kněží, naštěstí v této době ještě nejsou světské zákazy a příkazy proti homosexualitě, ale jenom církevní, což se však brzo změnilo. V této době se ustanovuje inkvizice, aby trestala hříšníky, mezi než patřili samozřejmě i homosexuálové, tvrdili, že všechny sexuální polohy kromě klasické polohy jsou nepřípustné a zaslouží si trestat, protože jsou příčinou všech přírodních katastrof, hladomorů a epidemií. V církvi dokonce se postupně dospělo k názoru, že bisexuální styk je horší než incest mezi matkou a synem..
Později se utužují světské zákazy proti homosexualitě a protože je všeobecným míněním, že nejvíce homosexuálně hřeší kněží a obyvatele měst, jsou nejtvrdší tresty ve městech a ty namířené proti kněžím. Tresty byly různé, většinou to začínalo kastrací a poté se pokračovalo buď rozčtvrcením, nebo upálením, případně pověšením za příslušný orgán a vykrvácením. Během druhé poloviny 13. století byly ve většině Evropy přijaty zákony, jenž homosexualitu trestaly smrtí. Ale přesto je známo jen málo případů, kdy se tyto zákony uplatnily a většinou to bylo dokonce politicky motivované, protože se králové potřebovali zbavit svých protivníků a shrábnout jejich majetek. Nejlepším příkladem je král Filip IV. jehož otec i zeť byli homosexuálové a tudíž si vypěstoval velice slušnou homofóbii, který obvinil templáře ze sodomie a postupně je všechny pozatýkal, mučením si vynutil jejich přiznání, zkonfiskoval majetek a nechal je zabít. Také požádal svého zetě Eduarda II. aby vyhnal templáře ze své země, což se i stalo. Okolo roku 1300 se znovu rozmáhají různá lidová hnutí, jenž praktikovali gnosticismus, který učil, že spásu člověka dosáhne jak duchovním poznáním, tak i přes světské radovánky. Toto se samozřejmě nelíbilo kněžím a proto je obviňovali z homosexuality a trestali je jako kacíře. V letech 1243 až 1328 narůstá množství církevních a světských zákonů proti homosexualitě, dokonce je homosexualita definována jako nejtěžší hrdelní zločin. Důvodem tohoto nárůstu není nárůst homosexuality, ale to, že homosexualita se spojovala s jinými hanebnými zločiny a stala se symbolem anarchie a nonkonformnosti.
Pozdní středověk – v tomto období nastává ten totálně schizofrenní přístup k homosexualitě, protože ač je trestána, běžně se vyskytuje, protože se muži ženili většinou až okolo třicítky a do té doby mohli buď využít služeb prostitutek, což bylo drahé a byla zde velká šance chytnou nějakou nemoc, a nebo praktikovat homosexuální styk a doufat, že se na to nepřijde. Od začátku 14. století je homosexualita spojovaná s magií a démonizmem, a proto není divu, že se všichni snažili projevy homosexuality vydávat za něco jiného, aby nebylo nutné trestat či být potrestán. Bohužel to šlo jen u těch drobnějších projevů jako byla vzájemná masturbace. Dokonce i tresty za homosexuální projevy se různily podle věku. Mírnější byli trestáni chlapci, protože se bralo, že jen využili starší muži před svatbou pro sexuální uspokojení a proto byli trestání většinou jen několika měsíci ve vězení. Starší mladíci byli už trestání pokutami, vězením a případně vyhnáním z města. A muži nad 33 let byli upalováni a jejich majetek přešel pod město. Také na základě všeobecně rozšířeného názoru, že studenti a kněží jsou velmi smyslní, byl ustanoven zvláštní soudce jen pro ně. V této době také díky bule papeže Inocenta VII., v níž osobně podpořil a zdůvodnil hon na čarodějnice, se začal rozšiřovat názor, že homosexuálové jsou zplodení démony. A díky známému satanistovi Gillesovi de Rais začala být homosexualita spojována se satanismem, protože tento muž při satanských obřadech sexuálně zneužíval a zabíjel chlapce – bylo jich okolo 140.
U Slovanů byla též homosexualita považována za přečin proti bohu a měli dokonce stanovené různé tresty pro různé projevy homosexuality, pro ty mírnější to bylo většinou pokání, proti závažnější půst, bičování a další tresty. Je zajímavé, že na rozdíl od antiky se hůře trestal aktivní viník než ten pasivní.
Novověk – renesance – Itálie – v 15. století Italové znovu objevují antiku a její přistup k homosexualitě. Toto znovuobjevení má za následek uvolněnější mravy nejen mezi normálními lidmi, ale i mezi duchovenstvem. Sice zde stále existovali přísné tresty, ale jen málokdy se praktikovali. Ilustruje to představa renesančního umělce: Takovýto muž ( protože ženy nestály za povšimnutí) nesmí mít finanční problémy, musí být shovívavého mecenáše a mít románek s přitažlivým mladíkem. Takovéto představě odpovídali i Leonardo a Michelangelo, kteří měli pravděpodobně homosexuální sklony.
– Mayové, Aztékové a Inkové – o jejich sexuálních zvycích jsou zprávy jen od Španělů, takže mohou být zkreslené. Mayové prý běžně obstarávali svým dospívajícím synům chlapce, aby jim zajistili sexuální požitky před manželstvím a pokud spal s daným chlapcem někdo jiný, bralo se to jako znásilnění. U Aztéku ač byly přísné tresty za homosexualitu bylo běžné, že se chlapci převlékali za děvčata a prostituovali. Dokonce Aztékové měli boha, jenž byl ochráncem mužské prostituce a homosexuality a jehož knězi vykonávali homosexuální akt jako náboženský rituál. Inkové zase měli veřejné domy kde svoje služby nabízeli muži s nalíčeními tvářemi a oblečeni v ženských šatech. Nebo v určitých částech říše měli chrámové chlapce, jenž byli vychováváni jako děvčata a náčelníci s nimi v určitých slavnostních dnech souložili.
– Japonsko – zde se křesťanští misionáři pokoušeli vymýtit bisexualitu, která byla zcela běžnou záležitostí, homosexuální styky byly rozšířené jako mezi samuraji a mnichy tak mezi buržoazií, což bylo ze začátku přijímáno s posměchem, později je dokonce Japonci vyhnali a izolovali se od ostatního světa a homosexuální láska zde byla populární a začala se nazývat šudó. To mělo podobný koncept jako v starověkém Řecku – starší muži zaučovali mladší a byla to nejen tělesná, ale i duchovní láska.
– Čína – i zde byla bisexualita naprosto běžná. Na ulicích byli běžně vidět chlapci převlečení za dívky a nabízející své služby.
– Anglie – zde pokračoval schizofrenický přístup k homosexualitě, někteří homosexuálové se styděli a skrývali svojí orientaci. A ty kterým to nepřekáželo, měli sexuální poměry s mladíky, protože na toto se ještě relativně shovívavě hledělo, avšak pokud měli poměr se stejné starým či starším mužem, považovalo se to za něco velice divného a odporného. V tomto období je zde mnoho umělců jenž měli homosexuální sklony a u nichž je to znát v tvorbě – např. Francis Bacon, dále Shakespeare – u něj to vyjadřují jeho Sonety. Pokud byl někdo potrestán za homosexualitu, tak to byli spíše poddaní než šlechtici, kteří se z toho většinou vykroutili.
– klasicismus – zde byly dva směry – puritáni velebili manželský sex a naprosto opovrhovali homosexualitou a velice přísně ji trestali – smrtí.Zatímco libertini oslavovali bisexualitu a brali ji za něco normálního. Puritánství se v Anglii udrželo jen krátce, ale v Nové Anglii vydrželo velice dlouho. V tomto období se rozmáhá i nový fenomén – transvestismus. Ten byl též považován za součást sodomie, což už v tehdejší době bylo skoro synonymum pro homosexualitu a též to bylo velice přísně trestáno – většinou museli stát na pranýři, byli pokutováni a zavíráni do vězení. Koncem 17. století se rozmáhá nejen trasvestismus u mužů, ale i u žen. U nich nejhlavnějším důvodem bylo to, že jako muži měli lepší šance získat zaměstnání a nebýt obtěžovány. No a dalším důvodem bylo to, že se lesbické ženy chtěly schovat před veřejným pohrdáním, když se procházejí se svými přítelkyněmi. V tomto období vlastně poprvé zazněl název lesba pro ženskou homosexualitu. A je zajímavé, že mužská homosexualita byla mnohem více pronásledována než ženská. Důvodů bylo několik, mužská prý ohrožovala rozmnožování, dále při ženské prý nedochází k penetraci a tudíž se to nedá považovat za sex apod.
– osvícenství – v tomto období začala kvést volná heterosexuální láska, ale homosexuální láska byla ještě více zavrhovaná a trestaná, což způsobovalo ještě větší schizofrenické potíže společnosti. Homosexuálové byli ze sebe nešťastní, páchali sebevraždy apod. Určitou výjimkou byl Byron, který měl vztahy jak se ženami tak s muži, ale i on si dal pozor aby měl vztahy s muži až ve Francii, protože Anglie v tomto byla velice rigidní. V Japonsku a Číně byla bisexuální a homosexuální láska běžná. Toto přetrvalo dokud se neotevřeli Západu.
– romantismus – Anglie – zde je homosexualita úplně nejvíc zavrhovaná a tabuizovaná. Přitom je zajímavé, že se trest smrti za homosexualitu sníží na deset let nucených prací až doživotí. Jenže zároveň se tu vytvoří danými zákony velký problém, protože zakazují věnovat se homosexuálním praktikám nejen na veřejnosti ale i v soukromí a díky tomu se objevuje čím dál tím víc žalob. Také se ozývají někteří členové vlády, aby se zavřeli parky, protože se v nich v noci nabízejí prostituti. V soukromých chlapeckých školách se přitom běžně dějí homosexuální praktiky, ale to nikdo nechce vidět. Nejznámějším homosexuálem, který byl za to potrestán, byl Oscar Wilde. Jeho potrestání ovlivnilo ještě více autocenzuru a represi proti homosexuálům. V ostatních zemích jako bylo Rusko, Itálie a Francie byly tresty proti homosexuálům zrušeny.
– realismus – v této době už není homosexualita chápána jako hřích nebo provinění proti společnosti, ale jako medicínský problém. Mnoho lékařů si na něm chtělo udělat jméno, ale většinou publikovali opravdu směšné postoje, jenž odráželi jejich tehdejší výchovu. Poprvé se zde objevuje pojem homosexualita, jenž zavedl maďarský lékař Károly Benkert, který se ujme.Existoval zde ale i osvícený lékař Karl Ulrichs, který tvrdil že homosexualita je vrozená a proto, že se s homosexuály má zacházet shovívavě. Bohužel, jak už jsem řekla ostatní lékaři nebyli zrovna moc osvícení a pokoušeli se léčit homosexualitu kastrací. Případně tvrdili, že homosexualita je výsledkem degenerace a tudíž je to anomálie přírody a choroba. Tato teorie se stala velice populární a mnoho lékařů tvrdilo, že homosexualita se má buď léčit, nebo má dotyčný spáchat sebevraždu. Naštěstí zde byli i další osvícení lidí Walt Whitman, J.A. Symonds, E. Carpenter a H. Ellis, kteří tvrdili, že homosexualita není nic nenormálního a že normální homosexuální vztah se velmi podobá heterosexuálnímu, tedy že partneři jsou na zhruba stejné úrovni. Whitman o homosexualitě psal ve své básni, Symonds a Ellis spolu napsali knihu Sexuální inverze, ve které popisovali různé příběhy a žádali společnost o toleranci a uznání toho, že homosexualita je odlišná ne však divná. V tomto období také byl spolek uranistů, jenž podporoval přátelství a kamarádskou lásku. Tvrdili, že toto kamarádství vyvolává pevnější pouto než manželský svazek. Nešlo tu ani tolik o tělesnou lásku jako o tu duševní a intelektovou.Co se týče lesbické lásky, existovala tzv. bostonská manželství, kdy spolu žily dvě ženy v domácnosti a navzájem si odkazovaly majetky. Veřejnost už nebyla tak nevědomá, aby si nemyslela, že něco jako lesbická láska nemůže existovat, ale měla pořád zažitý stereotyp vztahu – muž a žena – takže se mělo za to, že jedna z žen plní úlohu muže, je větší, hrubší, nekultivovaná, zatímco ta druhá je jemná – prostě typická žena.
– 1. polovina 20. století – je období reformátorů, kteří se pokoušeli změnit náhled společnosti na homosexuály. Existovalo několik společností, které se zabývali radami homosexuálům, rozšiřováním informací laické veřejnosti. Určité sexuální svobodě homosexuálů pomohly obě dvě světové války, protože mnozí homosexuálové, kteří předtím jen velice těžko, pokud vůbec mělo příležitost najít si partnera, si ve vojsku hned našli spřízněnou duši. Jenže velení ozbrojených sil stejně jako zbytek světa homofóbní a pokud se k němu donesl nějaký případ, trestal je vězením nebo psychiatrickou léčebnou. V léčebnách se je pokoušeli léčit velice brutálními metodami. Používala se lobotomie, elektrická šoková terapie apod. Bohužel hned po válkách začali hony na čarodějnice (homosexuály), byly s nimi vedeny procesy a byli trestáni. Tohle všechno vedlo k utužení homofóbie a ke strachu homosexuálů projevovat se.
– 50. léta –. V roce 1958 vzniká Společnost za reformu homosexuálního práva, která se usilovala o to změnit zákony kriminalizující homosexuální aktivity.
– 60. léta – V roce 1966 byl přijat zákon, jenž povoluje homosexuální praktiky v soukromí, což je definováno tak, že tam nesmí být víc jak dva lidé a za soukromá místa se nepovažují cely a hotelové pokoje.
– 70. léta – V roce 1970 vzniká Fronta pro svobodu gayů, která se snaží vymýtit z povědomí lidí, že jsou gayové zženštělé karikatury, ale že jsou normální jako všichni ostatní. Demonstrovali před bary, kam nechtěli pustit homosexuály. Organizovali Dny gayů a Týdny gayů – první byl v roce 1972. V témže roce vznikl čtrnáctidenník Gay News, který byl populisticky orientovaný a měl v úmyslu zaujmout celou gay komunitu. Byly vytvářeny různé bary, služby a další služby pro homosexuály. Bohužel i v této době přetrvává odsouzení proti homosexuálům v ozbrojených silách a proto jednoho z nich seržanta Matlovicha, který byl několikrát vyznamenán, vyloučili z letectva. Když zemřel nechal si na náhrobek vytesat: Gay vietnamský veterán. Když jsem sloužil v armádě, dali mi medaili za to, že jsem zabil dva muže, a propustili mě za t, že jsem jednoho miloval.
– 80. léta – V těchto letech se objevil AIDS, který ze začátku postihoval především homosexuály, což vedl utužení homofóbie ostatního heterosexuálního světa. Lidé se odmítali dotýkat nakažených jinak než v gumových rukavicích, nakažené děti nesměly chodit do školy a gay herci nemohli hrát s ostatními divadlo. U homosexuální komunity to však vedlo k větší soudržnosti a solidaritě. V roce 1984 zorganizoval Fond Terrence Higginse, což byl první Brit jenž zemřel na AIDS první celostátní konferenci o AIDS. V roce 1988 byla přijat nový zákon, jehož součástí byl paragraf 28, který zakazoval jakkoliv propagovat homosexualitu, či ji ve škole předkládat jako něco přirozeného.
Historie české homosexuality
Bohužel česká historie je skoupější na záznamy o homosexualitě. Budu se to snažit brát chronologicky, ale občas jsou prostě jen střípky.
Z 16. století je několik záznamů, které tvrdí, že si Rudolf II. vydržoval několik milenců, ale i milenek, takže byl pravděpodobně bisexuální.
Z 18. století je zase známo, že sestra Josefa II. Marie Kristina měla vztah s jeho manželkou.
Co se týče zákonů z těch dob byla homosexualita trestána smrtí, později dlouholetým žalářem. V roce 1803 byly vydány zákony, jenž homosexuální projevy trestaly vězením od 6 měsíců do jednoho roku.
V 19. století jsou už zmínky častější. Například Julius Zeyer byl gay, jenže skrýval a trápil se tím. Dalším o generací mladším slavným gayem byl Jiří Karásek ze Lvovic, ten se také trávil svojí homosexualitou a vyléval svá trápení ve svých dílech, ale ke konci svého života se ke své homosexualitě přiznal, což mu samozřejmě přineslo i úsměšky. Tvrdí se, že i Jaroslav Hašek byl gay, ale není to dokázané. Také než byly určité pasáže změněny měla opera Bedřicha Smetany – Dalibor homoerotický nádech, protože byla především o vztahu Dalibora a Zdeňka a Milada jim tam dělala jen křoví. Také v tomto období, kdy ve světě byl souzen Wilde za svojí orientaci bylo v roce 1895 zvláštní číslo Moderní revue, kde byla vedena polemika o tom, že gayové by byli něco nenormálního a nejlepší na tom bylo, že to kromě Karáska psal i Procházka, který byl rozhodně heterosexuálem. Byl to jediný časopis, který neodsuzoval v té době Wildea jako něco nenormálního. Avšak asi nejznámějšími gay, jenž se k tomu přiznali, byli u nás Otakar Březina a Emanuel Chalupný. Chalupný tvrdil, že není nutné zvlášť gaye trestat pokud tím nikomu neubližují, protože jediným mínus u nich je, že nemají děti, jenže potom by museli být trestáni i bezdětní manželé.
V období první republiky kdy stále platil zákon a především jeho paragraf 129 o smilstvech proti přírodě bylo známo mnoho případů, kdy vyděrači získávali velké částky ať už od skutečných gayů nebo od křivě obviněných, protože opravdu stačilo, když vás někdo obvinil, že jste dělal něco homosexuálního, byl jste vyšetřován a poslán do vězení, pokud se to prokázalo a tak většina lidí raději zaplatila. Nebo se chodila bavit do poloilegálních klubů a bytů, o kterých se šuškandou dozvěděli. Bohužel mnoho takovýchto místo bylo objeveno a lidé byli potrestáni.. Také pokud se soudili kriminální činy jenž byly spáchány na homosexuálech bylo hodnocení mírnější, než kdyby byly spáchány proti heterosexuálům a to jen proto, že homosexuálové byli údajně „něco proti přírodě“.
Ve 40. letech byla nesnášenlivost vůči gayům ještě stupňovaná nacistickou propagandou ( jen tak pro zajímavost, když nacisti poslali homosexuála do koncentráku musel nosit růžové označení stejně jako Židé žluté, Romové hnědé, političtí vězňové červené, zločinci zelené, asociálové černé, emigranti modré a Svědci Jehovovi purpurové).
V 50. letech byla homosexualita stále trestná, protože ač komunisté slibovali, že ji odtrestní, tak bohužel neučinili, ale i přesto se gayové scházeli na určitých místech.
V 60. létech – přesněji v roce 1961 byl uzákoněn nový paragraf, díky kterému homosexuálové nad 18 let mohli pokud chtěli provozovat sex v soukromí samozřejmě ne za úplatu. Bohužel i toto bylo zneužitelné, protože za úplatu se považovalo už i pozvání na večeři, což je v heterosexuálním vztahu naprosto normální. Přesto byl v těchto letech život gayů zjevnější, dokonce i heterosexuálům byla známa místa, kde se scházejí a protože se to stále bralo za něco divného, vyhýbali se jim. Také v této době je zde jeden významný muž Imrich Matyáš, která se dával dobrozdání u soudů, že homosexualita není nic nenormálního, případně i zastupoval gaye obviněné kvůli své homosexuální orientaci.
V 70. letech jsou poměry ještě relativně uvolněnější a gayové mají v podstatě čtyři způsoby společenského života – „rodinné“ společnosti, intelektuální „salóny“, lázně a kluby barového typu. V rodinných společnostech se pohybovali takové osobnosti jako Jan Zrzavý či Ladislav Fuks, tyto sešlosti byli uzavřené, vyhrazené spíše pro homosexuální komunitu. Zatímco salóny byly už otevřenější a mohli tam i heterosexuální lidé, například do salónu Karla Laštovky chodila i Hana Hegerová, v těchto sešlostech se uplatňoval model normálního soužití lidí bez ohledu na orientaci. V lázních se dali nalézt především mladší homosexuálové a také se zde dalo najít množství prostitutů. V lázních však museli být gayové opatrnější, protože tam chodili i heterosexuálové. Bary byly to samé co v minulosti.
V 80. letech se přesunuli lázeňští homosexuálové na diskotéky. Bohužel stejně jako v minulosti byly tyto diskotéky skvělým zdrojem informací pro policii. Dalším informace policie dostávala také díky AIDS, protože nakažený musel udat všechny své sexuální kontakty. V roce 1989 nastává politický zlom a začínají se vytvářen nové předpoklady i pro život homosexuálů.
Na počátku 90. let vzniklo Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů, které spolu se Svazem Lambda – lesby, Legou a slovenským Ganymedesem vytvořilo Sdružení organizaci homosexuálních občanů SOHO. Dalším významným počinem byla kandidatura Jiřího Hromady, jenž byl předsedou SOHO, na poslance do Federálního shromáždění, nebyl sice zvolen, protože jeho strana nepřesáhla pěti procentní hranici, ale dalo to nový směr gay politice. Od té doby vydává SOHO nejdříve Soho revue, později časopis Gayčko a vůbec se všemožné snaží integrovat homosexuální menšinu. Jejich asi největším úspěchem je registrované partnerství, které je u nás povolené zákonem 115/2006 od 1. července 2006.
Něco o tomto tématu se dá přečíst na http://www.partnerstvi.cz/rp-zakon-2006/
Tato vlajka je symbolem homosexuálních hnutí:
Biologie a psychologie homosexuality
Původ lidské homosexuality
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.
Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných, tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. Na nějakou míru genetických vlivů na vznik homosexuality ukazuje výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, kteří ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální, a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců.
Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.
Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakterisktiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento překvapivý závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.
Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.
Rozšíření v lidské populaci
Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti příjímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny a média blízké protihomosexuální ideologii. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.
Průzkumy sexuální aktivity a identity
První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.
V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.
Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.
V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů,za výhradně homosexuální 5,9 %.
Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.
V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.
Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.
Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.
Homosexualita u zvířat
Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.
Homosexualita v lidské společnosti
Homosexualita a náboženství
Klasická náboženství vznikala v době, kdy pojem homosexuality jako osobnostní dispozice ještě neexistoval, a proto k ní nemají žádný historický tradiční postoj.
Je však několik biblických pasáží, které tradičně jsou chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. Jsou historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se pro dnešek za závazné nepovažují. Oficiální doktriny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem k tradičnímu postoji hlásí.
Láskyplný vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, v Bibli David opěvuje i slovy „tvá láska byla nad lásku žen“. Tato láska však nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David každý oženili a zplodili děti.
V románském středověku v islámském i křesťanském Středomoří kolovala v různých variantách legenda o rytířích Amisovi a Amilovi, jejímž tématem bylo celoživotní citové pouto. Tuto legendu později zpracoval i Julius Zeyer. Ve východních církvích se přibližně v tomtéž historickém období vyskytovala Svátost duchovního sbratření (Adelfopoiésis).
V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe.
Otázka přístupu k homosexuálům uvnitř církví nabyla na významu v roce 2003 v souvislosti s anglikánskou církví, kdy byl americkými anglikány, Episkopální církví, vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson. Ostrý nesouhlas části anglikánů vedl téměř k církevnímu rozkolu, kterému se nakonec podařilo zabránit. Výrazná názorová nejednotnost v problematice svěcení homosexuálů, popř. požehnání sňatkům osob stejného pohlaví, však u anglikánů přetrvala a projevuje se především ve vztahu mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe.
Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Podle kritiků je tato instrukce diskriminací kvůli samotné homosexuální orientaci a kvůli nekonformitě názorů, projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi a prohloubením pokrytectví a strachu. Zastánci tuto instrukci za diskriminaci nepovažují. Toto omezení je podle nich oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.
Homosexualita v umění
Jedna z oblastí, v níž se zachovaly záznamy o lásce ke stejnému pohlaví, je umění a literatura. Homosexuální city stojí u základů západního umění a jejich kořeny se dají vystopovat do antického Řecka. O Homérově Iliadě se soudí, že láska mezi dvěma muži je jejím hlavním rysem, na který se tak nahlíželo již ve starověku. Výklad k tématu homosexuality poskytuje svým čtenářům Platónovo Symposion, které na jednom místě předkládá tvrzení, že homosexuální láska je vyšší než heterosexuální.
Evropská tradice pokračovala v průběhu věků v dílech Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarottiho a Williama Shakespeara. V muslimských společnostech byla homosexuální témata přítomna u postav jako Abú Nuwas nebo Omar Chajam. Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, založil tuto tradici v Japonsku. V Číně byla tato tradice zastoupena díly autorů Bian er Zhai a Jin Ping Mei.
Idoly jako Madonna a Elton John pokračují v této tradici v dnešní době. Homosexuální témata obvykle zobrazuje japonský žánr animovaného filmu shounen-ai a yaoi – mužská homosexualita a shoujo- ai a yuri – ženská homosexualita. Umělecké akty také často zobrazují lesbičky. Existuje mnoho divadelních her. V USA populární televizní pořad Queer Eye for the Straight Guy srovnává homosexuální muže s antickými múzami. V roce 2005 získal velké světové uznání film Zkrocená hora, zabývající se homosexuální tematikou. Homosexualita se také představuje v četných muzikálech.
Stereotypy, předsudky a protiargumenty
Neuroticita nebo nezralost
Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.
Tento názor pramení z těchto důvodů:
- společenská ostrakizace a předsudky a jimi vyvolané potlačování a vytěsňování erotického cítění mohou způsobit poruchy duševního zdraví nebo životního stylu - depresi, neurózu, osobnostní nezralost, disociaci (egodystonii).
- psychiatři se nesetkávají s reprezentativním vzorkem homosexuálů, ale především s těmi, kteří mají závažné životní problémy
Výchova dětí
Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.
Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála, jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka. Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii ani Wainrightová a Pattersonová.
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí
Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.
Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu homosexuála nebo bývají za homosexuály považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilii samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).
Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové. Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců.
Homosexualita a zdravotnický systém
Je homosexualita nemoc?
Lékaři si to na přelomu 19. a 20. století začali myslet, ale naštěstí od tohoto názoru v poslední čtvrtině 20.století ustoupili.
Homosexualita a zdravotnické klasifikace
V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Podrobnou klasifikaci sexuálních deviací podobnou dnešnímu pojetí zavedl Richard von Kraft-Ebbing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886).
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl. Vzhledem k odporu, který toto rozhodnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla přibližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů. V DSM III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita – tedy homosexualita se kterou daný jedinec ještě není smířen, či ji odmítá. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec.
V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Změna sexuální orientace
Léčení homosexuality je otázkou lékařské etiky, jejíž ožehavost je způsobena především tím, že zasahuje i do roviny politické, náboženské a morální.
Předmětem sporu je:
- otázka možnosti změny homosexuální orientaci člověka na heterosexuální („vyléčitelnosti“ homosexuality),
- etická opodstatněnost a oprávněnost takové léčby související s otázkou, zda je homosexualita nemoc (respektive deviace) nebo sexuální orientace rovnocenná s heterosexualitou,
- nepříznivé dopady léčby (či pokusů o léčbu) na kvalitu života a nepříznivé vedlejší účinky léčby.
V praxi aktivistických a ideologických hnutí často tyto otázky splývají. Změnitelnost bývá spojována s nutností orientaci měnit a často se k těmto názorům hlasí protihomosexuální část veřejnosti, zejména církve, náboženští tradicionalisté a konzervativní politici. Neměnnost sexuální orientace často bývá uváděna na obhajobu její rovnocennosti a hlásívá se k ní část veřejnosti vůči homosexualitě tolerantní včetně většiny lékařů a homosexuálů.
Po většinu dějin medicíny pojem homosexuality v dnešním pojetí neexistoval. Od konce devatenáctého století, kdy byl zaveden, souběžně existovaly jak snahy o její léčbu, tak přesvědčení o její nezměnitelnosti. V poslední čtvrtině dvacátého století přestala být homosexualita významnými lékařskými autoritami označována za nemoc. Prosazováním možnosti její léčby se zabývají jen menšinové skupiny mezi lékaři a jejich snahy jsou často označovány za kontroverzní až nevědecké.
Mezi zastánce teorie o léčitelnosti homosexuality patří u nás MUDr. Štěpán Rucki, primář dětského oddělení nemocnice v Třinci, z celosvětového hlediska je význačná americká organizace NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality), u nás působí také mezinárodní hnutí Exodus zaměřené právě na léčbu homosexuality. K nejvýznamějším mezinárodním odborníkům, zastávajícím názor o léčitelnosti homosexuality, patří Gerard van den Aardweg, autor knihy Terapie homosexuality.
Používané léčebné postupy
Ti lékaři, kteří hovoří o vyléčitelnosti nebo alespoň léčitelnosi homosexuality, doporučují například následující druhy terapie:
- Vytvoření podmíněného reflexu, který by pacientovi znemožňoval navazovat homosexuální vztahy. Například je „léčený“ homosexuál při sledování homosexuální pornografie nucen ke zvracení. Některé navrhované léčebné postupy pro tuto terapii mnohdy hraničí s brainwashingem.
- Sebekontrolu homosexuála. Homosexuál nevyhledává homosexuální vztahy a kontakty a snaží se bránit se homosexuálním emocím.
- Kontrolu chování. Tato léčba vychází z většinou nepravdivého předpokladu, že homosexuál se chová tak, jak se tradičně očekává od opačného pohlaví, a proto se homosexuál snaží chovat tak, jak se tradičně očekává od jeho pohlaví.
Používají se také další postupy obvyklé při léčbě parafilií (vychází z přesvědčení, že homosexualita je parafilií).
Odpůrci teorie o léčitelnosti homosexuality namítají, že při použití všech těchto druhů terapie zůstane vlastní sexuální orientace homosexuála nezměněna a jde nejvýš o změnu sebeinterpretace nebo životního stylu, ne samotného založení.
Právní podmínky
Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.
Homosexualita
Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.
Sexuální styk osob stejného pohlaví
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.
Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Výchova dětí
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Lze předpokládat, že toto ustanovení bude sloužit jako precedens i při posuzování vhodnosti adopce těm homosexuálně zaměřeným osobám, které v partnerství nežijí nebo kteří o výhody a nevýhody registrace nemají zájem. Tím zákon nepřímo podpořil diskriminaci homosexuálně zaměřených osob. Někteří odpůrci i příznivci zákona naopak předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.
A zde jsou obrázky toho, jaká je právní úprava po jednotlivých státech světa a Evropy.
Tabulky s přesně uvedenými tresty v jednotlivých zemích jsou přílohou.
SVĚT
EVROPA
Homosexualita. 1
Několik základních pojmů. 1
Homosexualita. 1
Homosexuální chování 2
Bisexualita. 2
Homofobie. 2
Historie světové homosexuality. 2
Pravěk. 2
Starověk. 2
Raný středověk 4
Středověk. 4
Pozdní středověk. 5
Novověk. 5
Historie české homosexuality. 7
Biologie a psychologie homosexuality. 9
Původ lidské homosexuality. 9
Fyziologické znaky korelující s homosexualitou. 10
Rozšíření v lidské populaci 10
Průzkumy sexuální aktivity a identity. 11
Homosexualita u zvířat 11
Homosexualita v lidské společnosti 12
Homosexualita a náboženství 12
Homosexualita v umění 13
Stereotypy, předsudky a protiargumenty. 13
Neuroticita nebo nezralost 13
Výchova dětí 13
Vztah homosexuality k pedofílii a ke zneužívání dětí 14
Homosexualita a zdravotnický systém.. 14
Je homosexualita nemoc?. 14
Homosexualita a zdravotnické klasifikace. 14
Změna sexuální orientace. 15
Používané léčebné postupy. 16
Právní podmínky. 16
Homosexualita. 16
Sexuální styk osob stejného pohlaví 17
Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví 17
Výchova dětí 17
Homosexualita je choroba, ktorá sa dá liečiť (s pomocou Božou
Stav dnešného sveta
Na konci devätnásteho storočia mal
pápež Lev XIII. nasledujúce videnie: „Keď
sa jedna slávnosť vo Vatikáne chýlila ku
koncu, Lev XIII. ju zrazu prerušil a vyzeral
celý premenený. Neskôr vyrozprával
svojim najbližším spolupracovníkom, čo
zažil. Pán mu dovolil, aby si vypočul
rozhovor medzi satanom a Pánom Bohom.
Rozhovor sa podobal na ten, ktorý mal
Boh so satanom o skúške Jóba. Satan
vyhlásil, že ak by mal dostatok času a
moci, bol by schopný zničiť Cirkev. Boh
dovolil satanovi, aby využil dvadsiate
storočie ako dobu, kedy bude môcť
obzvlášť skúšať a pokúšať Cirkev, ale
potom bude jeho moc opäť obmedzená.
Následkom tohto videnia Lev XIII. nariadil,
aby sa v celej Cirkvi modlila osobitná
modlitba k svätému Michalovi Archanjelovi
po každej svätej omši“ (Svätý Michal
Archanjel, bráň nás v boji proti úkladom
diablovým, buď nám ochranou... atď.).
Keď sa pozeráme na posledných sto
rokov, kto nezbadá, ako diablova ruka
utláča Cirkev i svet s ustavičnou silou. Hoci
na jednej strane ľudstvo dosiahlo nevídaný
pokrok, ani technický génius, ani vojenská
moc, neboli schopné zastaviť posun
spoločnosti ku „kultúre smrti“.
Zamyslime sa, čo minulé storočie
prinieslo. Začalo sa I. svetovou vojnou a
nástupom komunizmu v Rusku. Ako bol
schopný protikresťanský systém, založený
na odmietaní Boha, rozšíriť svoje omyly
v tretine sveta v priebehu pol storočia?
Odkiaľ prišiel a koľko miliónov ľudí bolo
zavraždených týmto politickým
systémom?! Ako mohlo prísť na Židov také
nevysloviteľné zlo v koncentračných
táboroch z rúk vzdelaných a civilizovaných
ľudí?
Na konci minulého storočia opäť
vidíme hrôzostrašné koncentračné tábory
a masové hroby takmer v srdci Európy. A
Bosna pritom nie je sama. Neľútostné
barbarstvo sa opakovalo v Angole, Libérii,
Srí Lanke a Rwande, kde bolo
zavraždených najmenej pol milióna mužov,
žien a detí.
Spolu s vojnami bolo minulé storočie
svedkom čoraz intenzívnejšieho útoku na
nenarodených. V tretej štvrtine storočia
bolo vraždenie nenarodených vyhlásené
za základné právo v Spojených štátoch.
Na Slovensku, žiaľ, už v roku 1957.
V mene tohto „práva“ na slobodnú voľbu
sa odvtedy zmasakrovalo milióny detí
(Podľa štatistík OSN sa v dnešnej dobe
pohybujú tieto čísla v rozmedzí od 40 do
60 miliónov za rok - pozn. red.). Prečo sa
v tomto storočí nemilosrdné vraždenie
nevinných zrazu stalo základným
právom?
Negatívnych znakov v dnešnej dobe
je oveľa viac: nevídaný rozpad rodín,
vysoká rozvodovosť, obrovský nárast
násilného zločinu medzi mládežou,
legalizácia drog, homosexuálne spolužitie
a zväzky, neviazaná sexualita a
rozširovanie pohlavne prenášaných
chorôb. Je ťažké čítať zlé správy. Jestvuje
pokušenie vyhýbať sa vážnemu pohľadu
na náš skutočný stav, lebo sa bojíme, že
na tieto obrovské problémy nejestvuje
riešenie. Už v roku 1976 Ján Pavol II.
označil diabolský zápas, ktorý
podstupujeme takto: „Teraz stojíme
uprostred najväčšej historickej
konfrontácie, akou ľudstvo doteraz išlo.
Nemyslím, že široké kruhy americkej
spoločnosti alebo široké kresťanské kruhy
si to naplno uvedomujú. Dnes čelíme
záverečnej konfrontácii medzi Cirkvou a
anti - Cirkvou, medzi evanjeliom a anti -
evanjeliom. Táto konfrontácia je v rámci
plánov Božej Prozreteľnosti. Je to skúška,
ktorú musí podstúpiť celá Cirkev“.
Uprostred boja stojíme v pokušení,
ktoré nás zvádza nájsť život a slobodu
mimo Boha. Pápež Benedikt XVI. to opísal
takto: „Jadro zvádzania pre človeka a jeho
pád je obsiahnutý v slovách diabla, ktorý
zvádzal človeka v raji: Budete ako Boh.
Ako Boh - to znamená, oslobodení od
Stvoriteľovho zákona, od zákonov
samotnej prírody, absolútni páni svojho
osudu. Človek si stále praje iba jednu vec -
byť sám sebe stvoriteľom a sám sebe
pánom. Ale to, čo nás očakáva na konci
takejto cesty, určite nie je raj“. Naša
radikálna túžba po slobode vytvorila to, čo
pápež Ján Pavol II. nazval „kultúrou smrti“.
Vzdialení od Boha sa stávame otrokmi
hriechu a smrti. Alfonz Vladimír Sabo, farár
Na konci devätnásteho storočia mal
pápež Lev XIII. nasledujúce videnie: „Keď
sa jedna slávnosť vo Vatikáne chýlila ku
koncu, Lev XIII. ju zrazu prerušil a vyzeral
celý premenený. Neskôr vyrozprával
svojim najbližším spolupracovníkom, čo
zažil. Pán mu dovolil, aby si vypočul
rozhovor medzi satanom a Pánom Bohom.
Rozhovor sa podobal na ten, ktorý mal
Boh so satanom o skúške Jóba. Satan
vyhlásil, že ak by mal dostatok času a
moci, bol by schopný zničiť Cirkev. Boh
dovolil satanovi, aby využil dvadsiate
storočie ako dobu, kedy bude môcť
obzvlášť skúšať a pokúšať Cirkev, ale
potom bude jeho moc opäť obmedzená.
Následkom tohto videnia Lev XIII. nariadil,
aby sa v celej Cirkvi modlila osobitná
modlitba k svätému Michalovi Archanjelovi
po každej svätej omši“ (Svätý Michal
Archanjel, bráň nás v boji proti úkladom
diablovým, buď nám ochranou... atď.).
Keď sa pozeráme na posledných sto
rokov, kto nezbadá, ako diablova ruka
utláča Cirkev i svet s ustavičnou silou. Hoci
na jednej strane ľudstvo dosiahlo nevídaný
pokrok, ani technický génius, ani vojenská
moc, neboli schopné zastaviť posun
spoločnosti ku „kultúre smrti“.
Zamyslime sa, čo minulé storočie
prinieslo. Začalo sa I. svetovou vojnou a
nástupom komunizmu v Rusku. Ako bol
schopný protikresťanský systém, založený
na odmietaní Boha, rozšíriť svoje omyly
v tretine sveta v priebehu pol storočia?
Odkiaľ prišiel a koľko miliónov ľudí bolo
zavraždených týmto politickým
systémom?! Ako mohlo prísť na Židov také
nevysloviteľné zlo v koncentračných
táboroch z rúk vzdelaných a civilizovaných
ľudí?
Na konci minulého storočia opäť
vidíme hrôzostrašné koncentračné tábory
a masové hroby takmer v srdci Európy. A
Bosna pritom nie je sama. Neľútostné
barbarstvo sa opakovalo v Angole, Libérii,
Srí Lanke a Rwande, kde bolo
zavraždených najmenej pol milióna mužov,
žien a detí.
Spolu s vojnami bolo minulé storočie
svedkom čoraz intenzívnejšieho útoku na
nenarodených. V tretej štvrtine storočia
bolo vraždenie nenarodených vyhlásené
za základné právo v Spojených štátoch.
Na Slovensku, žiaľ, už v roku 1957.
V mene tohto „práva“ na slobodnú voľbu
sa odvtedy zmasakrovalo milióny detí
(Podľa štatistík OSN sa v dnešnej dobe
pohybujú tieto čísla v rozmedzí od 40 do
60 miliónov za rok - pozn. red.). Prečo sa
v tomto storočí nemilosrdné vraždenie
nevinných zrazu stalo základným
právom?
Negatívnych znakov v dnešnej dobe
je oveľa viac: nevídaný rozpad rodín,
vysoká rozvodovosť, obrovský nárast
násilného zločinu medzi mládežou,
legalizácia drog, homosexuálne spolužitie
a zväzky, neviazaná sexualita a
rozširovanie pohlavne prenášaných
chorôb. Je ťažké čítať zlé správy. Jestvuje
pokušenie vyhýbať sa vážnemu pohľadu
na náš skutočný stav, lebo sa bojíme, že
na tieto obrovské problémy nejestvuje
riešenie. Už v roku 1976 Ján Pavol II.
označil diabolský zápas, ktorý
podstupujeme takto: „Teraz stojíme
uprostred najväčšej historickej
konfrontácie, akou ľudstvo doteraz išlo.
Nemyslím, že široké kruhy americkej
spoločnosti alebo široké kresťanské kruhy
si to naplno uvedomujú. Dnes čelíme
záverečnej konfrontácii medzi Cirkvou a
anti - Cirkvou, medzi evanjeliom a anti -
evanjeliom. Táto konfrontácia je v rámci
plánov Božej Prozreteľnosti. Je to skúška,
ktorú musí podstúpiť celá Cirkev“.
Uprostred boja stojíme v pokušení,
ktoré nás zvádza nájsť život a slobodu
mimo Boha. Pápež Benedikt XVI. to opísal
takto: „Jadro zvádzania pre človeka a jeho
pád je obsiahnutý v slovách diabla, ktorý
zvádzal človeka v raji: Budete ako Boh.
Ako Boh - to znamená, oslobodení od
Stvoriteľovho zákona, od zákonov
samotnej prírody, absolútni páni svojho
osudu. Človek si stále praje iba jednu vec -
byť sám sebe stvoriteľom a sám sebe
pánom. Ale to, čo nás očakáva na konci
takejto cesty, určite nie je raj“. Naša
radikálna túžba po slobode vytvorila to, čo
pápež Ján Pavol II. nazval „kultúrou smrti“.
Vzdialení od Boha sa stávame otrokmi
hriechu a smrti. Alfonz Vladimír Sabo, farár
Testimonio de Alberto Pérez, el joven que asegura haberse "curado" de la homosexualidad
En entrevista con CNN Chile, la presidenta de la ONG Isfem (Investigación, Formación y estudio sobre la mujer) y organizadora de un polémico seminario sobre la homosexualidad en la UC, Ismini Anastassiou, aseguró que el marco del encuentro nunca se planteó la posibilidad de invitar a dirigentes del Movilh. “Su estrategia ha sido siempre amedrentar, provocar”, afirmó y aseguró que “la homosexualidad es un trastorno de la identidad”.
Además presentó el testimonio de Alberto Pérez, un joven de 20 años que se sometió a una “terapia reparativa” de la homosexualidad, la cual finalizó según él con exitosos resultados.
Según contó Alberto, a los 14 años comenzó a sentir atracciones homosexuales, antes de pasar al hecho en cuestión. Aseguró que descubrió “este mundo” a través de la pornografía.
A continuación, las declaraciones más destacadas de su relato:
Entorno familiar: “Vengo de una familia normal y no he tenido experiencias traumáticas”.
Primeras experimentaciones: “En un principio no sabía qué me pasaba, hasta que encontré el libro de Richard Cohen “Comprender y sanar la homosexualidad” sobre reconversión. Tuve relaciones sexuales gays en mi adolescencia”.
Su período homosexual: “Yo no hablo de moral, sino que de sufrimiento interno. Es un mundo lleno de dependencia y promiscuidad. Yo no encajaba ahí, no me sentía cómodo en este mundo”.
Influencia del libro: “A los 14 años encontré el libro y me preguntaba qué me estaba pasando… Gracias a este libro comencé mi proceso. Caí en una adicción a la pornografía”.
Otras fuentes: “Aparte del libro, fui donde un sacerdote que me ayudó a superar, y también me puse en las manos de un siquiatra”.
Período de terapia: “A los 14 años empecé la terapia de reconversión. Mi cambio vino cuando empecé a trabajar la relación con mi padre. Ahora tengo 20 años. El período de terapia terminó hace un año y algo…Consistía (la terapia) en un proceso de autoconocimiento e identificar las causas de esta tendencia”.
Efectividad del proceso: “Creo que muchos gays pueden reconvertirse, pero no aseguro que todos. La terapia no genera frustración ni depresión. Desde el principio busca mejorar la calidad de vida de la persona”.
¿Qué siente un homosexual?: “La persona homosexual tiene un trastorno de la personalidad, ya que ese gen no existe y hasta el momento no se determina científicamente su origen. Creo que muchas personas (gays) son felices, pero otras no”.
Futuro: “En algunos años más me veo casado, de hecho actualmente tengo novia. Nunca dejaron de gustarme las mujeres, pero en un momento esa sensación fue anulada. Después de la terapia nunca más sentí atracción por un hombre”.
https://www.publimetro.cl/cl/nacional/2012/10/10/testimonio-alberto-perez-joven-que-asegura-haberse-curado-homosexualidad.html
Emily Thomes Testimony - From Lost Lesbian to Saved Spouse
"It's not gay to straight. It's lost to saved." The Ex-Lesbian testimony of Emily Thomes
https://www.youtube.com/watch?v=G9xU54I3Uak
Alberto Perez racconta: «Vivevo il disagio dell’omossessualità, oggi sono felice»
Ma «la realtà è che non ci sono uomini gay. L’orientamento omosessuale non esiste, ci sono uomini eterosessuali con attrazioni omosessuali».
Quando nel settembre 2011 con lo pseudonimo di Adamo Creato un giovane aveva raccontato di «essersi liberato dai lacci dell’omosessualità» al sito uccronline.it, dell’Unione cristiani cattolici razionali, erano esplose nuove polemiche contro la teoria riparativa dello psicoterapeuta Joseph Nicolosi. Queste teorie, scriveva il Fatto Quotidiano del 23 ottobre 2011, «come sostiene la comunità scientifica, sono prive di fondamento». L’articolo si concludeva riportando la posizione di quanti pensano che «gli ex omosessuali non esistono e, se anche sono sposati con moglie e figli, sono omosessuali che stanno mentendo o sono repressi».
Così il sito uccronline.it ha cominciato ad ospitare altri interventi con vicende simili. Il 13 marzo scorso, ad esempio, è stata riportata la testimonianza di Ruben Garcia secondo cui «dietro una persona omosessuale si nasconde spesso una storia di profondo dolore» e e secondo cui l’omosessualità «è un disturbo che nasce da una deprivazione emotiva». Garcia ha raccontato di una vita passata fra l’omosessualità e la transessualità, fra «la pornografia e la prostituzione», abbandonata grazie ad una conversione che ha riempito «un vuoto enorme». «Ci sono quelli – diceva – che parlano dell’omosessualità come un diritto e quelli che la vedono come una depravazione priva di soluzioni. La realtà è un’altra. Sono persone particolarmente bisognose di essere amate con autenticità e senza riserve», bisognose di «conoscere l’amore di Dio, di sapere che non è un castigatore, ma un padre misericordioso».
Non solo. Gracia denunciava il mondo omosessuale che nega realtà di disagio, spiegando che se all’epoca gli fosse stato chiesto se fosse felice «avrei risposto di sì, perché nell’ambiente gay è vietato dire il contrario». Diceva poi Garcia che è «falso luogo comune» secondo cui «la promiscuità sessuale ti rende libero e la castità represso. È esattamente l’opposto (…) la castità dà la felicità che non dà l’egoismo. La dipendenza degli istinti fisici non dà libertà».
Giovedì scorso il sito cattolico ha ospitato una nuova storia. Alberto Perez, giovane di 20 anni, ha descritto la terapia riparativa come la «strada che mi ha portato all’autocoscienza di ciò che ero. La cosa strana era che questa situazione non riguardava nello specifico la sessualità. Mi resi conto che le mie attrazioni omosessuali avevano la loro origine in problemi emotivi. La lettura del libro “Riscoprirsi normali” di Richard Cohen mi scosse. Mi sentii descritto in tutto». La terapia, diceva Perez, aveva «toccato tutte le aree “scoperte” della mia vita; ha individuato tutti i fattori che hanno attivato il complesso omosessuale. L’omosessualità non è altro che il grido dell’anima che desidera riempire tutti i vuoti affettivi passati». Perez ha raccontato del suo progetto di «aprire una trasmissione radiofonica sull’argomento», per «portare avanti la mia denuncia contro le lobby gay», che «ora diranno: “Visto te l’ho detto: è bisessuale non gay”». Ma «la realtà è che non ci sono uomini gay. L’orientamento omosessuale non esiste, ci sono uomini eterosessuali con attrazioni omosessuali».
Nell’intervista in lingua spagnola, riportata per intero sul quotidiano religionenlibertad.com, Perez parla dell’omosessualità come di «una risposta sbagliata, una menzogna, una falsa promessa che non ti soddisfa». E pure in questa vicenda appare decisiva, oltre che la terapia, la conversione come vera risposta «al grido dell’anima»: «Amico, non ti condannare, non non ti giudicare non ti disprezzare. Dio non lo fa, Dio crede in te più di quanto tu creda in lui».
Perez ha raccontato dell’aiuto ricevuto dalla famiglia e dagli amici. Oggi sa che tali dichiarazioni comporteranno altre polemiche, ma il ragazzo è cosciente anche «di quanto ci guadagno. Facendo un bilancio ne vale la pena. Molti si giocano la faccia mentendo. Perché non esporsi a favore della verità? Non mi preoccupa quello che diranno. Credo che sia una responsabilità importate, la mia voce insieme a quella di altri è la voce dei senza voce».
https://www.tempi.it/alberto-perez-racconta-vivevo-il-disagio-dellomossessualita-oggi-sono-felice#.W0UlTNIzbIU
But "the reality is that there are no gay men. The homosexual orientation does not exist, there are heterosexual men with homosexual attractions. Ex - homosexual - testimony. Alberto Pérez
The homosexual orientation does not exist, there are heterosexual men with homosexual attractions ".
What is True Love? Man desires a woman like a rose. As soon as a man embraces a woman he damages her petals. For a man, the greatest and true attraction of a woman is her chastity. A man’s heart is stirred, not his body. https://ocistec-purgatory.weebly.com/8203the-love-of-god.html
Up to 20% have regrets about their sex change. Sex change procedures are not effective, say researchers. More than 40% attempt suicide after the operation. Here we reach out to those considering detransitioning.
.
